Když udeří džihád
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
EDITORIAL
Končící rok 2025 přinesl několik zásadních změn, které se budou projevovat i v roce nadcházejícím – a možná ještě výrazněji a silněji. Začaly nástupem Donalda ...
Pláž Bondi byla až do předvčerejška známá jako jeden z klenotů města Sydney, veskrze pozitivní místo. Teď už bude navždy spojována s masakrem Židů, asi podobně jako Osvětim nebo Jedwabne. „Globální intifáda,“ tolik vzývaná levicovými studenty a profesory z univerzit, dorazila plnou silou i do Austrálie. Ale je zbytečné používat sedm slabik tam, kde postačí dvě. To, co se stalo v Sydney, byla svatá válka, džihád.
Přes veškerý univerzitní radikalismus jeho vyznavači jen málokdy sáhnou po puškách a zahodí přitom vlastní život ve jménu zničení jiných životů. K tomu potřebujete silnější motivaci, třeba víru v to, že vás za tu střelbu odmění Bůh či že kráčíte ve stopách svého proroka. Protože Mohamed zabil Židů spoustu – a Mohamed byl přece dokonalý člověk. Největší masakr Židů, který raní muslimové pod jeho vedením provedli, si vyžádal nějakých 600 obětí a jednalo se o kmen Banu Kurajša. Mezi další Mohamedova protižidovská tažení patří bitva u Chajbaru (628 n. l.). Arabové mají na svá historická vítězství dobrou paměť a slogan „Chajbar, Chajbar, poslouchejte, Židé, armáda Mohamedova se vrátí!“ se na propalestinských demonstracích hojně používá dodnes.
Je příznačné, že první úvahy levicové australské vlády po masakru směřují k dalšímu omezení držení zbraní. Někdy se tomu říká „přeskokové jednání“, něco, co uděláme proto, že se skutečnému jednání chceme vyhnout. Skrývá se za tím snaha namluvit si, že ty zbraně jaksi zabíjely samy, a vyhnout se přiznání, že byly jen nástrojem lidí, pro které je krutý středověký válečník jejich největším vzorem. Říci, že problémem je samotný islám, je pro západní levici totální tabu, a dokonce i pravice se toho pořád ještě jaksi bojí a spíš jen naznačuje. Po všech těch Bataclanech, Charlie Hebdech a plážích Bondi se pořád ještě bojí. Čeho?
Je trochu moc pozdě na to, stále ještě si lhát do kapsy, jak se věci mají. Islám zkrátka generuje teroristy a radikály tak spolehlivě, že si další imigraci muslimů žádná část Západu nemůže dovolit. Spíš by měla uvažovat o tom, jak ty nejproblémovější jedince zase deportovat do jejich starých vlastí. Už Atatürk dobře chápal, že má-li domácí turecký islám udržet na uzdě, musí jej podrobit velmi důkladnému dozoru – a vzhledem k tomu, že Turecká republika v tomto úkolu nakonec fakticky selhala, byl ten dozor asi pořád ještě nedostatečný. A to je přitom turecký islám relativně měkký proti tomu arabskému, pákistánskému nebo afghánskému, který k nám spolu se svými vyznavači migruje nejvíc. Čím více potenciálních pachatelů, tím více džihádu – jednoduchá přímá úměra. Tak jednoduchá, že nad ní obrazně „praskají“ hlavy zasloužilých intelektuálů, i když každý Franta z ulice to chápe.
Pro postoj Evropy, otevírající náruč i svým nepřátelům a odmítající si přiznat, že to nepřátelé vůbec jsou, se poslední dobou v internetovém diskurzu vžil pojem „suicidální empatie“. Lidé páchají sebevraždu z různých důvodů, civilizace také. Ale asi jsme první civilizace vůbec, která má nakročeno k sebevraždě proto, že chtěla být viděna jako ta hodná.
A týká se to i České republiky. Podlehneme-li vlastním blouznivcům a dopustíme-li, aby naše demografie začala připomínat tu francouzskou, švédskou nebo německou, tím větší bude pravděpodobnost, že se nějakého toho džihádu dočkáme také.