Karel Vašátko. „Tichý, skromný“ hrdina od Zborova s trvale obvázanou hlavou

Významná postava historie

Karel Vašátko. „Tichý, skromný“ hrdina od Zborova s trvale obvázanou hlavouNOVÉ
Karel Vašátko Foto:

Foto: Vojenský historický ústav

2
Domov

Echo24

Jedním z nejznámějších legionářů, hrdinným a neokázalým, jenž prokázal nevšední statečnost v boji i v životě s těžkým zraněním, byl Karel Vašátko. Někdejší profesor, později důstojník československých legií v Rusku, od jehož úmrtí uplynulo dnes 9. ledna rovné století, utrpěl v bitvě u Zborova těžké zranění, kvůli kterému musel žít s trvale obvázanou hlavou.

V této bitvě, jež se odehrála na počátku července 1917, šel Vašátko, již v hodnosti praporčíka, do útoku mezi prvními ve skupině vybraných vrhačů granátů. Mezi druhou a třetí linií rakousko-uherských zákopů byl raněn do hlavy a střepina granátu jej připravila o část lebky.

Za své působení získal mimo jiné Soldatský kříž svatého Jiří, který svým velitelům udělují vojáci, jakož i další pocty. Vítězství československých vojáků v tomto střetu podpořilo vytváření legií v Rusku a tím i vznik samostatného československého státu.

Podplukovník Vašátko pocházel z rodiny chudého rolníka v Litohradech na Rychnovsku. Narozen 13. července 1882, vystudoval gymnázium v Rychnově a po prezenční vojenské službě v rakousko-uherské armádě nastoupil studium práv, po roce však přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudoval historii a zeměpis.

V roce 1912 odjel pracovat k příbuzným do Ruska, kde se stal správcem rozsáhlého statku svého strýce ve vsi Vilije ve Volyňské gubernii. Po vypuknutí první světové války byli nejdříve Vašátko i se svým strýcem jako rakousko-uherští státní občané zatčeni a pobývali v různých vězeních.

Mezitím se značná část české veřejnosti v Rusku přihlásila k boji proti Rakousko-Uhersku a vznikla idea vytvoření vojenské jednotky z Čechů, která by bojovala po boku ruské armády. Tak vznikla Česká družina, do které se Vašátko v srpnu 1914 dobrovolně přihlásil a byl zapsán do její 2. roty.

„S úctou, obdivem a tak trochu i se skrývanou bázní zdravívali jsme tichého, nehlučného důstojníka České družiny..“ – tak na něj vzpomíná generál Rudolf Medek v knize Zborovský hrdina Karel Vašátko. „Ve vážném světlovlasém důstojníkovi s trochu bledými rty, nad nimiž se vlnil naryšavělý knír, jsme už tehdy tušili legendárního hrdinu. Jeho mužná, ale klidně soustředěná gestikulace, hrdý postoj i krok, přitom však celá osobnost vyzařovala tichého, skromného, bezmála samotářského ducha.“

Vašátko se úspěšně účastnil nebezpečných průzkumných akcí v nepřátelském zázemí, bojů v Haliči nebo v Karpatech. Působil také při náboru zajatců do československých jednotek v Rusku.

Po zranění od Zborova prokázal znovu značnou statečnost, když navzdory svému handicapu dál fungoval ve službě: „Jeho tělesná odolnost a duch, plný víry životní a národní, dlouho vzdorovaly strašlivé ráně, způsobené střepem granátu na hlavě,“ líčí Medek. Vašátkovy bolesti byly ovšem urputné, a aby se jich zbavil, rozhodl se pro lékařský zákrok. Zemřel však na pooperační komplikace v Čeljabinsku.

Jeho ostatky se v roce 1933 podařilo exhumovat a převézt do Památníku osvobození v ČSR. Za nacistické okupace byly bez publicity uloženy do rodinného hrobu v Solnici nedaleko od Litohradu.

Vašátkovým synovcem byl elitní stíhač druhé světové války Alois Vašátko (1908 až 1942), velitel československého stíhacího křídla Královského letectva (RAF).

Čtěte také: Škroupovo náměstí 1988. Disidenti poprvé promluvili na povolené demonstraci

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.