FOTOGALERIE: Příběhy z českých věznic. Jindřich Štreit zmapoval práci vězeňských kaplanů

Jako kulturní událost roku bývá označována chystaná výstava věhlasného fotografa Jindřicha Štreita, která bude mít vernisáž v úterý 18. srpna na Staroměstské radnici v Praze. Fotografická výstava Jindřicha Štreita „Ze tmy ke světlu“ zachycuje službu vězeňských kaplanů při práci s lidmi, kteří mají snahu se napravit a změnit svůj život. Projekt vznikal dva roky, během kterých Jindřich Štreit navštívil dvacet českých věznic. „Potěšilo mne zjištění, že všude jsou lidé, kteří mají obrovskou snahu o humanizaci a zlepšení životních podmínek a mezilidských vztahů. Mohu říci, že to bylo pro mne hodně potěšující poznání,“ řekl Štreit v rozhovoru pro Echo24.

Jak jste se k tématu vězeňských kaplanů dostal?

K tomu tématu jsem měl blízko, protože jsem byl v 80. letech souzen. Byl jsem sice vězněn z politických důvodů, ale na tyto pocity nelze zapomenout. Hodně mi vzpomínky na dobu minulou během fotografování pomohly. Nejdříve to byly fotografie k desátému výročí kaplanské služby ve vězení, k patnáctému výročí a nyní k dvaceti letům. Třicáté a další výročí už asi fotografovat nebudu. Dostali jsme nabídku udělat výstavu na Staroměstské radnici v Praze, což byla veliká výzva.

Takže jste se znovu vypravil do věznic?

Souhlasil jsem a znovu se na téměř rok ponořil do toho tématu. Výstava se jmenuje „Ze tmy ke světlu“. Jde o vězně s různými tresty. Jedná se většinou o dlouhodobé tresty i doživotí. Právě tito lidé, kteří jsou ve věznicích na hodně dlouho, vyhledávají kaplany a ti zde působí nejen jako duchovní, ale mnohdy i jako psychologové. Obě roviny se prolínají a propojují. Kaplan jim podává pomocnou ruku v jejich samotě, v jejich psychickém bloudění. Společně hledají cestu k uvědomění si závažnosti činu, k sebezpytování a pokání.

Česká společnost je výrazně ateistická. Berou tedy i samotní vězni kaplana spíše právě jako psychologa, nebo je to pro ně nějaká cesta k víře?

Můžeme tam nacházet obě roviny. Určitě i ta náboženská je silná. Mnozí z těch lidí, kteří vyhledávají kaplany, uvěří, což je cesta k jakési záchraně, ke zpytování svědomí, k hledání naděje. Každý z nás má právo na změnu, na prozření. Mnohdy to jsou lidé, kteří neměli nic společného s vírou a tam ji našli.

Jaké věznice jste navštívil?

Navštívil jsem 20 věznic, takže to není žádná nahodilá záležitost. Fotografoval jsem na Mírově, ve Valdicích, což jsou nejtěžší věznice, na Borech v Plzni, Heřmanicích v Karviné, Horním Slavkově, v Kuřimi, Kynšperku, Ruzyni, Všehrdech, Stráži, v Českých Budějovicích. Byl jsem také v ženských věznicích v Opavě a Světlé. Poznal jsem ředitele věznic, seznámil se s kaplany i dalšími zaměstnanci. Potěšilo mne zjištění, že všude jsou lidé, kteří mají obrovskou snahu o humanizaci a zlepšení životních podmínek a mezilidských vztahů. Mohu říci, že to bylo pro mne hodně potěšující poznání. Samozřejmě, že každý z nás je zodpovědný sám za sebe, ale i za druhé. Trest si musíme odčinit, jsme lidé chybující. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Pochopení a podání ruky je pro tyto lidi nesmírně důležité a prvním krokem k nápravě.

Jaké příběhy vězňů vás zaujaly?

Setkal jsem se s člověkem, který se po mnoha letech prožitých ve vězení a jeho prozření, rozhodl se vrátit se jako pomocný kaplan. Ve Stráži pod Ralskem se jeden z vězňů nechal pokřtít.

Fotografie jste již v minulosti vystavoval. Jaký vzbudily u veřejnosti ohlas?

Řekl bych, že neuvěřitelný. Všichni jsou překvapeni, že něco takového vůbec existuje a jsou potěšeni i tím, jak se s vězni zachází, jak se lidé promění, když třeba začali studovat bibli. V tomto není příliš rozdílu mezi intelektuálem a člověkem, který má pouze základní vzdělání.

Na co se mohou lidé těšit na vernisáži?

Výstava bude otevřena od 19. srpna do 29. září. Bude ji zahajovat ministryně spravedlnosti Marie Benešová a ministr kultury Lubomír Zaorálek. Záštitu, kromě nich, převzal i olomoucký arcibiskup. Zúčastní se ředitelé věznic a kaplani.

Jindřich Štreit (1946)

Český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Zaměřuje se na dokumentování života na venkově a obyvatele českých vesnic, věnoval se tématu zemědělství, potom také těžké práci v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět). V poslední době se věnuje mnoha sociálním tématům o drogově závislých, handicapovaných, nevidomých, vězních, starých lidech, pracovnících ve zdravotnictví, cizincích, kuřácích nebo lidech bez domova. Hodně se také věnuje sakrálním tématům.