Týdeník Echo: Izrael jako terč, banky přestaly půjčovat, Babišem zamořené Česko
Týdeník Echo
NOVÉ
1
Motiv izraelské vlajky na titulní straně nového čísla Týdeníku Echo připomíná, že Stát Izrael oslavil 70 let od svého vzniku. Děje se tak v aktuální situaci zvýšeného ohrožení. Írán se netají tím, že chce židovský stát vymazat z mapy, jenže říše ajatolláhů teď bude muset čelit novým americkým sankcím. Motiv Izraele a Íránu se pak prolíná několika texty nového Týdeníku Echo.
O tom, že se tyto sankce dotknou i evropských firem, které budou v Íránu obchodovat, píše exministr zahraničních věcí a pedagog vysoké školy CEVRO Institut Alexandr Vondra v článku USA, EU a Írán: kovbojský klobouk a bílé rukavičky. Kovbojským kloboukem je míněn současný americký prezident Donald Trump, bílými rukavičkami jeho předchůdce Barrack Obama.
Historii Íránu od starověku po současnost nastiňuje ve faktograficky bohatém článku Marian Kechlibar.
Politické pozadí českých lánů osetých řepkou analyzuje Petr Holub v článku Babiš zamořil Česko. Jméno trestně stíhaného premiéra v demisi se objevuje i v titulku rozhovoru Daniela Kaisera s komunistickým poslancem Jiřím Dolejšem: Pravice se štípla na Babišovi, musíme toho využít.
Druhý rozhovor čísla (Proč má marxismus na Západě obdivovatele) připravil Jiří Peňás s politologem Michalem Kubátem. Podnětem k němu bylo nedávné 200. výročí narození Karla Marxe. O tom, jak se Američan Jaron Lanier „dívá zvnějšku na svět Sillicon Valley“ píše Martin Weiss v eseji Ten, který varoval před digitálním maoismem.
Filmový publicista Radovan Holub se dělí o své zážitky z filmového festivalu v Cannes, poněkud groteskní videoprezentaci sociálnědemokratického funkcionáře Jaroslava Foldyny analyzuje Ondřej Štindl.
Knihy klasika finské a světové literatury Miky Waltariho Vlak osamělého muže (z finštiny nebyla přeložena do žádného jazyka, čeština je první) si všímá Jaromír Slomek. Waltari mezi válkami jako dvacetiletý cestoval z Helsinek do Istanbulu, na chviličku se zastavil v Praze, ta ho však zklamala. „Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země.“ Po krátké procházce měl jasno: „O Praze se říká, že je to krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem.“ To bylo v roce 1929, v předvečer hospodářské krize. Co by říkal později?
