1 aliance v Ostravě

Dny NATO 2018 a několik postřehů k bezpečnosti České republiky

Témata: , ,

Minulý víkend se na ostravském Letišti Leoše Janáčka konal XVIII. ročník Dnů NATO, akce, která spadá do „nejvyšší ligy“ vojenských a leteckých show pro evropskou veřejnost. Jde také o symbolický projev bezpečnostní kooperace zemí střední Evropy, tzn. především Česka, Slovenska, Polska a v poslední době též Německa. Letošní ročník měl zvláštní význam i kvůli oslavám sta let existence nezávislého Československa.

Zhruba 220 tisíc diváků z řad laiků i odborníků tak mohlo sledovat působivé letecké i pozemní ukázky a zhlédnout stovky kusů rozmanité současné i historické vojenské techniky. Hlavní díl pozornosti příslušel expozici tzv. speciálního partnerského státu, kterým letos byly USA, a tak na show zavítal např. legendární tank M1 Abrams, bitevní vrtulníky AH-64 Apache či bombardér B-52 Stratofortress. Zajímavá ale byla také technika dalších států Aliance a znovu se účastnily i dvě s NATO úzce spolupracující země, tedy Švédsko a Finsko.

Kromě ukázek ozbrojených sil slouží Dny NATO už tradičně jako příležitost pro prezentování domácího i zahraničního zbrojního průmyslu. Dorazily tedy mj. exempláře čtyř typů bojových vozidel pěchoty, které připadají v úvahu pro AČR, a představil se též vrtulník UH-1Y Venom, který by rovněž mohl brzy „obléknout“ české barvy. Samozřejmě nemohly chybět velké české značky, mezi nimiž získal největší prostor holding Czechoslovak Group (do kterého spadá mj. firma Tatra), hodně vidět bylo i Aero Vodochody.

Dny NATO však vždy vysílají také jakousi více či méně explicitní „zprávu“, kterou do značné míry utváří atmosféra příslušného ročníku. Nejde totiž „jen“ o vystavenou vojenskou techniku a působivé dynamické ukázky, jelikož poměrně dost záleží i na tom, co prezentují další složky bezpečnostního systému (hlavně policie), jaká slova znějí v projevech a co se probírá v mnoha rozhovorech na veřejných prostranstvích i ve VIP zóně.

Právě tato atmosféra prodělává zřetelný vývoj a zcela zákonitě odráží i celkovou bezpečnostní situaci (nejen) ve střední Evropě. Jestliže na začátku této dekády působily Dny NATO vesměs dosti uvolněně (skoro se chce říci „radostně“), v posledních letech se tento akcent mění a akce získává daleko vážnější povahu. Projevuje se to ostatně i na skladbě techniky, neboť se častěji stává, že nějaký již avizovaný stroj nakonec nedorazí z „operačních důvodů“, protože je nutná jeho přítomnost v místě nějakého „ostrého“ nasazení.

Za jakýsi „folklór“ již v tomto smyslu platí námořní hlídkové letouny P-3 Orion z Německa či Norska, jež jsou odvolávány téměř vždycky. Evropské země totiž letadel této kategorie vlastní velmi málo a nynější situace na ně klade značné nároky, ať již jde o sledování pašeráků lidí ve Středomoří nebo o stopování ruských ponorek na severu. Nelze se tedy divit, že bez ohledu na svou nespornou prestiž má ostravská show zkrátka smůlu.

Totéž potkává i některé další kategorie „nedostatkových“, ale vysoce důležitých letounů, které obsahují mj. transportní a tankovací stroje (proto letos nedorazil avizovaný nizozemský tanker KDC-10). Ostatně i účast Ameriky, jakkoli byla skutečně působivá, představovala pro některé fandy menší zklamání, jelikož dříve se šířily zprávy, že by tady USA mohly předvést mj. nové stíhačky F-35 Lightning II nebo dron MQ-9 Reaper.

Pravidelní návštěvníci, kteří věnují pozornost i „nevojenským“ sektorům, si mohli za poslední roky všimnout, jak se mění spektrum techniky, kterou předvádí policejní útvary, Celní správa, pohraniční stráže a další složky. Jejich vybavení evidentně „nabírá na síle“, někdy se již může skoro měřit s tím armádním a zejména přibývá typů, které jsou více či méně explicitně určeny pro boj s terorismem a pro ochranu hranic. Dá se tak dobře sledovat, jak se soudobá imigrační krize projevuje na vybavení bezpečnostních sborů.

Evidentně ale koneckonců „těžkne“ též armádní technika. Do „standardní výbavy“ posledních několika ročníků patří ukázky zahraničních tanků a jiných obrněnců, čemuž letos odpovídala i výše zmíněná prezentace bojových vozidel pěchoty ASCOD, CV90, Puma a Lynx. V expozici skupiny Czechoslovak Group byly ke zhlédnutí též mj. obrněné automobily Patriot a TITUS a samohybná houfnice DANA M2. Nebylo jistě třeba zdůrazňovat, že to všechno se vztahuje ke snaze AČR obnovit „těžké“ kapacity pro obranu území.

Před deseti roky se tvrdilo, že si vševojskovou armádu „nemůžeme dovolit“, ale nyní můžeme pozorovat proces, jenž nepředstavuje nic jiného než obnovování vševojskové armády. Ostatně v Koncepci výstavby AČR 2025 se výslovně říká, že Česká republika musí mít ozbrojené síly, které budou schopny samostatně bránit české teritorium nikoli řádově nejvýše týdny (což bylo standardně žádáno dříve), nýbrž řádově i měsíce.

Coby důvody Koncepce jmenuje především výrazně zkrácenou dobu výstrahy před rozsáhlým válečným konfliktem, délku rozhodovacích procesů a dobu generování a přeskupování sil. To, co na první pohled vyhlíží jako nesrozumitelný vojensko-úřednický „newspeak“, se dá snadno přeložit do „lidské řeči“: Dnešní svět je mnohem méně předvídatelný, politické rozhodování o nasazení armád může být velmi zdlouhavé a řada států potřebné kapacity buďto zkrátka vůbec nemá, nebo je nedokáže včas dostat tam, kde je to třeba.

Obnovování schopnosti efektivně bránit území by ale současně nemělo znamenat rezignaci na expediční kapacity. Také proto dnes armáda nejen poptává nová bojová vozidla pěchoty, nová děla atd., ale také formuje tzv. třetí manévrový prvek, což bude výsadkový pluk, jenž by mohl sázet mj. na rychlé terénní automobily. S tím v Ostravě výmluvně korespondovala skutečnost, že se představily i vozy Gepard, jak se nazývá militarizovaná úprava populárního typu Toyota Land Cruiser od české firmy Autosalon Dajbych.

Hodně živo bylo také kolem již zmíněného víceúčelového vrtulníku Bell UH-1Y Venom, jenž představuje zástupce kategorie techniky, která najde uplatnění snad v každém druhu konfliktu. Na ministerstvu obrany se však názory na vrtulníkové letectvo opakovaně mění, a proto dosud není jasné, zda se vedle vyzbrojených víceúčelových strojů budou pořizovat i speciální bitevní helikoptéry. Řada odborníků upozorňuje, že přes své nesporné kvality se stroj UH-1Y nemůže stát adekvátní náhradou za stárnoucí bitevníky Mi-24/35.

Venom (či „Yankee“, jak mu říkají Američané) nedokáže odpalovat protitankové řízené střely (byť se o této možnosti údajně uvažuje) a postrádá též odolnost a jiné vlastnosti, které „pravý“ bitevník musí mít. Pro AČR by proto bylo optimální kráčet stejnou cestou, pro niž se nedávno rozhodlo Rumunsko, tedy koupit kromě UH-1Y i zhruba stejný počet bitevních AH-1Z Viper, které s nimi mají 85procentní součástkovou shodu.

Nákup těchto amerických vrtulníků (k nimž by třeba někdy v budoucnu přibyly rovněž střední UH-60 Black Hawk jako náhrada Mi-171) by samozřejmě představoval i velmi silný politický signál směrem k USA. Prezident Trump dal totiž nepokrytě najevo, že USA poskytnou pomoc přednostně zemím, které si pořizují americké zbraně, což evidentně pochopili Poláci, Slováci i Rumuni. Naopak v případě Česka se zatím zdá, že se tohle pochopení jaksi nedostavilo, což je nejen tristní, ale potenciálně také poněkud nebezpečné.

Následující slova budou patrně znít zvláštně, asi i provokativně, ve spojení s Dny NATO snad až nepatřičně, avšak přesto (nebo třeba i právě proto) prostě musejí zaznít: Nelze se domnívat, že členství v NATO představuje nějakou absolutní garanci vojenské bezpečnosti Česka a že se vždy můžeme spolehnout na to, že nám spojenci za všech okolností přispěchají na pomoc. Ne, tak to není, nikdy nebylo a zaručeně ani nebude.

Slavný Článek V ve Washingtonské smlouvě (tzn. zakládajícím dokumentu Aliance) sice říká, že útok na jednoho znamená útok na všechny, jenže vzápětí říká, že smluvní strany poskytnou napadené straně takovou pomoc, jakou uznají za vhodné, a to včetně nasazení ozbrojených sil. Nikde tedy není psáno, že napadený stát může automaticky počítat s příchodem armád dalších zemí, které navíc agresorovi okamžitě vyhlásí válku.

V žádném případě nejde o kritiku našeho členství v Alianci, které nesporně představuje velice důležitý (a dost možná vůbec nejdůležitější) příspěvek k bezpečnosti České republiky od roku 1989. Jde o kritiku představy, že toto členství je „samospasitelné“, takže se může v obranných rozpočtech vesele škrtat. Kdyby takhle postupoval každý, tak toho z Aliance asi moc nezbude, takže při nějakém „volání o pomoc“ by se mohlo ukázat, že potřebné kapacity již nemá nikdo, protože se všichni spoléhali na kapacity spojenců.

Vedle toho pochopitelně nelze opomíjet (geo)politické hledisko, protože v současné atmosféře vztahů v Evropě už nelze plně spoléhat ani na politickou vůli spojenců. Je obtížné předpovídat další vývoj vztahů např. mezi Velkou Británií a kontinentem, mezi Francií a Německem, mezi severem a jihem Evropy nebo západní a středovýchodní Evropou. Tím spíše je tedy potřeba se chystat na situaci, že některé členské země nebudou mít nutné kapacity pro ozbrojenou pomoc (a)nebo přílišný zájem nějakou reálnou pomoc poskytnout.

Kromě tlaku na vývoz amerických zbraní dal Donald Trump jasně najevo i ochotu podporovat zejména státy, které budou udržovat domácí armády na takové úrovni, aby se v případě nějaké regionální krize mohly zapojit na straně USA coby hodnotní spojenci, a nikoliv coby přídavná zátěž. Česko samozřejmě nedokáže nabídnout tolik jako Izrael, Japonsko, Velká Británie nebo Polsko, ale zcela jistě může nabídnout více než dnes.

Také z toho důvodu je ohromně cenným aktivem existence českého zbrojního průmyslu, který v některých oborech dosud patří na světovou špičku. Svědčí o tom jak domácí vývoj a výroba, tak navazování oboustranně prospěšných partnerství se zahraničím. Chyb se ale stále dopouští česká politická reprezentace, která leckdy nedokáže domácí průmysl v jeho snažení adekvátně podporovat. V tomto směru má Česko pořád velké rezervy.

V procesu modernizace Armády ČR lze jistě ukázat na řadu nedostatků, také se ovšem dá říci, že základní nastavený směr je principiálně správný. Připravuje se několik velkých akvizičních projektů, rozšiřuje se struktura útvarů a údajně se plánuje též jakási odpověď na demografický vývoj, který může komplikovat personální cíle. Kriticky důležité ovšem je, aby si tento proces udržel stávající politickou podporu a aby se očekávané zpomalení ekonomiky neprojevilo tím, že by se v obranném rozpočtu začalo (zase) škrtat.

Své místo na mapě si žádný národ samozřejmě nevybírá a Česko se bude vždycky nacházet na „středoevropské křižovatce“, kde se střetávají zájmy několika velmocí. Tento fakt nelze obejít členstvím v žádné mezinárodní organizaci a také nelze čekat, že ono neobvykle dlouhé období míru v Evropě ještě delší dobu setrvá. Jistě je žádoucí, aby česká armáda nemusela nikdy plnit svůj hlavní úkol (tzn. obranu území Česka), jenže stejně tak je žádoucí, aby měla vše potřebné pro případ, že by tento úkol někdy přece jen plnit musela.

Z nového čísla Otroci ideologických balíčků. Ztráta schopnosti vybočit ze svého davu a svobodně myslet

Echo týdne: Kluzký svah, třetí poločas a pracovní úraz ● Esej: Koněv v San Franciscu ● Svět: Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace ● Civilizace: Jak dobře vydělávat on-line ● Recenze: Ke hvězdám raději mlčky

Všude hledám Tolkiena Varování politologa Patricka Deneena
Mučení, které jen tak neskončí Václav Marhoul a jeho adaptace knihy Nabarvené ptáče

Online zprávy Více

Názory Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.