Čím by byl Tommy Robinson před sto lety

Počestnost Poslanecké sněmovny zůstala uhájena a britský radikál, který si říká Tommy Robinson, v ní koncem minulého týdne nevystoupil. Ostatně nápad, že by tam na semináři o rodině měl mluvit právě on, to byla od začátku trochu provokace. A v tom smyslu se i podařila. Všichni zareagovali, jak se předpokládalo a jak jim jejich sociální bubliny předurčily. Tommy do Prahy přijel, seminář byl zrušen, on se prý pak opil, což pobouřilo volnomyšlenkáře.

Ti o něm ve svých médiích psali jako o kriminálníkovi, extremistovi a ultrapravičákovi. Mnohem shovívavěji přitom pohlíželi na gang mnoholetých znásilňovačů, shodou okolností samých muslimů, jejichž proces Robinson narušoval tím, že je filmoval a pokřikoval na ně. Pro ně měli hygienické slovo „údajní“ pachatelé „údajných“ znásilnění. O údajnosti, tedy nezaručenosti, neprokázanosti jejich skutků, byl náš Respekt i Deník N zřejmě lépe informovaný než britský soud, který je poslal úhrnem na víc než 300 let do vězení.

Chlapík, který si říká Tommy Robinson, je od pohledu ostrý řízek jak ze sociálních filmů ze staré proletářské Anglie. Opravdu žádný estétský gentleman a aristokrat ducha, tedy žádný produkt univerzitních kolejí, nýbrž beraní palice, potenciální a asi i reálný alkoholik, rebel a výtržník – a nevymáchaná huba. Lze si představit, že kdysi se z takových chlápků rekrutovali dělničtí předáci, vůdcové stávek, hrdinové třídních bojů. Anebo také angličtí námořníci, na jejichž urputnosti a tvrdosti vzniklo impérium.

Nyní je impérium již dávno minulostí, vlastně se po zákonu bumerangu přestěhovalo a stáhlo do Británie. Vyměnily se i role mužů Robinsonova typu. Domorodci jsou nyní oni, kolonizátoři jsou z jejich pohledu ti, kteří se v jejich vlasti před časem usadili a jejichž počty i vliv rostou – a budou růst. Pákistán nebo Západní Indii lze spatřit ve většině britských měst, ve čtvrtích, kde kdysi žili právě lidé jako Robinson. Někdo to bere jako nezvratný proces, někdo to i vítá, většina před tím zavírá oči, no a pak jsou muži jako Robinson, kteří se tomu brání. Hubatě, demagogicky a nevkusně. Oni také nemají moc co ztratit – reputaci, dobrou pověst, ocenění elit, to přece nikdy neměli a ani by o to nestáli. A tak jdou do toho, ostře, nevymáchaně, po svém. A není na to pěkný pohled, jako ostatně na žádný mezietnický či mezikulturní konflikt není pěkný pohled. Záleží na vážnosti toho konfliktu. Málokdo už v západní Evropě říká, že ten konflikt neexistuje, že je všechno v pořádku a nic se neděje – anebo nebude v blízké budoucnosti dít. Přiznávají to mezi řádky a tiše i elity, ale Tommymu Robinsonovi by pochopitelně ruku nepodaly. A raději tedy o tom budou mluvit potichu a v náznacích. Vědí ostatně, co riskují: pověst, přátele, reputaci…

Ale někdo do konfliktu jde a není asi náhodou, že to jsou právě ti, kteří toho mohou ztratit jen málo. Kdysi Marx psal, že proletáři mohou ztratit jen své okovy, nyní už ani to ne. Nebezpečí přitom je, že mohou ztratit své zábrany. A už je pomalu ztrácejí: vůči liberálnímu řádu, který se v jejich očích ukazuje bezmocný, zkorumpovaný a namířený proti nim samotným. Mají pocit, že je zradil a nechal ve čtvrtích, kde se jedna ulice za druhou stává muslimskou, samotné. A ten pocit zřejmě nelze shodit, že je to jejich nevzdělaností a nedostatkem tolerance.

To je právě tragédie současného Západu, kam ovšem patříme i my. Že ti horší mají víc odvahy se tomu bránit než ti slušní. A ještě horší je, že asi mají i víc pravdy.