Tenkrát na krvavé Drině

KOMENTÁŘ

Tenkrát na krvavé Drině
Místo omezené trestné výpravy na Balkán se mezinárodní situace vyvinula až do velké celoevropské války, a Rakousko-Uhersko najednou kromě Srbska čelilo i daleko silnějšímu Rusku. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když se rakousko-uherská elita roku 1914 rozhodla k tomu, zaútočit na sousední Srbsko, měla k tomu nějaké důvody; rozhodující byl ale pocit převahy. Staré mocnářství mělo 52 milionů obyvatel a počítalo se mezi evropské velmoci, vojensky i hospodářsky. Srbsko mělo 4,5 milionu obyvatel a šlo o balkánskou ekonomiku. Teoreticky to pro c. a k. armády měla být procházka růžovým sadem.

 

Jenže válka je moc komplexní jev na to, aby se dal zredukovat do několika makroekonomických čísel, a reálný vývoj byl zcela jiný. Místo omezené trestné výpravy na Balkán se mezinárodní situace vyvinula až do velké celoevropské války a Rakousko-Uhersko najednou kromě Srbska čelilo i daleko silnějšímu Rusku. Ale i tak by bývalo mělo mít na srbské frontě převahu – nebýt skutečnosti, že Srbové, na rozdíl od Rakušanů, měli čerstvé válečné zkušenosti ze dvou balkánských válek, které proběhly krátce předtím, a bránili se na vlastním území, které měli dokonale zmapované a kde si jejich inženýři dávno před válkou proměřili a zakreslili každý kopec.

Tak se stalo, že rakousko-uherské oddíly pod velením šedesátiletého generála Oskara Potiorka vlezly právě před 110 lety u Ceru do srbské pasti a byly tam zmasakrovány hrůzným způsobem, jenž vůbec neodpovídal teoriím vídeňského generálního štábu o snadném vítězství nad jakýmisi balkánskými primitivy. Svoje písemné vzpomínky na cerskou bitvu po sobě zanechal například „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch, Pražák každým coulem, který toto martyrium absolvoval coby desátník pražského 11. pěšího pluku. Mrtví, mrtví, mrtví, mrtví, umírající prosící o kulku z milosti, utopenci, utopenci, utopenci. Mnoho nescházelo k tomu, aby Kisch zahynul také, z vody jej vytáhl jeho pražský kamarád Neumaier. (Ale cigaretu mu pak nedal – všeho s mírou!) Srpnový útěk Rakušanů přes širokou řeku Drinu byl operačním fiaskem nejvyššího kalibru a vypovídal o tom, že nejen vrchní velitel Potiorek, ale i běžné důstojnické kádry jsou na válku nepřipraveny.

Historie se málokdy opakuje doslova, ale má tendenci se rýmovat. Čte-li si dnes někdo Kischovu knihu Vojákem pražského pluku, paralel s dneškem najde hodně. I čistě technické parametry války jako by se opakovaly. V bitvě u Ceru vystříleli Srbové skoro všechny zásoby svých dělostřeleckých granátů a došlo tu k prvnímu vzdušnému souboji mezi dvěma letadly. V rusko-ukrajinské válce je nedostatek granátů také významný faktor a dochází zde k prvním soubojům mezi drony. Těžká úvodní porážka Rakušanů neznamenala ještě jejich vyřazení z války, podobně jako porážka Rusů u Kyjeva a Charkova roku 2022 nevedla Moskvu k přehodnocení situace.

Předvídat budoucnost je vždycky obtížné. Pokud se ale bude situace opakovat ve zhruba podobných konturách jako tehdy, dá se říci dvojí: a) potrvá to ještě dlouho a b) ten, kdo prohraje, se musí obávat úplného kolapsu svého systému. Z b) samozřejmě plyne a), stejně jako tehdy. Jenom místo Driny teď ta krev teče ve zcela jiných řekách.

×

Podobné články