Kdo bude rozhodovat, co je zelené a udržitelné?

Finančnictví se dostává především v Evropě pod obrovský tlak, aby podpořilo a zaplatilo zelenou revoluci. Aby obrovskou cenu, kterou bude stát, nějak sofistikovaně skrylo, rozprostřelo a přerozdělilo. Aby lidé neviděli, jak drahý je přechod k současným módním hitům jako elektroauta, větrné a solární elektrárny a další „zelené nápady“. Politici se právem obávají, že kdyby se zelené ceny přenesly přímo na peněženky lidí, vyvolalo by to obrovský odpor a společenské otřesy, jaké jsme před rokem viděli při demonstracích Žlutých vest v Paříži. Ty vypukly poté, co se vláda prezidenta Emmanuela Macrona rozhodla zdražit benzin novou uhlíkovou daní.

Evropská komise proto přichází s plánem „zelených financí“, který má banky novou regulací a oceňováním rizika donutit, aby přednostně financovaly „zelené a udržitelné“ projekty a naopak potlačovaly ty, které se politicky onálepkují jako „špinavé“. Fakticky to z bank dělá neziskovky. Plán se pomalu rozjíždí už od roku 2016. Teď se o něm ale poprvé začíná vyjednávat na nejvyšší úrovni v rámci takzvaného trialogu mezi Evropským parlamentem, Evropskou komisí a Evropskou radou.

Celý proces je rozjetý tak, že v něm nebude právo veta. Rozhodovat se bude většinovým hlasováním. Zároveň jsou centrální banky v rámci zatím stále ještě dobrovolné vlivové iniciativy Network for Greening the Financial System tlačeny, aby se staly regulátory zelených financí. Ani o jednom revolučním zeleném projektu se v Česku moc nepíše a nemluví. Politici toho o něm moc nevědí, takže bude velmi těžké v Evropě prosazovat naše zájmy. Jedním z mála, kdo velmi dobrý přehled má, je Česká národní banka. Její viceguvernér Marek Mora byl dlouho vysokým úředníkem Evropské komise. Takže na rozdíl od politiků, kterým zatím úplně nedošlo, co k nám z Bruselu míří, umí novou vlnu zelených regulací dobře rozebrat.

Co je cílem „zelených financí“?

Je to směr, který usiluje o to, aby se zboží a služby oceňovaly podle jejich „zelenosti“. Aby byly v jejich cenách zahrnuty úplně všechny dopady na společnost. Včetně všech dlouhodobých budoucích rizik. Autoři jsou přesvědčeni, že jedním z těch dopadů, který zatím stále není při určování rizika zohledněn, je dopad na životní prostředí. Uvedu známý konkrétní příklad. Odpůrci jaderné energetiky kromě toho, že jsou principiálně proti ní, protože je podle nich nebezpečná, zároveň tvrdí, že v cenách jaderné energie se neodrážejí náklady na konečné uskladnění jaderného paliva. Na to, co se děje v úplně poslední fázi s jaderným odpadem. Ten samý princip se dnes proponenti zelených financí snaží uplatnit do všech možných aktivit lidské činnosti. Aby se dohlédlo na všechny dopady, které jednotlivé druhy průmyslu nebo služeb mohou mít. A všechny se započítaly do ceny konkrétního zboží. A ty ceny včetně těch dopadů braly banky do úvahy, když počítají rizikovost různých oborů.

Tlak na zelené finance připomíná rok 1977, kdy se američtí politici rozhodli, že vlastnické bydlení je základní lidské právo, a přes Community Reinvestment Act donutili banky, aby dávaly hypotéky i lidem, kteří neměli práci, příjem ani majetek. Riziko se v systému dlouho maskovalo. Skončilo to výbuchem při finanční krizi roku 2008.

Snahy podřídit finančnictví politickým cílům nejsou nové. Když jsem byl někdy v roce 2000 na univerzitě v Lipsku, četl jsem si mraky studií Světové banky o biopalivech. Jak jsou důležitá a musíme je podporovat. Dnes, když se podíváte na studie Světové banky, tak píšou pravý opak. Jak škodí, zabírají zemědělskou půdu, zdražují potraviny. Nejsou efektivní. Copak já jako centrální bankéř mohu určovat, jestli je elektromobilita nebo fotovoltaika zelená? Já to prostě nevím. Dnes se spousta lidí tváří, že zelená je. Upozorňují nás, že není vyřešený jaderný odpad. Má ale někdo vyřešené, co se bude dělat s těmi fotovoltaickými panely za padesát let, až se budou sundávat ze střech? Víme, kam se to bude dávat? Co se bude dělat s těmi autobateriemi do elektromobilů, do nichž se dává kadmium?

Celý rozhovor čtěte v novém vydání Týdeníku Echo zde.