Opít se 17. listopadu má hluboký smysl, řekl by Václav Havel

Před deseti, natož dvaceti, ale třeba taky patnácti nebo pěti lety jsem býval v tuto dobu, tedy večer 17. listopadu, už radostně přiopilý, což nyní nejsem. Jsem nyní naopak zcela střízlivý a není to jenom tím, že na mě vyšel komentář, a jak vím, tak nejsa surrealistou, pod vlivem nenapíšu ani čárku. A také to není tím, že by se něco změnilo na mém vztahu k 17. listopadu. Je to hlavně tím, že už skoro rok nepiju, což je projevem zbabělosti, kterou ve mně vyvolává pokračující střední věk.

Tak tedy jsem střízlivý, piju urologický čaj, a přitom bych se strašně rád trochu nebo možná i dost namazal. Z radosti. Připil bych na tu naši svobodu, svoboděnku, jedno čím, vínem, kořalkou, kontušovkou, tequilou, kterou jsem nikdy nepil, vším, po čem mi bylo druhý den strašně špatně.

Všem, kteří to právě v tuto chvíli podnikají, to přeju i závidím. Ožrat se 17. listopadu má, jak by řekl Václav Havel, svůj hluboký smysl. Je to projev péče o svou jedinečnou duši i zájmu o společnost. A nejen o ni, také o své bližní. Většina lidí, když pije, má totiž radost, že pijí i ostatní, a přeje jim to. Tato družnost je na pití možná vůbec tím nejlepším.

Namazat se 17. listopadu je proto tím nejrozumnějším a také nejužitečnějším, co může člověk udělat pro konečné vítězství demokracie a humanity. Protože jednak je pití, pokud se děje hromadně, bytostně demokratickým projevem, a za druhé ve stavu opilosti je člověk radostnější a optimističtější, takže i věci pochmurné vidí z lepší stránky. Tedy pokud to nepřežene – a není ráno. Jsou sociální teorie, podle nichž je právě alkohol prostředkem, aby se lidstvo navzájem nevyhubilo a své vášně projevovalo méně vyhroceným způsobem: společnosti, kde je alkohol zakázaný, jsou obvykle nějak ukrutnější a vzteklejší, viz islám, i když to neplatí všeobecně, viz Rusové, kteří všechno přehánějí a neumějí s tím zacházet. V této souvislosti jsem už nejednou upozorňoval na nepochopení, se kterým se i u lidí jinak normálních, tedy žádných abstinentů, setkává slušné pochlastávání pana prezidenta, jejž lze mít za zlidšťující element jeho složité osobnosti. A přinejmenším nevíme, jak by na tom byl coby abstinent. Asi by s ním byla menší legrace. Téměř nepijící premiér Babiš budiž příkladem, že střízlivost není všechno.

Ale zpět k 17. listopadu. To je krásný svátek, který ocení plně ti, kteří z něj nejvíc mají. Tedy lidé, kteří jsou se svými životy docela spokojeni a nemají důvod na ně nadávat víc, než je obvyklé. Pro ně je 17. listopad opravdu brána do svobody, se kterou už si pak udělali to, co většinou chtěli. Za svůj život jsem vypozoroval, že většina lidí, když jim nikdo, před listopadem to byl režim a stát, život neničí, tak ho umějí docela dobře prožít a jsou v něm pak docela šťastni. Vědí, že pokud si ho kazí, tak většinou za to můžou sami, třeba že ho spojili s blbcem, v čemž jim je alkohol dobrým společníkem, ale špatným pánem. Prostě 17. listopad je v českém prostředí svátek možnosti docela slušného života ve vlastní režii. To je důvod, proč se ti lidé dneska večer budou vesele opíjet. Dalším podstatným důvodem k napití je pak skutečnost, že ti lidé, kteří mají důvod 17. listopad slavit, to ve volbách pravidelně projedou, což ale nezmenšuje jejich přesvědčení, že jsou lepší a že jsou to právě oni, kteří na tom jsou nejlíp. Protože tito lidé umí slavit a veselit se, samozřejmě s alkoholem. Ten je jejich dobrým průvodcem životem, který se jim až na tu politiku, která jim do toho zas tak moc nezasahuje, docela daří a oni ho vedou ke své spokojenosti. Pokud to tedy s tím chlastem moc nepřeženou.

Takže, ať žije příští 17. listopad! Na zdraví!

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde