Sto let od chvíle, kdy Československo zabralo Hlučínsko. Být odtud už prý není stigma
Připojení Hlučínska
NOVÉ
Zdroj: Wikimedia Commons/veřejná doména
Být z Hlučínska, tedy z regionu, který prošel složitou historií a území dlouho patřilo Německu, dnes už neznamená stigma. Myslí si to ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký. Vnímání vlastní historie obyvateli bývalého pruského či německého území, které se před 100 lety stalo součástí Československa, se postupně mění.
Změnu přináší generační výměna. Mladší lidé se na historii vlastního regionu už dokážou dívat z nadhledu. S odstupem vnímají například fakt, že jejich dědové vítali německé vojáky, že bojovali a umírali v německé armádě. Historií Hlučínska se bude 4. února zabývat konference v Hlučíně.
Skutečnost, že být z Hlučínska dříve mohli lidé vnímat jako cejch, potvrzuje i historik Jiří Neminář, který se osudu místních obyvatel dlouhodobě věnuje. „Dříve to tak bylo. Dnes už ale většinou ne. Dříve měl ve společnosti problém každý, kdo byl trochu jiný. Odlišnost se považovala za nedostatek,“ řekl. To, že jsou lidé z Hlučínska jiní, podle Nemináře vychází z jejich historické zkušenosti.
Hlučínsko, kde žijí takzvaní Moravci, je oblast mezi Ostravou a Opavou, která je vymezena na severu hranicí s Polskem, na jihu a západě řekou Opavou a na východě korytem řeky Odry. Rozlohou nevelký kraj se 27 obcemi je ale prazvláštním památníkem spletité historie.
Československo v roce 1920 získalo 316 kilometrů čtverečních ze Slezska, kde žilo přibližně 46 000 obyvatel, což byl největší územní zisk Československa na poražených mocnostech. Území bylo pak v roce 1938 připojeno k Německu, k Československu se vrátilo po druhé světové válce.
Na rozdíl od ostatních slezských oblastí, které připadly Polsku, nebyl po první světové válce na Hlučínsku proveden plebiscit a k připojení došlo pouze na základě historické příslušnosti oblasti k českým zemím.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 prezident T. G. Masaryk začal usilovat o připojení tohoto území k nově vzniklému státu. „Argumentoval hlavně tím, že zde je slovanské obyvatelstvo a lidé hovoří česky. Mluvili tak sice, ale mysleli už jako Němci. Proto, když na Hlučínsko 4. února 1920 přišla československá armáda území zabrat, vojáky nikdo nevítal,“ uvedl ředitel Muzea Hlučínska Chrástecký.
Protože Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když tedy měla německá říše odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo vůbec jasné kudy by měla nová hranice vést. Situaci překvapivě vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri le Rond.
Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle ní určil, která část okresu připadne Československu. Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť.
Lidé podle Chrásteckého příliš s československou příslušností spokojeni nebyli. Stát jim nezajistil práci a v době krize vypukla chudoba. Řešením tak pro obyvatele byla zase cesta za prací do Německa. V roce 1935 na Hlučínsku volby vyhrála strana Konráda Henleina a o tři roky později lidé nadšeně vítali vojáky wehrmachtu. „Myšlenkám na opětovné připojení k Německu nahrávala ekonomická situace. Během krize jim republika chleba nedala. Nespokojenosti využil Hitler a území připojil k říši. Nebyly tady ani Sudety ani protektorát. Bylo zde Německo,“ řekl Chrástecký.
Podle sociologa Jiřího Siostrzonka už zde ale téměř vymizely názory, že připojení k Československu v roce 1920 byla chyba a že v rámci Německa by se místní lidé měli lépe. „To už je téma maximálně nejstarší generace. Tyto názory se objevovaly ještě za socialismu. Dnes už ale nemají opodstatnění. Zmizely s otevřením hranic,“ řekl před časem.
Hlučínsko, které je nyní rozdělené mezi okresy Opava a Ostrava a kde žije asi 74 000 obyvatel, je kraj neomítaných cihlových staveb v pruském stylu. Za návštěvu stojí červené chrámy v Ludgeřovicích, Kravařích nebo Kobeřicích, zámeckou expozicí provedou výletníky v Kravařích, skanzenem lidové architektury v Bolaticích.
