„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo.
Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout. Našel si místo ve firmě, jež se pomalu, ale jistě sunula k zániku, jehož pak byl svědkem. Jeho pracovní náplní bylo dodělat několik knih, které tam zůstaly po redaktoru Horáčkovi, jenž šel zakládat kapitalistický podnik Paseka. Byla mezi nimi i obrazová publikace Kolínsko.
Redaktor tehdy zdaleka ještě neměl láskyplný vztah ke každému koutu vlasti a konkrétně Kolínsko v něm vyvolávalo vedle medvědů, co se sešli u Kolína, pouze pocity nudné placatosti, kterou znal z vlaku, jímž od dětství směřoval na milou Moravu. Kromě povinnosti přečíst text, udělat korektury, zkontrolovat, zda sedí popisky a paginace, a takových nudných redaktorských věcí měl za úkol též napsat text na tzv. chlopně přebalu.
Dlouho nevěděl, co tam tak napsat, pak ale založil papíry do psacího stroje, zamyslel se a začal: „Kolínsko, kraj uhlazený poklidným tokem Labe a dotvořený tisíciletou lidskou činností, je jakýmsi fundamentem českého prostoru.“ Hmm, to je dobré, „fundament“, to zní vzdělaně, v tom duchu by šlo pokračovat: „Z oparu národní mytologie zde vystupují ruiny slavníkovské Kouřimi...“ Redaktor nikdy předtím nebyl v Kouřimi, ale představoval si, že když hradiště, tak ruiny… A jel dál. Nabízelo se slovo „ční“, tak napsal: „… ční gotické věže královských měst Českého Brodu a Kolína“, jojo, to už půjde, teď ještě ty Lipany a bitvu u Kolína, aby tam byla nějaká faktografie, a bude to: „… tady, v dnes již zaniklých Lipanech, byla ukončena jedna z utopických vizí české historie…“ To je taky výborné! To je kritika husitů, to zní v roce 1990 dobře. Redaktor ani trochu nepochyboval, že Lipany musely po bitvě zaniknout. A pak už to šlo samo: „… o tři staletí později se bitvou u Kolína kraj zapsal do historie evropské.“ Nebyl si sice jist, čím konkrétně, ale to nevadí, už je finiš: „Je to kraj, kde sentimentálně bodré tóny dechovky jsou disharmonovány ozvěnami výstřelů protinacistické rezistence a vůně rolnické tradice se mísí se zápachem nové industrializace.“ Tak, máme to.
Blábol si se zalíbením přečetl, papír vytáhl a poslal do tiskárny, tak se to tehdy dělalo. Tím byla práce na knize hotova. Ještě před vydáním se seznámil s autorem knihy, s mile žoviálním a alkoholicky založeným historikem Zdeňkem Jelínkem, právě rehabilitovaným za nějaký průšvih z roku 1968. Doktor Jelínek, jenž se jako znalec odboje nejen na Kolínsku stal ředitelem Vojenského muzea na Vítkově, s redaktorem popil víno, které přinesl, a nakonec začal přezpívávat árie z italských oper, jichž byl též mimořádným znalcem a ctitelem: to potvrdí jeho žák, historik Petr Luňák, rovněž Kolíňák. Na konci večírku árie zpíval i redaktor, historik ho pak pozval do Kolína, k čemuž již bohužel nedošlo.
Krátce nato totiž vyšla kniha, samozřejmě i s redaktorovým textem. Byl to pěkný svazek s mnoha fotografiemi, stál dost peněz a nakladatelství doufalo, že jimi zaplaví předvánoční trh nejen na Kolínsku. Brzy se však v redakci objevil úpějící historik, mávající výtiskem a ženoucí se na redaktora: „Ty kluku nešťastná, jak tě to jen mohlo napadnout, že Lipany zanikly? Vždyť Lipany nezanikly, Lipany jsou sice vesnice malá, ale mají i směrovací číslo a poštu. Je tam zámeček a JZD, škola do páté třídy a jesle. Já se znám se starostou. Ten si tu knížku objednal! Jak se mu teď ukážu na očích! Kluku jeden, cos to proved!“
Už si nepamatuju, co jsem na to řekl, asi jsem blekotal, že se omlouvám a že jsem si myslel, že po té bitvě se už vesnice nezvedla, že tam přece upálili ty sirotky a ani hrob Prokopa Holého už nenašli, ale existenci Lipan jsem vyvrátit nemohl. Vyřešila to další vypitá lahev s historikem, který mi snad během toho popíjení odpustil a asi mi doporučoval, ať se vždycky radši podívám, jak se věci mají, a nedbám na pocity a dojmy, čehož jsem se v dalším průběhu života ne vždy držel. Skončilo to zase zpěvem árií. Historik Zdeněk Jelínek v roce 1994 zemřel, ale to už snad s Lipany nesouviselo, aspoň doufám.
Lipanům jsem se od té doby vyhýbal, což člověku nečiní zas takový problém. Věděl jsem, že existují navzdory mému zrušení, které však za ta léta již jistě i tam upadlo v zapomnění – pokud si ho někdy vůbec všimli. Nedávno jsem usoudil, že je pravá chvíle se do Lipan vydat. Půjde o ilegální cestu přes hranice dvou okresů, ale budu moci ji považovat za úřední, neboť cílem vlastně bude potvrzení existence obce.
Vybaven všemi náležitými dokumenty a čestnými prohlášeními dojel jsem železnicí, nerušen represivními složkami, do královského města Český Brod a pak pokračoval sice nikoli dostavníkem, nýbrž autobusem, jenž se mnou vezl ještě dva osamělé venkovany, jejichž tváře skoro celé pohltily respirátory, takže vypadali trochu jako velcí a bezmocní ptáci, kteří překvapeně zírají do krajiny probouzejícího se jara. Já tak vypadal nepochybně taky.
Vystoupil jsem v obci Vitice, kde mne upoutala bílá věž kostela na vršku, po němž jsem vystoupal. Minul jsem budovu zpustlé hospody, pak i rozpadající se dům s nápisem Výčep lihovin. Usuzovat z toho, že obyvatelstvo odvrhlo zhoubný alkoholismus a oddává se zdravému životnímu stylu, však zřejmě nelze. Kostel byl naproti tomu zachovalý, ale usuzovat z toho na zbožnost by bylo též pošetilé. Byl zasvěcen dvěma mučedníkům, Šimonovi, jenž byl řezán pilou, a Judovi Tadeášovi, který byl ubit kyjem. Kolem kostelíka byl hřbitov s rovy, z nichž některé byly, jak to na starých vesnických hřbitovech bývá, opatřeny keramickými portréty lidí mrtvých třeba i sto let. Pohlížel jsem do těch dávno vyhaslých tváří venkovských lidí (ženy v šátku, muži s pěknými kníry) a myslel na pomíjivost všeho. Kostel, byť s jinou věží, tu stál již v době, kdy se kousek odsud šikovala ta dvě vojska: sem k Viticím přitáhli ráno 30. května 1434 kališníci a katolíci, řekněme pravice, prostě panská jednota, táboři a sirotci se upevnili se svými vozy o necelé dva kilometry dál, na Lipské hoře, tedy spíš na takovém návrší. Homole, která vypadá jako velká pepřenka a kterou tam na paměť bitvy postavili vlastenci v roce 1881, už vystupovala na obzoru. Vydal jsem se k ní, když jsem prošel zbytkem obce, jíž se proháněl studený vítr a papírové obaly z vietnamského krámu. Brzy jsem byl na polní cestě, která mírně stoupala, občas jsem se rozhlédl po krajině. Představoval jsem si, že jsem v 15. století, takový pan Brouček. Na jaké straně bych asi byl? No, na konci revoluce už by bylo nejspíš dávno po mně. Buď bych se přizabil při ohánění cepem, to kdybych byl náhodou táborita, nebo by mě bratří strčili do sudu a zapálili, kdybych byl třeba mnich nebo písař nebo taková nějaká zbytečná profese. Asi bych jako zrádný intelektuál měnil strany: nejdřív radikál, pak umírněný, jako ten Diviš Bořek z Miletínka, nejdřív kamarád Žižkův a teď velel vojsku, které už to mělo ukončit: už toho bylo, bratří, dost, čtyři artikule, to jo, to je dobrý, to bysme mohli dohodnout i s tím Zikmundem, však on není tak strašnej, už toho má taky plný zuby, ale ten Boží řád na zemi, jak chceš ty, bratře Prokope, nebo ten Koranda, to už ne, to je permanentní revoluce, to je takový trockismus, levá úchylka, víš, to musíme potlačit.
Tak tedy aliance přitáhla po Lipskou horu, seřadila vozy, podobně jako to udělali ti trhani, to byla známá věc, že vlastně jenom Češi věděli, jak se s Čechy dá válčit, tak toho využili. Přicházel jsem k homoli, vítr fučel jako ve vrcholném středověku a nebesa se otevírala. Lipany se krčily pod kopcem na druhé straně.
Pokračování příště.
Jiří Peňás je také autorem cestopisné knihy Výpravy pro blízké i vzdálenější, kde popisuje své zážitky z výprav po střední Evropě i naší vlasti. Knihu si můžete pořídit zde.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
