Říčka Svitávka pokojně bublala pod kamenným mostkem, na kterém byl nedávno zhotoven propletený kovový dvojkříž s dvojím nápisem: „Bůh nás spojuje – Gott verbindet uns.“
Foto: Foto: Jiří Peňás
4
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.
Ty byly skromné, sestávající z tříhodinového bloumání po městečku, které lze obejít během té doby tak třikrát, a ještě se někde zastavit a trochu se kochat. Byl totiž pěkný předjarní den, domácí viry a bakterie si neškodně poletovaly ovzduším, obyvatelstvo vedlo svůj nenápadný život, žactvo dlelo v učebnách. Já bezelstně obhlížel Zákupy z různých stran, obcházel jsem dokola zámek, prohlížel si napůl zřícený dvůr (o něm jsem psal v tom prvním článku), všímal si množství barokních soch, svědčících o zbožnosti panstva i poddaných, a pěkných roubených domů stojících na okraji obce.
Některým zůstaly na štítech mariánské obrazy, na tom nejhezčím byl obrázek asi tak sto padesát let starý, se švabachem vyslanou prosbou k Panně Marii Zellské. Možná si ji nějaký dávný obyvatel Reichstadtu, jak Zákupům říkali stavitelé těch chalup, přinesl z pouti a ona tam zázrakem vydržela všechny zvraty dějin. Anebo ji tam prozaicky pověsil nějaký kulturněji založený chalupář, takových věcí tady po válce zůstala v každém stavení hromada, běžně jsou po chalupách ještě teď uchovávány dečky, utěrky, dózy a almary s německými nápisy Gott erhalte… nebo Beschütze uns Gott… Vlastně jsou to taková malá domácí muzea odsunutého lidu, který to tady nedobrovolně zanechal jako suvenýr pro příští obyvatelstvo a výzdobu pro domy lufťáků.
Foto: Foto: Jiří Peňás
Vlastně lufťák byl i nejprominentnější obyvatel zákupského zámku, rakouský císař ve výslužbě, Ferdinand I., v našem počítání jako český král Ferdinand Pátý, lidově zvaný Dobrotivý nebo taky „der gute Nandl“, Ferda dobrák. Zámek byl totiž jeho. Přijel se sem poprvé podívat v květnu 1850 a nejspíš se mu tady zalíbilo. Měl velkou zahradu a sad, což pro něj bylo nejdůležitější. Ferdinand byl totiž především zahradník, dokonce vyučený: každý Habsburk se musel vyučit nějakému řemeslu, jeho vyučili zahradníkem. Zákupy (on jim říkal Reichstadt) zdědil po toskánské linii své rodiny, podobně jako Ploskovice, které pak střídal se Zákupy, ale Zákupy měl pravděpodobně raději a byl tu častěji, vlastně až do roku 1874 každé léto. Stálou adresu měl od února 1850 na Pražském hradě, kam byl odsunut z Vídně poté, co se v prosinci 1848 vzdal trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa: tehdy mu v Olomouci řekl: „Rádo se stalo. Buď hodný“, což mi připadá jako nejgeniálnější politický odkaz a doporučení všech dob. Dobrý je pak také jeho komentář k prohrané válce s Pruskem v roce 1866: „To bych byl dovedl taky.“ Vůbec to byl inteligentní člověk.
Císař Ferdinand V. zdědil Zákupy (on jim říkal Reichstadt) po toskánské linii své rodiny, podobně jako Ploskovice, které pak střídal se Zákupy. Ale Zákupy měl pravděpodobně raději a byl tu častěji, vlastně až do roku 1874 každé léto.
Foto: Foto: Jiří Peňás
Já se také inteligentně procházel a hledal, co tak by mě mohlo zaujmout. Hle, potok, možná říčka, jmenuje se Svitávka, Němci jí říkali Zwittebach, to je podobné jako Svatava, která teče mými Kraslicemi, ta se německy jmenuje Zwotta: má to slovanský původ, prý „svonta“, svatá – nebo taky silná. Tahle pokojně bublala pod kamenným mostkem, na kterém byl nedávno zhotoven propletený kovový dvojkříž s dvojím nápisem: „Bůh nás spojuje – Gott verbindet uns.“ Hezké, jen jestli to místní obyvatelstvo ví. Kostel tam na to spojování mají parádní, odhadl bych, že tak padesátkrát větší, než potřebují. Zbyl jim tam taky z císařských časů. Ferdinand byl pochopitelně velmi zbožný a jeho choť, císařovna Marie Anna Pia, dcera piemontsko-sardinského krále Viktora Emanuela I., tedy Italka, která se nikdy nenaučila ani německy, takže s chotěm mluvili italsky, ta ještě víc, ta byla i podle tehdejších měřítek, dalo by se říci, bigotní. Musela to být zvláštní dvojice: když se před svatbou (1831) poprvé viděli, tak se oba prý trochu lekli, pak si na sebe zvykli. V tom, že se dali dohromady, měl prsty Metternich a možná se u toho taky bavil. Ona vypadala jako zasněný papoušek, on jako humorná loutka: velká vodnatelná hlava, krátké ruce, tenké nohy, zvláštní držení těla, pohled poněkud mdlý. Ale Ferdinand nebyl slabomyslný, jak se vlivem protihabsburské tradice v Čechách píše. „Ferdinand byl epileptik omezeného rozumu,“ říká Eduard Bass v pěkné knize Čtení o roce osmačtyřicátém. „Jeho největší zájem dovedly vzbudit mechanické hračky a modely strojů, vedle toho pestré heraldické obrázky znaků a erbů a herbáře sušených květin. Ze světského běhu věcí nechápal nic…“
A to je mi právě na něm docela sympatické, nechápat nic, v tom je mi Ferda, ein Trottel, blízký. Naopak lidé, kteří předstírají, že chápou všechno, jsou mi velmi podezřelí. Ferdinanda spíš „chod světa“ nezajímal, nepotřeboval ho, žil si v tom svém, ve kterém byl naopak velmi suverénním pánem: a to byl svět pomologie, botaniky a dendrologie, v čemž měl mimořádné znalosti, ale třeba také literatury a hudby, takže v Zákupech byl každý pokoj vybaven pianem, na které Ferdinand dobře hrál, když zrovna neposlouchal mechanické válečky, jichž se na zámku zachovalo několik stovek. O ty strojky se opravdu zajímal, prý je uměl i opravovat, zajímavé je ale, že železnici moc nevěřil, po první jízdě ještě ve Vídni vystoupil a pravil: „To se neujme.“ Ale právě za jeho panování, tedy v letech třicátých a čtyřicátých, se monarchie začala rychle pokrývat kolejemi. A nakonec jezdil od roku 1867 do Zákup vlakem i on s císařovnou a celým dvorem, vystoupili na nádraží a bryčky je dovezly do zámku. Asi to nádraží vypadalo jinak než dnes… Jako nejspíš vypadaly jinak celé Zákupy, rezidenční město císaře, byť zvláštního císaře. Muselo to být město, které nedělalo ostudu, když se třeba císařský pár v neděli účastnil bohoslužeb v děkanském chrámu sv. Fabiána a Šebestiána, který byl za vydatného přispění císařských peněz vystavěn v novogotickém stylu a slavnostně otevřen roku 1865. To se muselo projet s ekvipáží celým městem, takže podle toho muselo asi vypadat. Možná někdy Jeho Veličenstvo nesli na těžkých nosítkách, jak je to na fotografii na zámku: dva podsadití zřízenci a starý muž s licousy s poněkud senilním výrazem hledí do objektivu. To už císař zase moc nechodil, vraceje se tak do dětství, kdy to do čtyř let vypadalo, že chodit nebude vůbec, takže jeho neduživé tělo oslabované epilepsií musel jeho vychovatel Carnea-Steffaneo doslova vycepovat mimo jiné tím, že vytvořil stupínky, na nichž musel Ferdinand denně cvičit chůzi po schodech. Snad i jako vzpomínku na dětské týrání nechal císař na zámku sestavit mechanický výtah ovládaný rumpálem, kupodivu tam vydržel dosud.
Foto: Foto: Jiří Peňás
Díky laskavosti kastelána zámku pana Weisse jsem mohl prolítnout komnatami, které se připravovaly na sezonu, která měla teď právě začít, ale korunní vir ji odsunul na neurčito. Mobiliář byl pod bílými přehozy, což vypadalo svým způsobem výtvarně zajímavěji, než jak by to poskytoval obvyklý stav. Parkety se leštily a textilní tapety, jež před sto padesáti lety vybírala císařovna, se luxovaly. V něčem to byly úkony podobné těm, které se asi vykonávaly, než přijela Veličenstva se svým rozsáhlým dvorem. To byly Zákupy, s nadsázkou řečeno, druhým hlavním městem království: Ferdinand byl posledním českým korunovaným králem. Pak císař na jaře 1874 onemocněl těžkým zápalem plic a do Zákup už se nikdy nevrátil. Zemřel v Praze 29. června 1875. Zámek připadl jeho synovci, císaři Franzi Josefovi, který tady byl jen párkrát. Ale hned rok po strýcově smrti (1876) se tady sešel s ruským carem Alexandrem II., tématem byl Balkán po srbsko-turecké válce a de facto tady domluvili právo na rakouskou anexi Bosny… K čemu tenhle nerozum vedl, je známá věc: k nešťastné cestě manželů Ferdinanda a Žofie do Sarajeva, k osudovému couvání jejich řidiče Lojky rovnou do rány zločince Principa a pak k nedozírné katastrofě, kterým se ten docela pěkný svět, kam Zákupy/Reichstadt patřily, zhroutil. V neděli 1. července 1900 se ten zamilovaný nerovný pár dostavil v úzkém kruhu do zdejší zámecké kaple a byl zde decentně oddán. Měl před sebou čtrnáct let. A sedm kulí v Sarajevu, které se začaly odlévat tady v Zákupech. Není to celé bláznivé?
00:02
