Ve čtvrtek nechala radnice Prahy 1 odstranit od Stavovského divadla plastiku sochařky Anny Chromy nesoucí název Plášť svědomí. Ve skutečnosti se socha ...
Ve čtvrtek nechala radnice Prahy 1 odstranit od Stavovského divadla plastiku sochařky Anny Chromy nesoucí název Plášť svědomí. Ve skutečnosti se socha jmenovala Il Commendatore, protože byla inspirována postavou komtura z Mozartovy opery Don Giovanni, jejíž světová premiéra se uskutečnila právě ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle 29. října 1787. Čili pouhé čtyři roky po otevření divadla. Národní divadlo, a jeho prostřednictvím Stavovské divadlo, z někdejšího skladatelova rozhodnutí dodnes těží a láká na jeho dílo turisty z celého světa – aktuální nastudování opery je z roku 2021. Socha Anny Chromy z roku 2001 však byla odstraněna na přání Národního divadla, jelikož „umělecky nekoresponduje s historickým a architektonickým kontextem divadla“. Tedy to je oficiální zdůvodnění, ve skutečnosti zřejmě vadil zápach, který se kolem sochy linul, protože do plastiky znázorňující ducha zahaleného v plášti (takže prázdný plášť) kolemjdoucí házeli odpadky či do ní vyměšovali.
Anebo že by onen smrad přišel vhod, aby začaly platit ony estetické/umělecké důvody? Je příznačně české, že Národní divadlo usilovalo sochu, která patří Praze 1, odstranit a že se to provedlo tak, že ji městská část sice odvezla, leč do depozitáře Národního divadla u Apolináře, který divadlo zjevně nabídlo, aby měly obě strany klid. A nyní proto obě svorně sdělují, že o sochu netřeba mít strach, protože zůstane v bezpečí zvoleného skladu, dokud se pro ni nenajde jiné vhodné umístění v Praze 1. Což nemusí být nikdy. Je to dokonalé vyřešení problému: schovat ho do sklepa a časem na něj jako na bubáka zapomenout.
Úplně stejně ostatně postupovala postava Dona Giovanniho, když v touze získat svou vyvolenou zavraždila jejího otce komtura. Snad to i v reálu dopadne jako ve vrcholné scéně operního příběhu, v níž se Giovanni na hřbitově před komturovou sochou chlubí, co provedl, načež socha promluví a pokárá Giovanniho za jeho skutky. Ve filmu Amadeus v téže chvíli proradný divák Salieri prohlašuje: „Já věděl, jenom já pochopil, že to hrůzné zjevení byl Leopold, který vstal z mrtvých. Wolfgang vlastně povolal svého vlastního otce, aby vytrestal syna před celým světem. Byla to děsná a úžasná podívaná.“ Jak vidno, pýcha a smrt ke komturovi patří v kterékoli jeho podobě – i když jde jen o sochu v pražském centru.
Někomu její odstranění přijde líto, jiný se raduje, protože měl sochu za kýč. V názorech na toto dílo je publikum rozděleno. Na stránkách a webu Echa bylo v minulosti zmíněno několikrát a vždy bylo odmítnuto jako nežádoucí. Například v roce 2017 Eliška Kaplicky Fuchsová – někdejší pražská zastupitelka za ANO a předsedkyně pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy – podporovala návrh tehdejší pražské primátorky Adriany Krnáčové (za stejné hnutí) „vymýtit z centra města nekvalitní umění a zbudovat pro něj park někde na periferii, třeba v Letňanech“. Doslova tehdy Kaplicky Fuchsová o soše řekla: „Vzbuzuje v očích odborné veřejnosti názor, že tam nemá být. A já s tím souhlasím.“ Před čtyřmi lety v Salonu Jiřího Peňáse o tom, zda vrátit před Kongresové centrum (kdysi zvané Palác kultury) sochu Jana Hány Radostný den, pronesl historik umění a profesor na ČVUT Pavel Kalina: „Když může stát Anna Chromy před Stavovským divadlem, proč by nemohl stát Hána před Palácem kultury?“ A naposledy letos v lednu psala Tereza Šimůnková, že v Praze „přičinliví žebráci i dnes imitují kýče od Anny Chromy“.
Sám mám na věc opačný názor. Coby zaměstnanec Národního divadla jsem kolem sochy rád chodil do práce do Stavovského divadla. Nevnímal jsem ji podle jména jako Plášť svědomí (i když svému názvu plnohodnotně dostála za covidu, kdy jsme u ní každý týden stáli frontu na zaměstnanecké testy: i tehdy mlčela, ale byla nesmírně fyzicky blízko), ale vždycky jsem ji měl za Krysaře, který se jednou, až nadejde náležitá chvíle, rozčílí, vstane a rázně vyčistí město od neřádu všude kolem. Jiní vnímali plastiku jako Nazgûla z Tolkienova Pána prstenů. Byla u toho velkého baráku vlastně nenápadná a prostor kolem sebe oživovala. Ostatně nestrážila jen vchod do Stavovského divadla, ale taky Karolinum vedle. Musela tolerovat a snášet matrjošky přes ulici a odporné sklo, taky křiklavou výzdobu bageterie a na druhé straně přes ulici sochu chlapíka, který, nohu přes nohu, vysedává s vyhrnutými rukávy, úsměvem a v kloboučku u hospody. Jistě ho znáte i odjinud: je osahaný, nudný a nezajímavý.
Aby bylo jasno, netuším, zda je socha o kýč, nebo ne. Spíš bych řekl, že ne, když jí lidé dávají svá jména, vztahují se k ní (aťsi negativně), komunikují s ní. Jestliže vztah k ní byl rozpolcený, autorka se nějak trefila. K výsledku její práce bylo potřeba zaujmout stanovisko, bylo těžké zůstat k němu lhostejný. Jsem přesvědčen, že to je charakteristika umění, ne škváru. Na druhou stranu přesvědčení o kýči podtrhla sama Chromy, protože svou sochu ráda a ochotně replikovala, takže táž stojí třeba v Salcburku, další na nejsevernějším německém ostrově Sylt, další v Monackém knížecím paláci… Existuje zlatá verze či pětimetrová verze z jednoho kusu bílého mramoru. O to, zda by si mohli pořídit svou sochu, se zajímali významní duchovní křesťanského světa, panovníci i operní pěvci. Autorka s ní trefila jackpot.
V Praze ovšem mimořádně trefila prostor – i kdyby před Stavovským divadlem neměla stát zrovna tato socha (pro pořádek uveďme, že k divadlu byla od začátku instalována „dočasně“, ať už to znamená cokoli), tato ukázala, že nějaká by u něj stát měla, aby tamní prostor ožil dneškem. Máme u nás totiž tendenci utlouct se tím, že krásné je automaticky to staré. Rádi si děláme z hlavního města skanzen, zatímco v jiných městech téhož výzoru, jako jsou Vídeň nebo Brno, obdivujeme, jak tam staré s novým báječně kombinují. A mimochodem, protože už za pouhých dvanáct let přijde na čtvrt tisíciletí od premiéry Don Giovanniho v Nosticově, dnes tedy Stavovském divadle, jsem nesmírně zvědav, zda Národní divadlo odolá kýči, jemuž se nyní vzpírá jako nekontextuálnímu, anebo mu s nadšením podlehne. Kéž komturova socha promluví.
00:05
