V Mostě chtěl bydlet každý... Bez Gabriely Kolečkové by Most! nebyl

Cherchez la femme... I za televizním seriálem Most! je nutné hledat ženu. Konkrétně Gabrielu Kolečkovou, rodačku z Mostu, nyní manažerku avantgardních pražských divadelních souborů, matku dvou dětí scenáristy Petra Kolečka. To ona jej přivedla do Mostu, kde na něj nejprve padala deka, ale pak přivykl jeho sirné chuti a nasál poetiku, ze které je už pátý týden vyjevená v dobrém i zlém třetina národa. A protože kolem seriálu už byl vyždímán kdekdo, je Gabriela Kolečková tou pravou osobou, která má ještě co říct.

Poznáváte se tam v něčem?

Já osobně ne. Navíc ženské postavy tam nejsou moc sympatické… Teda až na Dášu. Ale mužské předobrazy tam jsou, to ano. Chlapi ze Severky… Chodil tam Petr s mým tátou. Třeba Václav, to je předobraz Roma Franty, s ním se Petr seznámil díky tátovi. 

Vy ne?

Já ne, já do Severky nechodila. Tam zrovna moc ženských nechodí… To byste se musel zeptat táty. 

Je tam něco, co vám nesedí?

Ani ne, já to beru tak, že jde o uměleckou licenci. Pro mě je to tak, že čím jsou situace nebo postavy vykloubenější, tím jsou pro mě lepší a zábavnější.

Ale jsou lidé, kterým to vadí. I v Mostě.

Ale to je spíš menšina. Většina Mostečáků seriálu fandí. A vlastně můžou být rádi, že jsou tam vylíčený tak, jak jsou. Mohlo by to být reálnější a horší. 

Největší licence je myslím výskyt transsexuála, ne?

Ano, to si Petr zcela vymyslel. On má takové věci rád. Ale je pravda, že transsexuál by to měl asi v Mostě těžký. Jinakost je podezřelá. Nebo přinejmenším zvláštní. 

Překvapilo vás, že ten seriál byl takový výbuch?

Vlastně ani moc ne. Ale já nejsem úplně objektivní. Tím, že jsem z Mostu, mi to tak kontroverzní nepřipadá. Samozřejmě že tak obrovský dosah a sledovanost asi nečekal nikdo. 

A taky jste byla u toho, když se to ve vašem muži rodilo.

Já ho do Mostu vzala poprvé asi před dvanácti lety, nejdřív byl chudák úplně vyděšený. On je Pražáček, myslím si, že dost typický. Vždycky říkal, že tam na něj padne deka. To je docela jednoduchý, protože je tam opravdu dost často hnusný počasí. Ale postupně se s tím městem začal tak nějak sžívat a asi to tam začal mít rád. On je opravdu skvělý pozorovatel a vypravěč, takže v Severce získal dost hutného materiálu. 

Co to je to za podnik, ta Severka?

To je takovej pajzlík, čtyřka, kdysi dost začazená. Chlapi se tam staví na pivo, když jdou ve tři z šichty, zůstanou tam tak do sedmi a jdou domů. V Mostě je jiný rytmus než v Praze, kde se začíná žít večer. Tam to večer končí.

Proč se to jmenuje Severka, to je na severu Mostu?

Snad ani ne, je to v centru, kousek od hlavní třídy. Severka se jmenuje asi proto, že na severu je Most. Nikdy nešlo o žádnou výjimečnou a vyhlášenou hospodu, teď se tam asi dveře netrhnou, ale nemyslím si, že by tím byli štamgasti nějak nadšení.

Jsou v Mostě nějaké vyhlášené hospody?

Myslíte na jídlo? Já vlastně ani nevím… Ale všimla jsem si, že jedna restaurace byla kdysi v Ano, šéfe, v rubrice Peklo na talíři… Já myslím, že v Mostě není moc zvykem zajít si běžně na oběd nebo na večeři jako tady v Praze. To jsou peníze, které pak lidem chybí nebo je využijí jinak. Vaří se a jí se doma.

A kdo chodí do restaurace na Hněvíně?

To myslím nejsou místní. Možná těch pár turistů, co se někdy v Mostě omylem objeví.

Proč omylem? Most je zajímavý dost. 

Svým způsobem ano. Ale vyhlášená turistická destinace to asi není. Možná se to díky seriálu na chvíli změní. Když se teď o Mostě všude píše, tak jsem se třeba dozvěděla, že ve městě najdete snad sedmdesát soch poměrně vysoké umělecké kvality díky bývalému stavebnímu zákonu, který ukládal, že veřejnou stavbu musí doprovodit umělecké dílo. Bohužel se o ty sochy dneska nikdo moc nestará. 

A tak od začátku, co pro vás znamená město Most?

Vyrůstala jsem tam… Narodila jsem se v roce 1984 a ze socialismu si pamatuju akorát modrý gaťky, červený trenky, bílý tílko a oslovení „soudružko učitelko“. Vyrůstala jsem v devadesátých letech, ty byly dost divoký.

Čím?

Plno lidí se pustilo do podnikání, a ne každý to uměl. Podnikala i naše rodina, babička, strejda… Začínali s venkovním stánkovým prodejem se smíšeným zbožím a později v takovém bizarním hříbku, těch bylo víc, pamatujete? Pamatuju na Plecháč, kde teď stojí První náměstí, obsypaný vietnamskými stánky. To bylo centrum města a bylo opravdu škaredý. Teď už je to jiný: šeď se rozbila barvama na fasádách a velkým množstvím zeleně, takže když do Mostu přijedete na jaře, tak už ani depresi dostat nemusíte. Když se vracím do Mostu, tak mě vlastně vždycky překvapí, že je tam něco nového, třeba teď venkovní ledové kluziště. A mám ráda výborné tamní divadlo pro děti, jmenuje se Divadlo rozmanitostí a má dobré renomé po celé republice.

No a je tam proslulé moderní divadlo, otevřené v 80. letech. To bylo tehdy nejmodernější divadlo v zemi. Otázka je, pro koho ho stavěli…

Ano, je tam jedno z největších hledišť v republice, snad pro pět set lidí. A neskutečná elevace, pro diváky je to skvělý. Ale nevím, jakou mají teď návštěvnost. Vím, že mají třeba Festival pro mladého diváka, to mi přijde super. Záměr postavit takové divadlo byl asi dobrý, ale bylo to přemrštěné a velikášské. Vybudujeme město pro dělnickou třídu a dáme jí největší divadlo. Jenže kde je zaručené, že dělnická třída bude toužit chodit do divadla? Vůbec mnoho věcí se asi dělalo s dobrým záměrem, ale megalomansky. „Vzdušné město Most“ byla socialistická nálepka města, kde bylo nejhorší ovzduší v republice. I já si pamatuju, že jsme chodili do školy v rouškách a měli inverzní prázdniny. Neustále jsme jezdili do škol v přírodě. Když jsem šla do lesa, občas jsem mívala migrény. Z otravy čerstvým vzduchem. Podobně jako divadlo byla s velkými ambicemi postavena i nemocnice, vůbec se neodvažuju hádat, v jakém je dnes stavu.

Pokud se nepletu, tak se jí inspiroval Dietl v Nemocnici na kraji města. Bylo to takové utopické město socialismu...

Jo, asi by se to tak dalo říct. Most hrozně rychle zestárnul a zašel. Bylo to město, kde v osmdesátých letech chtěl žít každý, a za deset let už tam nechtěl žít nikdo. Asi nestačilo natahat lidi jen na splachovací záchod, na nové byty a práci. Chybělo něco za tím. A taky společnost nebyla přirozeně promíchaná. Pamatuju si, že tam v 90. letech úplně chyběla střední třída. Já si pamatuju, že tam byli lidi, kteří toho moc neměli, a pak bylo pár lidí, kteří měli všechno.

Co to bylo za lidi?

Takoví veksláci nebo poloveksláci, prostě ti, kteří se uměli rychle zorientovat. 

Pamatoval si tam někdo na starý Most?

Těch bylo málo. Lidi tam po válce přišli, žili tam sotva dvacet let, a už věděli, že se starý Most bude bourat. Tak to vzali jako fakt.

Teď se herečka Erika Stárková přihlásila k protestům proti rozšiřování těžebních limitů. Bude to mít nějaký ohlas?

Erice fandím, pro mě je každý podobný výkop dobrý. Ale jsem trochu skeptická. Nemyslím si, že by tomu Mostečáci přikládali větší důležitost. Jejich pohled je takový pragmatický: bude práce. No a co? Děr tady všude je, tak bude další. Však se to jednou zase zasype a něco se tam postaví. Nebo zaleje jezerem a bude se tam dát koupat. Rekultivace znamená zase další práci. Problém těžebních limitů řeší v Mostě hlavně ten, koho se bezprostředně týká. Kdo může přijít o práci nebo o střechu nad hlavou, o ekologii tady moc nejde.

Připouštějí si Mostečáci, že nejsou v přirozeném městě?

Nevím, jestli se někdo takovými úvahami zaobírá. To je asi přesně to, z čeho by si dělali v Severce srandu, a dost drsnou.

Já bych jim to tam taky nešel vyprávět. Ale říkala jste, že vaše rodina se dala na podnikání. Uspěli v tom nakonec?

Část rodiny ano. Pokud jde o moje rodiče, tak ti patřili do dělnické třídy.

To jste se poněkud odrodila.

V jádru snad tak ne. Já jsem za svůj původ vděčná. Umožnilo mi to třeba nelpět na věcech a nebát se budoucnosti. Tím, jak jsem byla zvyklá, že nic moc nemáme, tak toho ani teď moc nepotřebuju. A netřesu se strachem, že o něco můžu přijít, jako spousta lidí, kteří byli v dětství a dospívání zvyklí mít vše a považovali to za normální životní standard. To v Mostě nebylo, nebo aspoň co já si tak ze svého okruhu pamatuju. Myslím, že Most mi toho dal dost třeba pro výchovu dětí. Musí si zvyknout, že nic není zadarmo.

Tvrdá mostecká matka…

Jak jinak… Další věc, za kterou Mostu vděčím, je to, že nejsem odkázaná na jednu sociální bublinu, teď, když jsem v Praze, tak vím, že mám pořád ještě v záloze bublinu mosteckou, která mě v životě hodně ovlivnila.

Co myslíte, že je pro ni nejtypičtější?

Mostečáci berou věci tak, jak jsou. Jsou to takoví realisti, ty jen tak něčím neoblbnete. Věci prostě nějak jsou a holt tak byly a taky budou. Někdo v tom asi oprávněně vidí takovou fatalitu, možná až odevzdanost, ale je pravda, že tam se fakt nikdo do ničeho nežene. Nějaká touha vyniknout, udělat věci jinak, třeba i líp, to se opravdu moc nenosí. Prostě jednou to tak je, tak to tak holt má bejt. Je to takovej kontrapunkt k současnýmu trendu orientace na úspěch a na výkon. Asi ne ten správnej, sedět a nic nedělat, ale mně je to vlastně sympatický jako protipól krysího závodu, který lidi běží a často ani nevědí proč. 

Skoro jako by to byli konzervativní sedláci, jenže on je to proletariát. 

Možná… Ale co je pro Most opravdu specifický, tak to je smysl pro humor. Ten je fakt drsný a nekorektní. Myslím, že hlavně ten Petra zaujal. Místní se s tím opravdu nemažou. Já nevím, jestli jde o způsob sebeobrany, nebo je to jimi tak prorostlé, ale oni opravdu nefňukají, to Pražáci ano, oni ne. Oni to tak předloží, pak se tomu vysmějou a potom si dají další pivo. Nejsou to žádní umělci taktu. Pálí to tak, jak to je. Tím odpadají všechny tanečky kolem, na které jsou lidi zvyklí v Praze. S těma byste v Mostě moc nepochodil.

Ani bych se o to nesnažil… Tak odložme tanečky a jděme k věci. Co mostečtí Romové? Co sídliště Chanov? 

Romové jsou v Mostě všude, nejen v Chanově. Koneckonců Franta ze seriálu taky nebydlí v Chanově, stejně jako jeho předobraz Václav. Kromě Chanova, kam bílí lidi z Mostu moc nepřijdou, existuje také několik částí nebo přilehlých oblastí či vesnic blízko Mostu, kde je Romů hodně. Dříve existovala taková dnes už legendární část, které se říkalo Stovky. Byla dost rozpadlá a poničená, teď jsou tam luxusní byty. Romové, no, co na to říct? Já myslím, že napětí mezi bílými a Romy bylo v devadesátých letech mnohem horší, protože tehdy bylo v Mostě, stejně jako na celým severu, dost rozlezlý skinheadský hnutí a bitky byly na denním programu. Ale taky vím, že některé ty skinheadské motivace byly založeny na špatné zkušenosti: šlo o kluky, kteří opravdu byli od dětství biti Romy, a tak si řekli, že jim to vrátí – oholili si hlavu, vzali si bombera a šli se bít za svou spravedlnost. Ta se pak bohužel rozšiřovala i mimo rasovou otázku. Ocitnout se v jejich hledáčku, který dost zvláštním způsobem rozlišoval mezi hodnotama dobra a zla, bylo snadný. Přes hubu mohl dostat i člověk, který měl třeba jen dredy nebo kouřil trávu. Vůbec v Mostě bylo jednoduchý dostat přes hubu.

Bála jste se někdy vy?

Ne, mně to připadalo normální, nic jinýho jsem neznala.

Myslíte, že je pro popis vztahu bílých k Romům správné používat slovo rasismus?

Nevím, je fakt, že když jsem přišla do Prahy, tak jsem byla obviněná mnohokrát, že jsem rasistka. Já jsem přitom jenom dělala normální blbý mostecký vtipy. A nejvíc to vadilo těm, kteří viděli Cikána akorát tak v televizi. Mostečáci vidí Romy každý den, žijí s nimi, no a občas si z nich udělají srandu, někdy dost drsnou.

Rasismus určitě existuje. Ale nevím, jestli se v tomhle případě nezaměňuje za nedobrou zkušenost. Prostě zdemolovat dům není projev jiné kultury, která si zaslouží respekt. A ti, kterým to vadí, nejsou rasisti.

O tom by asi žádný Mostečák nemusel dlouho diskutovat. Vlastně by mu to asi nestálo za řeč. Lidem se opravdu nelíbí, když třeba Romové v létě rozeberou a prodají topení a pak v zimě žádají nový, to prostě lidi naštve. Na druhé straně Romové to mají opravdu v lecčem těžší. Hůř hledají práci, bydlení a takové věci.

 

Přitom je to docela vtipné, prodat v létě topení… Jiná věc je, že ani mnozí Mostečané nežijí právě vzorně. Masové zadlužení se netýká přece jen Romů.

To je fakt, že finanční gramotnost v Mostě moc vysoká není. Když nemám prachy, tak si je prostě půjčím. Když si chci něco koupit, tak si taky půjčím. Vydělávám patnáct, ale utrácím dvacet. Já sama jsem s tím měla dlouho problém a až v Praze jsem se naučila, že není normální půjčovat si peníze. Ale ona vůbec vzdělanost se v Mostě netěší nějaké vysoké úctě. V tom je myslím postava Ilony, kterou hraje Jitka Čvančarová, typická. Já byla v naší rodině první, kdo šel studovat. Chceš jít na gympl, dobře, ale co budeš dělat potom? Budeš muset jít studovat, a to znamená další roky zátěž. Jak říká Luďanova exmanželka: Kdo ho bude živit?

Ale to je důležitý argument.

Ano, ale ještě důležitější je ten zažitý model: po škole co nejrychleji do práce vydělávat. Nicméně nemyslím si, že by se ta vzdělávací nechuť dala zúžit jenom na vydělávání peněz. Většina rodičů chce pro své děti to nejlepší. U nás doma byl strach, abych hlavně po škole našla uplatnění. A v osmnácti letech i dřív se už u nás rodily děti. 

Co by se tam mělo změnit?

Asi aby lidé spolu víc žili, komunikovali, aby věděli, že vzdělání je důležitý. A tím nemyslím jen vzdělání s maturitou a dále pokračující. Ale také by se měl hlavně vrátit zašlý lesk poctivýmu řemeslu. Aby lidi chtěli řemeslo dělat a nestyděli se za to. Nevím, jak se stalo, že každá kancelářská krysa s odvozeným zaměstnáním má větší společenskou prestiž než člověk, který opravdu něco umí. Můj syn chce být pekař. Jasně, je mu sedm, ale pekařina je krásný povolání. Nebo třeba truhlařina. A asi se musí lidé smířit s tím, že někteří jsou prostě jiní a že se to jen tak nezmění. A ti by se zase měli umět postavit na vlastní nohy.

Hm. A myslíte, že k tomu může být v něčem dobrý i ten seriál?

Kdoví? Třeba jo, nebo třeba o něm už za pár roků nebude nikdo vědět. Ale já věřím na energie a dobrá energie přitahuje a vytváří další dobrou energii. A když chce někdo něco změnit, často bývá vysmíván, že je naivní, ale to je jedno, nesmí hlavně ztrácet víru a tah na bránu a nesmí se vzdávat. Někam dojde, někoho zlomí, jiný něco se posune. Takže záleží na lidech v Mostě, co s tím udělají. 

Mohla byste se tam vrátit?

To nevím. Spíš ne. Nechci se už stěhovat z města do města. Táhne mě to víc do přírody. Ráda jezdím do Krušných hor na chatu. Je to tam krásný, jako by se zastavil čas.