„Západ se probudí po koroně v troskách. Žádný návrat k normálu nebude“

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na nejdůležitější otázky začátku 21. století. Jednou z nich je německý filozof a publicista Matthias Burchardt, zaměřený na filozofii vzdělávání a antropologii. Burchardt je jedním z mála filozofů dnešní Evropy, kteří v souvislosti s pandemií koronaviru vystoupili s nějakou zajímavou tezí. Naskicoval lidské stvoření, jež prý se v průběhu roku 2020 začalo objevovat a jemuž on říká homo hygienicus. Co by vítězství této nové formy lidské existence znamenalo pro naši budoucnost?

Nejprve bych potřeboval ujasnit pojmy. Jak se ve vašem podání odlišuje homo hygienicus od člověka, kterému se říká homo humanus?

Homo humanus byl formován západoevropskou politickou tradicí osvícenství a humanismu. Sám sebe určuje důrazem na svobodu, rozum, řeč, sebeurčení, demokracii, také na hospodářský blahobyt. Považuje se za hybatele dějin. A má i svoje hodnoty a normy, vztahuje se k rodině, společenství. Hledá pravdu a uskutečňuje krásu. Pohybuje se v různých sférách života, realizuje se v nich. Takže je současně náboženský člověk, je to kulturní člověk, pracuje, vyrábí věci, hraje si. Opírá se o společnost, a přesto zůstává individualitou. Naproti tomu homo hygienicus tomu všemu absolutně nadřazuje jedinou perspektivu. Všechny životní projevy a všechny vztahy, v nichž žije, utváří podle virologického imperativu: Vyhýbej se kontaktu, nenakaž se, pečuj o své zdraví. Pojem homo hygienicus je starší, pochází od sociologa lékařství Alfonse Labische. Ten ho zkonstruoval jako kulturní figuru před víc než sto lety, figuru pro přechod z agrární k průmyslové společnosti. Já tím termínem chci popsat sociologický produkt uplynulého roku. Můj homo hygienicus byl uhněten obrazy nahánějícími hrůzu a následnými politickými kroky. Je utvářen strachem, naplňuje určitou doktrínu chování, péče, hygieny a sterility. Je to jako zimní spánek toho lidského v nás.

Rozumíte mu v jeho motivaci?

Samozřejmě se do jeho životní formy dokážu vcítit. Lidé mají strach, což chápu. Považuji za normální, že když máme strach z hrozby, chováme se opatrně. Jenomže i předtím byl náš život spoluurčován riziky. Mohli jsme havarovat s autem, onemocnět chřipkou. Problematické to začíná být, když se z hygienického pohledu stane jediná životní perspektiva, nebo dokonce politická ideologie. Protože ta nakonec funguje jako totalitární forma moci. Všechno, co je riskantní – zpívat v kostele, obejmout člověka, zajít si na koncert, chodit do školy – se nevyplatí, protože to všechno jsou od nynějška místa s výskytem nebezpečí. Křesťanská idea: Miluj bližního svého se nově překládá jako: Boj se bližního svého. Zajímavé na tom je, že homo hygienicus zaujímá svou pozici spíš z iracionálních příčin, kdy si osvojuje něco, co nelze vnímat. Nikdo z nás laiků nemůže koronavirus spatřit. Ten virus není předmětem žádné myslitelné zkušenosti. Prosím, abyste mě dobře pochopil: netvrdím, že virus neexistuje, tvrdím jen, že je nevnímatelný. Příznivec spiklenecké teorie říká: To, co nemůžu vnímat, nemůže existovat. Homo hygienicus říká: Když virus nevidím, nemohu také vidět jeho nepřítomnost. Bude tedy předpokládat, že virus je přítomen všude. Pak také vychází z předpokladu, že virus je přítomen v každé osobě, kterou potká. Tady je namístě zdůraznit jeden důležitý rozdíl mezi rizikem a nebezpečím. Nebezpečí vidíme. Když nastupuji do letadla a vidím, že hoří motor, řeknu si: Oj, nebezpečí, a vystoupím. Naopak riziko je statistická pravděpodobnost o tolika a tolika procentech, že letadlo spadne. Když virus nevidím, zaměňuji riziko za nebezpečí, všechno nahlížím skrz virus a chovám se podle mé ultima ratio: Bože, jsou mezi námi asymptomatičtí přenašeči! Každý jednotlivý člověk ohrožuje můj život! Což je forma hypochondrie, která nám přerostla v masovou psychózu. Pokud si společnost není schopna uvědomit, že pravděpodobnost nákazy je poměrně nízká a jak přehnaná máme preventivní opatření, vzdává se toho, co vytváří její kulturu, srdečnost a teplo. Začíná to tím, že se zrušilo podání ruky a objetí na uvítanou… Současně si na základě těchto přehnaných představ ruinujeme celé hospodářství.

Zkouším si teď představit, co si asi pomyslí někteří naši čtenáři: Ten chlap maluje věci načerno, celá situace je přece jednorázová. Až budeme všichni naočkovaní, vrátí se staré časy.

Zaprvé bych si docela rád popovídal o tom, jestli za výjimečné situace musíme celý náš dosavadní život vypnout jako cenu za přežití. Je holé přežití jedinou hodnotou? Jaký smysl dává holé přežívání v hygienickém režimu, pokud jsou vypnuty ostatní aspekty života, jako je například kvalita dobrého společenství, demokratické procesy, nakonec i právní stát? Zadruhé žádný návrat ke starému normálu stejně nebude. Traumatizace společnosti, ztráty v kultuře, ale hlavně hospodářské deformace a společenské trhliny vyústí do zničeného světa. Pociťuji velké obavy, jestli se náš poničený svět bude ještě někdy moci zhojit. Mám dojem, že hlavně západní kultury se po koroně probudí v troskách svých dosavadních forem. Ještě bych podotkl, že termín nový normál byl předžvýkán PR agenturami našich elit. Není to tak, že by si ten termín vymysleli mluvčí našich vlád, ten už byl k dispozici. Hrály se různé manažerské hry o změnách společnosti, ať už šlo o zemědělství, o virové pandemie a podobně. V roce 2015 se konala jedna taková plánovací hra, v níž se předvídala velká potravinová krize, přerušení potravinových řetězců ve světě. Této hry se účastnilo několik skupin, hlavně z Ameriky: The Center for American Progress, Světový fond na ochranu přírody, Cargill a další. I v ní šlo o to, jak by se za pomoci globálně koordinované politiky dali převést lidé ze stávajících, tradičních forem života do jiných forem. Bylo to vedeno myšlenkou, že na takovou krizi už jednotliví hráči nestačí a my potřebujeme nadnárodní instance, které tu změnu odřídí.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Matthiasem Burchardtem si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Níže najdete seznam všech osobností, se kterými jsme rozhovory vedli. Kniha je také koncipovaná jako ojedinělý dárek.

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident