„Čaroděj a udavač Arvéd má opravdu na svědomí smrt mnoha lidí“

Dřív než začal zbylá kina drtit Jan Žižka, objevil se v nich film na motivy jiné historické postavy, okultisty, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Snímek Arvéd natočil na motivy knihy Jana Poláčka debutující režisér Vojtěch Mašek.

„Na Arvédovi nás zajímal hlavně obraz člověka v jeho rozpornosti. O Smíchovském se někdy píše nebo říká, že byl geniální, což mi nepřipadá přesné. On spíš toužil, aby byl jako geniální vnímán.“

Takovým lidem se říká hochštapleři…

To bychom mu křivdili. On měl spíš mimořádné nadání a mimořádné ambice, a přitom se mu nepodařilo dostat tam, kam podle svých představ patřil. A když se mu to nepodařilo, tak se začal mstít.

A přivedl pár lidí na šibenici…

On opravdu má na svědomí smrt mnoha lidí, za nacismu i za komunismu. I když o tom, jak to přesně bylo za nacismu, se historici dodnes přou. Každopádně naší snahou vůbec nebylo vytvořit nějaký zlidšťující obraz, který by takzvaně ukázal jeho dobré stránky. Nám nešlo o omluvu, ale o fungování mechanismu chování, které začne překračovat všechny normy.

Že ho bude hrát Michal Kern, jste měli v plánu od začátku?

Ano, znal jsem Michala z jeho účinkování ve Studiu hrdinů, kde jsme připravili jednu inscenaci. Seznámila nás Ivana Uhlířová, která má jako mimořádná herečka na rozpoznání hereckého talentu obrovský cit. Takže jsem věděl, že lepšího představitele nikde nenajdu, proto jsem ho ani nehledal. Michal je nejen výborný herec, ale také má na to oči. To je u filmu strašně důležité.

Myslíte, že příběh Arvéda Smíchovského má nějakou paralelu s tím, co teď žijeme?

Na to se dá asi těžko odpovědět. Jistě, je tam přitažlivost námětu, který ještě nebyl zpracován, ale zároveň jde snad i o něco obecnějšího, snad o to, co v člověku všechno může být. Pokud jde o konkrétní příběh Arvéda, tak ten zapadá do obrazu minulosti, se kterou nebudeme asi ještě dlouho úplně hotovi. Třeba téma udavačství se každou chvíli relativizuje. Sám jsem tomu jako dítě pozdního komunismu už vystaven přímo nebyl, ale to téma, jak se kdo zapletl, tu pořád ještě je.

A přitom už přes třicet let tu to typické udavačství, tedy estébácké, není. Zajímavé je, jak málo se to při srovnávání s minulým režimem připomíná. Já jsem přitom před rokem 1989 žil s vědomím, že někdo v mém okolí, třeba na fakultě, bude udavač. Prostě to nutně patřilo k režimu a k životu. Podobně jako pracovník podniku zahraničního obchodu Babiš byl spolupracovníkem. To byla taky norma.

Ano, ale představíme-li si Arvéda jako mimořádně nadaného herce, který vede nějaký paralelní život, stále lže, klame a předstírá, tak to je věc, která jen tak nezmizela a je tady pořád. To, že slovo neplatí, že se může lhát a že každá verze je možná… A pokud se takoví lidé dostanou příliš dopředu, tak to společnost těžce poškozuje a rozkládá. To je myslím také poselství Arvéda.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.