Kdo jiný než Antizeman?

Prezidentskými volbami se Česko posune buď na Západ, nebo na Východ. Rozhodnutí je na hraně, protože žádný z předvolebních průzkumů nedává jasnou přednost „západnímu“ Drahošovi ani jeho soku Zemanovi, který je příznivcem východních autoritářských vládců. Tento pohled na víkendové volby razí zahraniční média. Jejich obvykle povrchní popis tuzemské politiky bere málokdo vážně, tentokrát se však zahraniční korespondenti trefili, byť možná podle pravidla „i slepé kuře najde zrno“.

Víc než cizí komentáře ocenili tuzemští experti vystoupení legendárního Klausova poradce Ladislava Jakla, který v ČT přirovnal voliče prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše k lidem, kteří „chtějí skočit se zavázanýma očima do propasti“ jen proto, že nemají rádi někoho jiného, v tomto případě obhájce prezidentské funkce Miloš Zemana. Nejen v Jaklově podání Drahoš vystupuje jako klasický člověk bez vlastností, který nemá žádné názory, veřejně nezastával žádné postoje a jehož programem je podle Jakla „nedělat potíže“ a poslouchat bruselské byrokraty, ať si vymyslí cokoli a uprchlíků pošlou, kolik je napadne. „To je opravdu málo, aby se někdo stal prezidentem s jediným bodem programu, a to je nebýt Zemanem,“ bědoval Jakl nad průběhem Drahošovy kampaně. Lidé by si měli rozmyslet volit jen tak někoho, kdo by pouze „zaplnil díru“ po Zemanovi, který má jasné názory a už osvědčil, že dokáže být sebevědomým prezidentem suverénního státu.

Drahošovi příznivci se proti takové kritice vymezují a poukazují na to, že jejich kandidát mnohokrát své názory prezentoval a bránil. Prý nikdy nedoporučoval otevření hranic migrantům ani přijetí kvót pro uprchlíky. Jejich kandidát pouze tvrdí, že není třeba problémy s migrací nafukovat ani se jich bát, protože jsme společnost, která má dost sil a schopností, aby je zvládla. Přijetí eura je nutno zvažovat, protože po odchodu Velké Británie se státy bez společné měny stávají uvnitř EU nevýznamnou menšinou. Ovšem není možné k němu přistoupit, dokud kvalitní kampaň občanům nevysvětlí, co by to znamenalo, tedy za horizontem příštích pěti let. Jako zkušený chemik a bývalý předseda Akademie věd ČR se chce zasadit o technologické změny a lepší vzdělanost. Přesto samotný volební web prezidentského kandidáta dává už jen svým hlavním heslem za pravdu spíš Jaklovi a dalším kritikům. „Zvolme změnu!“ žádá Drahoš a přiznává tím, že v kampani je opravdu především Antizemanem. Jakoby se ztrácí důvod volit člověka, který je jenom negací plnokrevného politika ošlehaného historií, ochotného vždy a všude pevně hájit čest České republiky.

Vykřičet svou frustraci

Tento výklad má dvě základní slabiny, přičemž tou první je samotné působení Zemana během jeho prezidentování. Jeho názory se během posledních pěti let silně změnily, a ještě se ukázalo, že ani nejsou výjimečně originální. Nastupoval jako „eurofederalista“, jenž za svůj první krok ve funkci oznámil vyvěšení vlajky Evropské unie nad Pražským hradem. Proto ho zvláště levicoví politici ze západní Evropy oceňovali jako pozitivní změnu oproti věčnému euroskeptikovi Václavu Klausovi. V inauguračním projevu v březnu 2013 se Zeman přihlásil k roli nadstranického prezidenta, který „uklidní a stabilizuje českou politickou scénu“, sehraje roli prostředníka a moderátora, přitom pomůže všem stranám najít „společný jmenovatel“, aby mohly společně hájit oprávněné národní zájmy České republiky, zvláště k oživení tuzemského hospodářství, které trpělo dlouholetou krizí. Projev zakončil modlitbou: „Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu.“ Ta pak byla citována jako svědectví, že na Pražský hrad nastoupil proevropský prezident-smiřovatel. K této roli se ještě hlásil při svém vánočním projevu v roce 2013, když připomněl svou návštěvu Bruselu a také to, že zařídil předčasné volby, v nichž bylo překonáno nesmiřitelné rozdělení politické scény na levici a pravici, zvláště nástupem nových poslanců z hnutí ANO.

Záhy se obraz mírumilovného otce vlasti změnil. Od Evropy se distancoval rezolutně hned roku 2014 během ukrajinské krize. Tehdy se jednoznačně postavil za prezidenta Vladimira Putina a Evropě dodnes vyčítá, že vyhlásila protiruské sankce. O rok později se během uprchlické krize postavil do čela extrémních nacionalistů, které si získal výroky, že islámská kultura je „kulturou vrahů a nenávisti“. Slovy deníku New York Times „otevřel dveře skupinám, které až donedávna dlely na okraji politického života“.

Hospodářství pomáhal organizováním podnikatelských delegací do zemí bývalého Sovětského svazu i dále do Asie, v Evropě se však dostával do izolace. Ani vstřícnost k východním vůdcům nebyla vždy opětována: Putin mu ani jednou neoplatil návštěvu, místo toho raději jezdí za Viktorem Orbánem do Maďarska. Vrcholem Zemanova prezidentství byl přílet čínského komunisty Si Ťin-pchinga do Prahy, jehož význam ovšem devalvovaly potyčky Číňanů s místními obyvateli a hlavně fakt, že se slibované miliardové investice neuskutečnily. Evropská unie, před níž se „nesmíme hrbit“, se nakonec stala oblíbeným terčem jeho nacionalistických proslovů. Radikální národovce potěšil zvláště tím, že schvaluje referendum o czexitu.

Častěji než smiřování se věnuje rozdmýchávání konfliktů, jak prokázal loni v květnu, kdy se při skandálním představení na Pražském hradě jednoznačně postavil za Babiše ve sporu s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Své protivníky nazývá řvoucím stádem a vtipkuje o tom, že novináře je třeba likvidovat. Média se podle něho „zaměřují na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním“. Zeman společnost nesmířil, chválou nebo odsuzováním prezidenta je naopak rozdělena víc než kdykoli předtím. „Každý, kdo má nějaký názor, společnost rozděluje,“ pochválil svého následovníka Klaus.

Současný prezident jde hájit svou funkci jako reprezentant těch, kdo si připadají odstrčeni, nevěří státu, odsuzují polistopadový režim a těžko překonávají obavy z toho, co jim přinesou příští dny. Jakkoli úřaduje v sídle českých králů, nejlépe se cítí na ulici mezi desperáty, kteří potřebují vykřičet frustraci z nespravedlivých poměrů. Drahoš se nemůže přesvědčivě vymezit vůči Zemanově vizi, protože ani současný prezident žádnou nemá. Spokojí se s tím, že následuje styl pravicových populistů z mnoha zemí Evropy, kteří revoltují proti Bruselu či euru, žehrají na mediální vymývače mozků a varují před islámským nebezpečím. Nenabízejí však pozitivní program. Stejně jako oni loví Zeman pozornost voličů silnými slovy vypočítanými na efekt. Nejde s nimi polemizovat, protože ani nechtějí nic sdělit. Kdo chce Zemana porazit, musí se prezentovat jako zachránce před tímto stylem politiky.

Konkurz na westernového hrdinu

V každém klasickém westernu hledají obyvatelé prérijního městečka neohroženého hrdinu, který by je zachránil před padouchem terorizujícím širé okolí. Roli westernového hrdiny využila v Evropě poslední dobou řada politiků tradičních stran. Jako první se k ní explicitně přihlásil už před dvěma lety sociálnědemokratický vídeňský starosta Michael Häupl. Po čtyřech funkčních obdobích a řadě skandálů ho měli občané Vídně plné zuby, představil se však jako zachránce liberální demokracie před šéfem radikálně pravicové strany FPÖ Heinzem-Christianem Strachem. Voliči tak neměli ve druhém kole jinou šanci než se zaťatými zuby volit Häupla. Obdobný manévr rozhodl rakouské prezidentské volby, když sebevědomého kandidáta FPÖ Norberta Hofera porazil zdánlivě nevýrazný sedmdesátiletý profesor Alexander Van der Bellen. Proti favoritovi nizozemských voleb, proslulému nacionalistovi Geertu Wildersovi, uspěl loni v březnu Antiwilders, dosavadní liberální premiér Mark Rutte.

Nová generace politiků vymezujících se proti populistům, typicky Emmanuel Macron nebo Sebastian Kurz, metodu ještě vylepšila s tím, že užívají zbraně svých soupeřů. Ze začátku je ignorují, a proto se také Macron nikdy neprezentoval jako Antilepen ani Kurz nehrál roli Antistracheho. Pokud to nestačí, je třeba spustit ještě dramatičtější kampaň než samotní populisté. Nejbližším příkladem je Kurz, od kterého pochází i z Česka známé heslo „teď, nebo nikdy“. Teprve pokud tohle nefunguje, je třeba zničit soupeře v přímém westernovém souboji.

Není snadné najít mezi Zemanem a pravicovými populisty ze západní Evropy významnější rozdíly. Tím si řekl o soupeře, který se podobá Van der Bellenovi nebo Ruttemu. Z pohledu zahraničních novinářů není důvod, proč by s vyzkoušenou strategií neměl uspět také Drahoš. Pokud jejich předpověď vyjde, pak tuzemská politika funguje podle západoevropských pravidel a Česko se stává Západem.

Z pohledu zdejších komentátorů ale může taková prognóza zklamat. Jak může uspět strategie Antizeman, když před třemi měsíci ve volbách do sněmovny selhal program Antibabiš? Svými útoky ostatní politici pouze zajistili Babišovi potřebnou pozornost. Nutno ovšem upozornit, že se před třemi měsíci nikdo nedokázal přesvědčivě identifikovat s rolí westernového hrdiny, který jde s Babišem bojovat na život a na smrt. Když to zkoušeli lídři sociální demokracie, nepůsobilo to po třech letech ve společné vládě zrovna věrohodně. Není důvod zpochybňovat Drahošův úmysl stát se ve volební kampani Antizemanem. Jde o to, jestli tuto roli dokáže sehrát ke spokojenosti voličů.

Prezident, který neuznává parlament

Pozici Zemanova vyzývatele může posílit aktuální důvod, proč je třeba právě dnes vyměnit hlavu státu. Je pravda, že prezident České republiky příliš nezmůže. K významným výjimkám patří jmenování ústavních soudců a členů bankovní rady ČNB. V těchto disciplínách Zeman neselhal, jeho kandidáti osvědčují všeobecně předpokládanou kompetenci. Vedle toho ovšem prezident disponuje ústavní pravomocí využitelnou při sestavování vlády. Jejím užitím se Zeman zdiskreditoval jako člověk, který nechce vytvořit prostor pro pevnou a kompetentní vládu, ale jenom posílit svou vlastní moc a pokud možno ponížit parlament.

Poprvé to prokázal, když bez konzultací byť s jedinou parlamentní stranou jmenoval předsedou úřednické vlády Jiřího Rusnoka. Tím způsobil předčasné volby, protože sněmovna se pouze jejich vypsáním dokázala prezidentské svévoli bránit. Po volbách v říjnu 2013 podporoval organizátory lánského puče uvnitř ČSSD, a když převrat nevyšel, zdržoval 83 dnů, než jmenoval premiérem neoblíbeného Bohuslava Sobotku. Trvalo to o dva měsíce déle, než činí obvyklá lhůta.

Vrcholným kusem se stalo jednání o Babišově vládě, kdy Zeman opravdu tvůrčím způsobem využívá nástroj dvojího jmenování premiéra. Při prvním jmenování ignoroval fakt, že se vítězné hnutí ANO ani nesnaží získat podporu pro svou menšinovou vládu. Menšinový kabinet opravdu důvěru nezískal, ale i to bylo součástí plánu, v němž šlo v první řadě o to, aby Babiš vystřídal ve Strakově akademii Sobotku. K čemu nakonec potřebuje důvěru sněmovny, když ho jmenoval prezident? Plán se bude dále naplňovat, když Zeman obhájí funkci. Babiše nechá staronový prezident vládnout v demisi, dokud nezíská podporu 101 poslance, nutnou pro důvěru jeho vládě, a pak ho jmenuje premiérem podruhé. V rozhovoru pro televizi Barrandov Zeman upřesnil, že tím nechce Babiše k ničemu nutit. Jde o „výhrůžku“ ostatním stranám, aby si uvědomily situaci a s prezidentskou nominací se smířily. Sám je ochoten čekat například pět měsíců. Poslanci nemohou nic podniknout, ani kdyby čekal ještě déle. Jak vyslovit nedůvěru premiérovi, který už stejně podal demisi?

Před praxí, kdy o premiérovi ani tolik nerozhodují volby jako silný prezident, varuje filozof Jiří Přibáň v Právu jako před cestou do diktatury. Pokud něco takového opravdu hrozí, pak hlavní část rizika odpadne, když se prezidentem stane Drahoš. Zemanovi potom nezbude než plán předčasně ukončit. Nebude možné, aby čekal s druhým jmenováním Babiše dlouhé měsíce podle svého uvážení, bude ho muset pověřit nejpozději počátkem března, kdy končí jeho současné funkční období. Během měsíce pak o Babišově premiérství rozhodne sněmovna. Jenom vítězství Antizemana ochrání tuzemskou demokracii před tažením autoritářského tandemu Zeman–Babiš.