Jak chtěl Max Brod zachránit v červenci 1914 mír (a Masarykovi se to nehodilo)

KOMENTÁŘ

Jak chtěl Max Brod zachránit v červenci 1914 mír (a Masarykovi se to nehodilo)
Kdo by si byl v roce 1914 pomyslil, že může být válka? – Tahle udivená věta se opakuje v různých vzpomínkách na konec té krásná epochy (belle epoque), která měla trvat věčně, píše Jiří Peňás. (ilustrační snímek z bitvy u Verdunu) Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kdo by si byl v roce 1914 pomyslil, že může být válka? – Tahle udivená věta se opakuje v různých vzpomínkách na konec té krásné epochy (belle epoque), která měla trvat věčně a nebyl důvod, proč by měla skončit. Lidstvo přece bylo vyspělé, směřovalo k pokroku, státy byly provázány obchodem a diplomatickými smlouvami, vládnoucí rody spojené pokrevně i obyčejní lidé už docela cestovali, kavárny byly plné cizojazyčných časopisů, atmosféra ve městech v něčem možná kosmopolitnější a kulturnější než dnes. A pak byl náhle během jednoho měsíce konec. Začínaly zrovna prázdniny, v červenci byl ještě hluboký mír, na jeho konci se rukovalo.

Ta úvodní citovaná věta je z pamětí Maxe Broda Život plný bojů, ke kterým stojí za to se občas vrátit. Brod v kapitole o létě 1914 píše, že válka byla pro jeho generaci něco jako polozapomenutá chiméra lidstva: byla to absurdita, která nepatřila do civilizovaného světa. Ne že by nebyla možná, ale jen na periferii, v zaostalých balkánských zemích, v divokém Orientu, v koloniích. V Evropě rozhodně nikoli, tam žijí pokojní pracující, veskrze kulturní národy, které by se nenechaly vtáhnout do žádného nesmyslu. Vyspělé lidstvo už je dostatečně poučeno, že války nic neřeší a že se jim dá předejít: naposledy se válčilo v roce 1866 a 1870, ale to byly konflikty, které se naštěstí odehrály rychle a byly opravdu už poslední.

 

Brod vzpomíná, že jeho generace byla zaujatá úplně jinými věcmi než politikou. Důležité pro něho byly spory o Richarda Wagnera, o impresionistické malířství nebo o to, je-li jeho přítel Franz Werfel velký básník, nebo jen senzace na jednu sezonu. Ano, osobně se ho týkal židovský problém, ale to byla také spíš otázka intelektuální a kulturní, která bude jednou civilizovaně vyřešena, protože všechno směřuje k větší humanitě.

Jistě, byl tady v červnu ten nešťastný atentát na následníka trůnu v Sarajevě, ale na ten se už na začátku prázdnin pomalu zapomínalo. Franze Ferdinanda neměl ostatně nikdo moc rád, nebyl moc sympatický, jeho manželka byla bigotní, sice to není hezké, na někoho střílet, když jede v autě, ale atentáty se bohužel páchají, takže ne, z tohohle válka být nemůže, to přece nikomu nestojí za to. – Teď je léto, všechno se uklidní a nad Evropou bude zase nebe slunečné.

Žádná generace nebyla nikdy takto brutálně zaskočena skutečnostmi, píše Brod trochu možná až příliš vypjatě. Ale vysvětluje to tak, že byli prostě hloupí, všechno, co se o historii učili na gymnasiu o světových dějinách, pokládali za zbytečné báchorky a příliš o nich nepřemýšleli. Nepovažovali to za zajímavé, protože předpokládali, že tehdy lidé byli přece zaostalejší a sobečtější, věřili, že spory se mají řešit silou a násilím, ke kterému měli lidé v minulosti ostatně mnohem více sklony, protože člověk se přece vyvíjí k větší duchovnosti a ušlechtilosti, což bylo dobře patrné na nich.

No, ale pak válka začala. Brod vzpomíná, že v jejich kroužku pražských židovských studentů z lepších kruhů (samozřejmě německy mluvících) vznikla idea, že by bylo nejlepší sepsat nějaký působivý text na obranu míru a ten text předložit oběma znepřáteleným stranám, na které by zapůsobil a jež by se z bitevních pozic vrátily k jednacímu stolu. A napadlo je, že by bylo dobré, kdyby ten text vyšel v nějakých nestranných novinách, nejlépe asi italských, protože Itálie by mohla stát nad stranami a mohla by pak ten mír zprostředkovat. A když o tom tak přemýšleli, napadlo je, že by jim mohl pomoci profesor Masaryk, kterého oni velmi respektovali a od Hilsnerovy aféry si ho vážili jako největší autority svého druhu. Tak se za ním vydali do redakce Času, kde byl Masaryk k zastižení, ten je přijal, vyslechl a pak jim dosti příkře řekl, ať si hledí svých věcí a hlídají si své lidi… Zrovna se k němu totiž dostala zpráva, že na Václavském náměstí zatkla policie nějakou českou babku, kterou udal německý Žid, že neprojevovala dostatek nadšení nad vypuknutím války… Masaryk, jak dodává Brod, měl možná už své plány a své myšlenky, v nichž představa války, která by vedla k rozbití Rakouska, nebyla úplně zavrženíhodná. Válka pak trvala čtyři roky, ze starého světa nezůstalo skoro nic, a když v 60. letech Brod své paměti psal, jí de facto nebyl pořád konec: všechno, co se ve 20. století pak dělo, ovlivnila právě ona.

Proč to však připomínat? Žijeme zajisté v úplně jiném čase a o naší době nelze říci, že by v ní už léta nevládly různé chmurné předpovědi. Nikdo teď nemůže vyloučit vlastně nic. To je asi jediné, co se o budoucnosti dá říct. Jisté je jen to, že je začátek července, a to je vždycky čas, kdy by člověk nejraději, aby se historie zastavila. Jenže ona, mrcha, jde jako vždycky dál.

 

×

Podobné články