Terry Jones a dědictví Monty Pythonů

Ve věku sedmasedmdesáti let zemřel Terry Jones, britský autor a režisér, známý především jako člen komediální skupiny Monty Python, mimo jiné také režíroval její celovečerní filmy Monty Python a svatý grál (spolu s Terrym Gilliamem), Život Briana a Smysl života. V rámci skupiny představoval tu její divočejší, v absurditě se vyžívající, místy až surreálnou polohu. Pověstné byly jeho kreace vřískajících babek – těžko říct, jestli by dnes byly vnímány jako chvályhodná exprese genderové nonkonformity, nebo urážka všech žen… Po rozchodu skupiny režíroval především dokumenty o historii.

Česko patří k zemím, kde jsou skeče a filmy Monty Pythonů velice populární, zdejší publikum se s nimi přitom seznámilo desetiletí po jejich vzniku – až v devadesátých letech. Bylo to dobře načasované setkání – svou anarchičností, bezuzdností a vtipem se britští komici k atmosféře excesu přejících českých „devadesátek“ velice dobře hodili. Dělali „pro nás“ legraci, kterou jsme moc nebyli schopni udělat sami (jistě, s výjimkou třeba České sody a lepších momentů Divadla Sklep, jejich styl byl ale v mnohém odlišný).

Dnes mohou „Pythoni“ působit jako retro, nejenom kvůli věku. Jejich humor jako kdyby patřil do jiné, uzavřené, definitivně minulé doby. Někdo to konstatuje se smutkem či nostalgií, pro jiného je tohle zjištění třeba radostné, vidí v něm důkaz pokroku. Ti první, staromilci, vnímají humor Monty Pythonů jako úkaz, který by dnes, kdy sílí vliv všelijak interpretované politické korektnosti, už nebyl možný. Dost možná skutečně ne – nebo aspoň mimo nějakou okrajovou scénu.

Základním principem tvorby Monty Pythonů totiž bylo následování autorských impulzů, ať vedly kamkoliv, tím líp, když do absurdní krajnosti. Jejich humor by bezohledný v tom smyslu, že členové skupiny nezkoumali svoje scénáře pod drobnohledem, aby v nich odhalili řádky, jež by mohly urazit toho či onoho nebo by mohly být pochopeny nějakým z hlediska dobové morálky nevhodným způsobem. Právě taková „zodpovědnost“ je ale dnes od komiků často požadována, na legraci je kladen požadavek jakési hygieničnosti a čistoty. Ta nostalgie po „starých dobrých“ časech, k nimž patřili i Monty Pythoni, má často konzervativní zabarvení. Je to paradox, v době, kdy skeče a filmy skupiny přicházely na svět, proti nim protestovali především tehdejší staromilci konzervativního ražení.

A soudobí pokrokáři často velkými fanoušky skupiny vskutku nejsou, před dvěma roky to s bezděčnou pregnancí vyjádřil někdejší šéf produkce komedií v BBC Shane Allen, když v rozhovoru pro The Times řekl, že dnes by jeho stanice šest bílých chlapíků z elitních univerzit asi nenajala. Doba přeje specificky definované pestrosti. A Monty Pythoni skutečně byli při vší skandálnosti v něčem charakteristickým produktem svého prostředí – té pověstné Oxbridge. Mimo jiné to bylo znát i na jejich poučenosti v momentech, kdy si stříleli z filozofie, historie, politiky.

Aby člověk mohl něco účinně zesměšnit, potřebuje to důkladně znát a na skečích Monty Pythonů je ta poučenost hodně vidět. Těch šest bílých chlapíků z drahých škol si umělo dělat skvěle legraci ze světa bílých chlapíků z drahých škol, z vrstvy, k níž sami patřili. A možná právě tím se do dnešních časů tak málo hodí. Jak nostalgické „konzervy“, tak i veledůležití nositelé pokroku jsou totiž velmi hákliví na humor, který míří na ně. Můžeme si malovat, jak by to Monty Pythoni nandali těm druhým, kdyby skupina existovala dnes. Téměř jistě by se ale vysmívala na všechny strany, inspirace by pro to měla dost a dost.