Sociální demokrati a jejich referenda

Členové sociální demokracie začínají hlasovat v referendu o tom, zda jejich strana má vstoupit do vládní koalice s hnutím ANO. Působí to velice demokraticky, donedávna největší česká levicová strana se o rozšíření institutu referenda v Česku také dlouhodobě zasazuje. Hlasování členů partaje může mít pro stranické vedení také nějaké praktické výhody, rozhodnutí – ať už bude jakékoli – bude mít nějakou váhu, bude možné jej použít jako argument i alibi. Organizací hlasování také ČSSD získala nějaký čas. Není to ale první zkušenost s vnitrostranickým referendem, již sociální demokracie udělala. Nedávná historie může v tomhle ohledu pro stranu představovat dosti důrazné varování, navíc je docela pravděpodobné, že by se mohla v nějaké míře opakovat. 

V roce 2003 byl tehdejší předseda sociální demokracie, tehdy nejsilnější strany ve sněmovně, Vladimír Špidla v nelehké situaci. Blížily se prezidentské volby – tehdy ještě na půdě parlamentu. O úřad hlavy státu se chtěl ucházet Špidlův předchůdce ve stranické i premiérské funkci Miloš Zeman (i když na veřejnosti dělal fóry). Špidla a jeho spojenci ve straně si Zemanovo zvolení nepřáli, zároveň ale jejich pozice nebyla dost silná na to, aby si mohli dovolit Zemana naplno odmítnout. Uspořádalo se proto vnitrostranické referendum, které vyhrál… Miloš Zeman.

Zeman ale deklaroval, že se chce účastnit až případné druhé volby. Do té první tedy strana jmenovala někdejšího ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše, který se nahonem snažil vylepšit před veřejností svou image suchara vyprávěními o tom, s jakou láskou opečovává svoje veteránské „embéčko“. V tajné volbě pohořel – nepochybně i zásluhou zemanovské části sociální demokracie.

Do druhé volby tedy musela strana nominovat Miloše Zemana – stanovil to tak i výsledek referenda. I protizemanovská část sociální demokracie ovšem „svého“ kandidáta v tajném hlasování potopila. Ukázalo se to jako Pyrrhovo vítězství. Vytvořila si tak „Nemesis z Vysočiny“, která stranu dlouhodobě a úspěšně rozeštvávala. Navíc, Zeman se prezidentem nakonec stal stejně, navíc po letech izolace a motivovaný především pomstou – a podle toho taky jeho prezidentství vypadá. Kdoví, možná bychom na tom dnes byli líp, kdyby Špidla před patnácti lety proti Zemanovi tolik nešel.

Referendum o koalici s Babišem může mít stejný rozkladný potenciál jako to před patnácti lety. Navíc se do něj strana pouští ve stavu až katastrofálního oslabení. Předpokládá se těsný výsledek, který dál zafixuje rozdělení uvnitř už beztak skomírající strany. Jistě se za ním ale dá najít nějaký ten dalekosáhlý strategický záměr, k jehož dosažení je potřeba přicházejícího Pyrrhova vítězství.