Táta Babiš se vděku nedočká

Premiér Andrej Babiš má specifický talent vypustit čas od času do veřejného prostoru sentenci, která toho v několika málo slovech shrne skutečně hodně. I po demonstraci na pražské Letné se šéfovi ANO zadařilo, když se nechal ukřivděně slyšet: „Člověk má pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím jsou lidé nespokojenější.“

Jistě to nějaké části publika zní přesvědčivě – po demonstraci byly slyšet reakce z řad lidu, podle nichž se nevděční umělci obrátili proti premiérovi, a on jim přitom platí filmy (ze svého?). Ne tak vstřícně naladěný posluchač by v Babišových slovech našel třeba nějaký ten paradox – firmy z Babišova svěřenského fondu si asi nemohou stěžovat, že by se do nich pumpovalo málo. A ta premiérova stížnost ilustruje, řekněme, transakční povahu světa, v němž se pohybuje, kde ten, kdo přihraje pár korun tam či onam, může právem čekat pomalu za hrob jdoucí loajalitu. Ten Babišův povzdech ale také může připomínat slova, která člověk slýchal od nejbližších a třeba je i vůči nejbližším ve slabších chvílích sám používá. Je to taková velmi „otcovská“ sentence. Nějak tak se obrací hlava rodiny k dospívajícím potomkům – mobily máte, i ten notebook, teplou stravu každý den, tak co byste pořád chtěli? Neumíte si vážit dobrého bydla, které vám rodiče zařídili. Podobně se může premiér dívat na účastníky demonstrace, kterou svolali mladí lidé. Zpovykaná mládež nemá trochu toho uznání, my to do ní přitom tak pumpujeme…

V něčem je to premiérovo vyjádření vlastně docela cenné. Vystihuje nejenom osobnost mluvčího, ale v něčem je taky zdařilou karikaturou vztahů mezi generacemi v téhle zemi. Veřejně činní (nejenom v politice) pánové a dámy pozdního středního věku lamentují nad rozmazleností dnešních mladých. A ti mladí se, když na to přijde, někdy taky umějí moc pěkně předvést. Může za tím být ani ne tak generační propast, jako sdílená nedospělost (nebo jak to popsat). Pošetilá touha starých působit mladě a sklon některých mladých vystupovat s urputnou vážností zasloužilého funkcionáře, dožadujícího se kázně v publiku. Jako kdyby se část společnosti rozhodla zkřížit to horší, co člověku přináší mládí i stáří, a vzdát se toho lepšího nebo se rovnou tvářit, že neexistuje. Muž zralého věku v křesle premiéra, který rád dává průchod až pubertálně ukřivděným výlevům a jindy se stylizuje do nedoceněného patriarchy, který se může přetrhnout, aby se dětem žilo dobře, je možná ideální vůdce pro společnost generačně rozdělenou a zároveň podivně zfúzovanou.