Lidská sexualita je strašně zvláštní věc

Jak by se kampaň MeToo mohla vyhnout Woodymu Allenovi? Také že se nevyhnula! První vlna obvinění ze sexuálního obtěžování adoptivní, tehdy sedmileté dcery Dylan se převalila už začátkem 90. let. Tehdy ho obvinila její adoptivní matka Mia Farrow, se kterou se rozcházel, a mnozí, včetně Allena, to považovali za její pomstu. Před pár lety se ozvala sama Dylan, již mladá žena, a nyní, v souvislosti s kampaní, svá obvinění zopakovala a postěžovala si, že Allen nebyl dostatečně potrestán, ani soudně, ani společensky.

To se může konečně stát nyní, přestože neexistují jiné důkazy než ono nařčení. Kampaň však na důkazech nestojí, kampaň stojí na tvrzení a atmosféře. Někteří herci, a samozřejmě hlavně herečky, které hrály v Allenových filmech, nyní prohlašují, jak jsou bolestivě pobouřeny, vzdávají se honoráře a cítí se zraněny.

Lidé, kteří Allena nikdy „nemuseli“, mohou cítit uspokojení, neboť se jim na něm vždy zdálo něco podezřelého: on sám i jeho filmy. Zvláště ty, v nichž se lidská sexualita, což je jeho základní téma, předvádí jako věc z podstaty problematická, ošemetná a do jedné normy těžko vměstnatelná. Sex, po němž jeho hrdinové neustále prahnou, jim soustavně způsobuje nějaké maléry, trapnosti, bizarnosti. Nic v něm není tak, aby se na něj člověk mohl spolehnout. Jeho hrdinové mu stále podléhají nebo nad ním kroutí hlavou jako postava, kterou ve Zločinech a poklescích (1989) hraje Allen. S úžasem vyslechne vyprávění své zoufalé sestry o tom, co jí provedl nápadník poté, co spolu strávili romantický večer – když přišli k ní domů, položil ji na postel, s jejím udiveným souhlasem ji spoutal a potom pokadil. Když to užaslému Allenovi sestra v pláči vypráví, on po chvíli zděšeného mlčení pronese: „Lidská sexualita je strašně zvláštní věc…“

Sex a ony záležitosti s ním spojené, třeba láska a jiné city, jsou v jeho filmech důvodem nedorozumění, záhad a omylů. Proč lidé dělají kvůli němu tak divné věci, proč jsou tak pošetilí, tak komičtí v těch svých pohlavních tužbách? Můžete se sice na všechno zeptat, ale nic se nedovíte, každá odpověď bude jen další komickou historkou, kterou se baví ten kdosi nahoře, který všechno tak legračně a zároveň zlomyslně zařídil. 
Tohle se ale nikdy nemůže líbit úplně všem a vždy se to bude člověka nějak dotýkat a bude se tomu bránit. A bude cítit zadostiučinění, když dojde na jeho slova. 

Pak jsou tu ti, kteří Woodyho Allena právě kvůli této stále odhalované lidské slabosti milují. Ozvěna smíchu onoho zlomyslného božstva doléhá i k jejich uším, mysli a přidruženým orgánům. Je to při vší legraci vlastně nelítostný obraz člověka, který, jak říkal Sigmund Freud, není vládcem sebe sama ve své mozkovně. Vládne jím něco dosti škodolibého. A přesto tak úžasně zvláštního.
Je to klišé, ale je to tak: Woody Allen je filmovým Sigmundem Freudem, jen to říká srozumitelněji a vtipněji. Možná zašel ve své skepsi k člověku ještě dál a byl ještě neúprosnější. Jako umělec a komik na to měl právo. Ve světě, kde vítězí kampaně jako MeToo, křivící pohled na člověka a společnost, ho ztrácí.