Válka skončila u Schwarzenbergů

Párkrát jsem byl u toho, když Karel Schwarzenberg mluvil o svém dětství, což znamenalo, že mluvil o Čimelicích. Bohužel, říkal si to spíš pro sebe, takže ne všechno mu bylo rozumět, ale dvě věci byly jasné: zaprvé, že to tam miloval, a zadruhé, že v té lásce hráli velkou roli koně. Říkal, že okolí Čimelic poznal hlavně koňmo, protože když to šlo, byl pořád u koní nebo na koni, takže tu mírně zvlněnou krajinu, kde přecházejí střední Čechy do Čech jižních, tedy do historického Prácheňska, viděl ze sedla. Lze si představit, že to byl pohled, který s člověkem něco udělá a už nezmizí.

Čimelice jsou ves, skrz kterou se jede z Prahy do Písku nebo do Strakonic. Když tam nezastavíte, tak tam neuvidíte nic zvláštního. Oko sice periferně možná zaznamená krásný barokní trojiční sloup u kostela, který by potřeboval opravit fasádu, možná si všimne hospody Na Knížecí, která vypadá jako většina takových hospod v Čechách, tedy nic moc vábného, ale člověk drží palce, ať tam ještě vydrží. Jinak je v Čimelicích rybník, pár kdysi asi i hezkých domů, za vsí hřbitov a kousek dál ještě jedna hospoda Na Hvížďalce, pojmenovaná tak na památku Karla Hvížďaly, který v ní podnikl s Karlem Schwarzenbergem dlouhý knižní rozhovor: tomu samozřejmě nemusíte věřit, ale ta hospoda tam opravdu je a ten rozhovor se jmenuje Knížecí život a vyšel už několikrát, naposledy loni.

Když tam ale odbočíte doprava a jedete ještě asi padesát metrů, pak zastavíte a vystoupíte z auta, ocitnete se v onom centrálním místě dětství malého Karla Schwarzenberga, tedy na začátku anglického zámeckého parku, v jehož středu je trojkřídlý dvoupatrový zámek, který tam zhruba v této podobě stojí od 30. let 18. století. Tehdy patřily Čimelice pánům z Bissingenu, kteří se do Čech dostali za třicetileté války. Jejich složitý erb se dvěma zlatými kosami uprostřed visí nad balkonem v průčelí zámku. Schwarzenberský znak s havranem klovajícím hlavu Turka je umístěn na méně významném místě nad jedním vedlejším vchodem. Zmínka o erbech je záměrná, neboť otec našeho Karla VII., Karel toho jména v rodu šestý, byl velký heraldik, takže na ty erby pohlížel nikoli jako na nějaké takové obrázky jako většina lidí, nýbrž jako na složitou a přitom dokonalou dějinnou zprávu, jako na něco, z čeho se dá mnohé vyčíst a mnohé poznat, a přitom pěstovat logiku, smysl pro řád a pravidla. Lidé, kteří o tom aspoň trochu mají páru, proto tak trpí, když vidí, jak je svět starých městských znaků nahrazován logy, uměle a bez smyslu pro tradici vytvářenými pseudosymboly, které většinou vůbec nic neznamenají.

Schwarzenbergové se do Čimelic dostali až v roce 1850, kdy je po matce Josefíně Wratislavové z Mitrovic, kteří je měli po těch Bissingenech, zdědil orlický pán Karel III., prapradědeček našeho Kariho, kterému tady přeju brzké uzdravení. Tím začíná v Čimelicích éra pěti Karlů, z nichž se (čtvrtý a šestý) přímo v Čimelicích na zámku narodí, z čehož plyne, že se tu jejich matky cítily dobře. Náš Karel se ovšem narodí v porodnici v Praze-Bubenči, neboť jeho matka byla moderní žena. Čimelice pak slouží jako letní sídlo, taková větší prázdninová chalupa, mezi jarem a podzimem, kdy je rodina na Orlíku, který v té době ještě není vodním zámkem, nýbrž horským sídlem, a Voršilskou ulicí v Praze, kde bydleli přes zimu. Takhle hezky to měla sekundogenitura zařízené.

Onen prapradědeček Karel III. byl velkostatkář a velkolesník, konzervativní obhájce historických práv země české, o nichž ve Vídni prohlásil, že je bude hájit „do těch hrdel a statků“. To pak zopakoval jeho pravnuk Karel VI. v historické Deklaraci české šlechty v pohnutém září 1938, jenže už bylo pozdě. Za to se mu pomstil Reinhard Heydrich, který v únoru 1942 uvrhl na Schwarzenbergy nucenou správu, takže se museli vystěhovat z Orlíku a kompletně se přestěhovat do Čimelic. Naštěstí to neměli daleko, asi deset kilometrů. Karlovi bylo pět let, což už není tak málo, aby si to nepamatoval.

Když byl konec války, bylo mu osm a Čimelice byly vsí, kudy vedla silnice, po níž se snažily zbytky německé branné moci prchnout směrem do Bavor k Američanům. Ti postoupili 9. května 1945 k demarkační linii, která sice vedla před Čimelicemi, ale Američané se prý dozvěděli, že jakýsi Schwarzenberg má ve sklepě kvalitní pití: to je však jen taková historka. A tak se během zuřivé snahy asi osmi tisíc příslušníků „bojové skupiny“ Wafen SS Wallenstein válku ukončit prostor mezi Čimelicemi a Milínem stal poslední scénou války v Evropě. Američané odmítli Němce pustit dál a jim nezbylo než se zoufale bránit Rusům. Když jim velitel SS Carl von Pückler-Burghauss podepsal v noci z 11. na 12. května kapitulaci, šel si na chvíli lehnout, pak se probudil a kolem jedenácté se na kraji Čimelic spolu se svou asistentkou a její matkou zastřelil. Jiný šlechtic, Karel VI. Schwarzenberg, se v těch dnech v Čimelicích v uniformě československého důstojníka stává předsedou prvního poválečného národního výboru. Válka tedy, dalo by se říct, skončila u Schwarzenbergů.

Když tam dnes přijdete, je zámek prázdný. Ne pustý a ne zpustlý, ale prázdný. Na pohled v dobrém stavu, ale přece jen je vidět, že tam nikdo nebydlí, nikdo ho neužívá, což je vždycky znát. Zmínil jsem se asi před půl rokem před knížetem, že se v Čimelicích rád zastavuju a projdu se po parku, zajdu do zahradnictví, nahlédnu do lodžie, jestli se tam snad něco neděje, ale on tak bezmocně pohodil rukou, že s tím má starost a neví, co s tím. Když jsem pak řekl – s nadsázkou, že by tam mohlo být jednou jeho muzeum, neměl jsem pocit, že by ho to moc pobavilo. Já se přitom nabídl jako správce, ale jestli to tedy už nemá zamluvené profesor Putna, který by se na to jistě hodil lépe. Kníže zase něco zamumlal a věnoval se dýmce a tabáku.

Je pravda, že s využitím si ovšem věděl rady komunistický stát, když po Únoru museli Schwarzenbergové odejít do exilu. Od roku 1952 byla v čimelickém zámku, který byl výnosem z roku 1950 orlickým Schwarzenbergům (hlubocká větev byla okradena už v roce 1947) zabaven, zřízena Střední průmyslová škola filmová. Byla tam až do roku 1982, kdy se usoudilo, že filmu a televizi bude stačit jedna v Panské v Praze. V roce 1979 tam ještě stačil odmaturovat Václav Marhoul, který, když mu člověk zavolá a zeptá se ho na Čimelice, hned spustí, jaké to byly báječné roky, tedy strašná buzerace, taková trochu vojna, ale jinak senzační: první alkohol, první holka, první film, který tam produkoval, tedy školní televizní inscenace… Bydlel na internátu, který byl pořízen v bývalých konírnách a dosud je nad vchodem kamenný reliéf hocha s dívkou, kteří klečí u kamery jako u nějakého podivného božstva. Do školy na zámek to měl pár kroků a všechno, co potřeboval k životu, bylo na dosah. Učitelé tam dojížděli buď z Písku, nebo z Prahy ti, co učili odborné předměty, byly tam jednoduché ateliéry, dílny, v místním kině se dělaly školní projekce.

A když jsem se režiséra, který právě před pár dny, jak mi řekl, definitivně dokončil Nabarvené ptáče, které bude mít premiéru v září, zeptal, jestli věděl, komu ten zámek patřil, tak řekl: No samozřejmě, já jsem to dobře věděl, protože v roce 1978 tady kníže byl. A skutečně v tom roce dostal Karel Schwarzenberg, kterému tehdy bylo čtyřicet, povolení s rodinou jet do své staré vlasti, tak se zastavili v Čimelicích, kde se jich ujali místní funkcionáři, a jak řekl Václav Marhoul, ředitel školy, bolševik až na půdu, se klaněl k zemi, a já, řekl Václav, poprvé viděl aristokrata a hned si říkal, no jo, takhle vypadají šlechticové, on měl kníže už tehdy takový ret, ale byl přitom velký švihák a elegán a jeho paní Therese a dvě malé děti taky vypadaly jinak, než člověk viděl kolem sebe. Kdo by tehdy řekl, že se s ním o patnáct let později zase setkám a budeme pak přátelé, mimochodem, dneska ráno ho operovali a zdá se, že by to mělo být v pořádku… Dneska znamená čtvrtek 7. března. Tak snad to v pořádku je.