Kdo „vyhrál“ v Listopadu?

Přípravy oslav výročí sedmnáctého listopadu přinesly jednu drobnou kontroverzi, lidé, kteří pod hlavičkou „Děkujeme, že můžeme“ (v Česku se často projevuje sklon pojmenovávat ledacos vskutku kreativně) vyzvali studenty výtvarných škol, aby vytvořili plakáty s výroční tematikou, které pak měly být vyvěšené v centru Prahy. Jeden z účastníků soutěže, Jan Kvíz, vymyslel plakát, kde pod heslem kampaně jsou jména třiceti nejbohatších Čechů podle žebříčku časopisu Forbes. U pořadatelů oslav to vzbudilo odpor, plakát na svoje city lighty dát nechtěli, nakonec ho tam, po protestech oslovených škol, snad dali. Asi je to dobře, řešit přípustnost toho či onoho vyjádření v rámci oslav příchodu svobodných poměrů působí dost nešťastně, jakkoliv to sporné dílo splývá s pojetím výtvarného umění jako pokračování křiklavého novinového titulku jinými prostředky. Kdo v téhle zemi „může“? Boháči, oligarchové a vůbec tahle parta... A jistě, vliv některých lidí z toho žebříčku (třeba pana Babiše) je jistě nezdravě velký a nebezpečný a mělo by se s tím něco dělat, většina společnosti je ale, zdá se, zatím jiného názoru.

Ten kontroverzní plakát zároveň odpovídá určitému narativu, který je rozšířený daleko mimo řady levicově angažovaných umělců. Revoluci „vyhráli“ ti nesprávní lidé – střední nomenklaturní kádry, činorodí soudruzi z podniků zahraničního obchodu, privatizační magnáti, kteří se z hlediska zákona pohybovali přinejmenším v šedé zóně, a další podobné typy. A skutečně to tak může vypadat. Nemálo lidí toho ražení se po revoluci dostalo k velkým majetkům a třeba i tomu odpovídajícímu vlivu, jeden právě privatizuje stát. Možná to bude znít naivně, ale já přesto v těchhle lidech vítěze revoluce nevidím. Protože se v té své naivitě nedomnívám, že právě velikost majetku, dosažená moc jsou měřítkem vítězství, že život je závod v tom, kdo získá víc. Nedomnívám se, že tuzemští oligarchové vedou životy pro prostší smrtelníky nepředstavitelně šťastné, v kůži některých z nich by se mi být ani trochu nechtělo. Součástí evropského kulturního dědictví jsou příběhy hrdinů, kteří se celý život hnali za mocí nebo majetkem, dosáhli toho, a nic jim to nepřineslo. Ty příběhy se na něčem zakládají, z něčeho vycházejí. Vítězem revoluce je každý, kdo chtěl svobodu a kdo se v těch třiceti svobodných letech mohl věnovat něčemu, co ho nějak naplňovalo (nebo nedělat nic), jednat svobodněji, bez hrozby postihu, v mezích možností si svůj život vybírat a řídit ho, třeba při tom ztroskotat, nepřipadat si ale bezmocný a zotročený, umlčený. Jestli měla revoluce nějaké vítěze, tak ehm, patřím mezi ně. Třeba u pana Babiše si tím ale moc jistý nejsem.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.