Německý technologický koncern Bosch zaměstnancům centrály zkrátí pracovní dobu. Od března jich bude 450 pracovat jen 35 hodin týdně, místo dosavadních 38 nebo ...
Je zajímavé, že nastupující kabinet Petra Fialy je podrobován mnohem zevrubnějšímu zkoumání. Zevrubnějšímu, než kdy byla jakákoli Babišova vláda například. A je zajímavé, že to vzniká společným tlakem dvou institucí, jež by ani nenapadlo, že spolupracují.
Všichni čeští prezidenti občas určitý tlak na personální obsazení vlády vykonávali, a to z různých důvodů. Málokdy přitom šli až na dřeň a výslovně deklarovali, že toho či onoho kandidáta odmítají jmenovat. Udělal to třeba Václav Klaus, když měl velmi dobrý formální důvod odmítat jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví, neboť ten byl zároveň úřadujícím předsedou České lékařské komory, profesní organizace, jež mimo jiné zastupuje zájmy lékařů vůči vládě. Obvykle spíš využívali povědomí, že prezident sice podle všeho nemá právo blokovat jmenování ministra, ale zase může jiné věci, třeba blokovat jmenování velvyslanců. A z toho, aniž by se to všechno muselo výslovně říkat, vzešla nějaká dohoda.
Teď tu navíc máme přímo zvoleného prezidenta, který vyhrál se slibem, že nebude sedět na Hradě jako fíkus, takže máme, co jsme chtěli – dalo by se škodolibě připomenout zastáncům přímé volby.
Premiér by jistě mohl trvat od počátku na tom, že prezident je povinen jeho vládu jmenovat, a dát ho k Ústavnímu soudu, jakmile by to neudělal. Vládní koalice si ale vyhodnotila, že z důvodů politických, časových a dalších bude lepší dopřát Miloši Zemanovi příležitost pozvat si všechny kandidáty na pohovor.
Prezident bohužel nedbal o své zdraví, a tak je dnes schopen přijmout jen dva kandidáty denně, navíc na vozíku a v té směšné kukani, což asi není ten vizuál, o jakém coby ambiciózní mladík snil. Ale to čtenáři asi zaznamenali.
Zároveň jsou kandidáti podrobováni prověřování či jakémusi pokusu o režírování médii. Lépe řečeno něčemu, čemu by se dalo říkat mediálně-twitterový komplex. Což je americký fenomén, který u nás zárodečně již taky existuje.
Má své charakteristiky. Na jedné straně politik, který se stane jeho zajatcem, dopadne špatně. To byl případ většiny uchazečů o demokratickou nominaci před minulými prezidentskými volbami v USA, ale ne Joea Bidena, a proto vyhrál. Kamala Harrisová byla jedna z nich, a teď se v úřadě ukazují všechny její slabiny.
Protože Twitter není skutečný svět ani ho nepoužívá tak moc lidí, nicméně je na něm hodně lidí z těch, kteří žijou politikou, a taky hodně novinářů, jimž jeho stručná, textová podoba vyhovuje.
Takže Twitter nemá moc rozhodovat politiku, nicméně dokáže vytvořit událost, do které je svět politiky volky nevolky zatažen.
Náš zárodečný mediálně-twitterový komplex má své vlastnosti. Je spíš nalevo od průměru společnosti. Nejaktivnější novináři na něm působí v ideové monokultuře médií Seznam – Aktuálně – Hospodářské noviny – Česká televize – Deník N. To neznamená, že by jednala ve shodě, že by si nekonkurovala a byla ve všem stejná a špatná. Ale sdílejí široce pojaté ideové nastavení.
Řada těch novinářů je navíc relativně mladších. Takže ještě nejsou dost cyničtí na to, aby si plně prožili a internalizovali pravidlo, že každá vláda zklame. Od ministrů Babišovy vlády žádná očekávání neměli. Nikoho nepřekvapilo, pokud je Babišův ministr neschopný, poddajný či má pofiderní byznysovou minulost. U Fialovy vlády je to jiné, protože ti by měli být tak nějak „naši“. Takže se dostavuje pocit deziluze.
Deziluze z toho, že designovaný ministr průmyslu, kterého média začala trochu s křížkem po funuse proklepávat, podnikal tak jako většina jiných zdejších úspěšných podnikatelů. Deziluze z toho, že nominant KDU-ČSL nepodporuje manželství osob stejného pohlaví a přichází s prvky rodinné politiky, které budí přízrak orbánismu. Přitom se jedná o myšlenky, jež mají své místo v evropském křesťanskodemokratickém diskurzu.
Deziluze z toho, že ministrem spravedlnosti má být „Don Pablo“. To je nálepka, kterou vymyslela jeho politická konkurence v Brně – a normálně by novináři s něčím takovým zacházeli s rezervou. S chladnou hlavou by usoudili, že když Pavel Blažek už jednou úřad ministra spravedlnosti vykonával a nedalo se mu nic strašného vytknout, může ho snad vykonávat podruhé.
To, že nominant na ministra zahraničí Jan Lipavský je od počátku znám jako ten, s nímž bude mít Zeman potíže, je taky možná víc než jeho samotného dílo médií, která nějakého takového kandidáta chtěla. A tak vytáhla a izolovala jeho výroky na téma Ruska.
Všimněme si, co se fakticky děje: Miloš Zeman neřekl, vůči komu má výhrady. Lipavský po setkání se Zemanem neřekl, že proti němu má výhrady. To víme jen zprostředkovaně z Frekvence 1. Oni to neřekli velmi prozíravě, protože to usnadňuje případný kompromis. Média by naproti tomu ráda viděla čelný střet.
Lídři koalice naopak postupují mnohem prozíravěji. Mluví málo, nehrotí a neeskalují zbytečně konflikt, nevyvolávají očekávání politických ohňostrojů. Nehrnuli se horempádem do aktivace článku 66, díky čemuž dnes nevypadají hloupě. Ale mluví jasně.
Proto je dobře, že možnost kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu včera Petr Fiala otevřeně připustil. Ale stejně tak je dobře, že to udělal až včera, přestože mu to mnozí napovídali. Dal Miloši Zemanovi čas na zprocesování těch skutečností, že Fialova koalice má na rozdíl od Babišovy ve sněmovně přesvědčivou většinu a žádné Zemanovy spojence ve svých řadách. Třeba to Zemanovi ještě dojde. Třeba ne a bude to on, kdo ponese odpovědnost za to, že tu další týdny nebude funkční vláda a ta Babišova bude všem pro smích. Každý to uvidí.
Bylo by dobře, kdyby se i nadále Fialova vláda inspirovala známým výrokem Theodora Roosevelta „Mluv tiše, ale nos velký klacek“. Nemusí slibovat radikální reformy, heroické škrty ani dramatickou očistu.
Dokonce i ona mohla v konkrétních případech mluvit spíš míň. Tak třeba nebylo nutné dávat do koaliční smlouvy zastavení příprav kanálu Dunaj–Odra–Labe. Nač jeho největšímu fanouškovi na Hradě předkládat na stříbrném podnose argument, proč se mu vláda nezamlouvá? Ta slova vůbec nemusela v koaliční smlouvě padnout. On už by si Zeman časem měl příležitost všimnout, že práce na kanále jaksi přešlapují na místě, jak se to v Česku často stává.
O to spíš může vláda něco udělat. A ten, kdo je zvyklý být zklamán, aspoň nemusí být zklamán tolik.
00:02
