Dörfl přichází a Rychetský odchází

Prozatím se veřejný prostor plní úvahami o tom, jaké boje se povedou o nezávislost justice, která právní norma bude lepší, jestli mají státní zástupci být voleni, tak nebo onak, a kdo či co lépe vylepší krásu naší justice. Jenže to jsou jen takové tanečky pro veřejnost pořádané lidmi, kteří sice halasně za nezávislost justice bojují, ale justici jako celku nerozumí. Někdy mi to připomíná situace, kdy je každý odborníkem na lékařskou vědu a hned ví, co se mělo a nemělo léčit, přičemž zpravidla si není schopen ani pořádně naordinovat aspirin.

Jestli je v nadcházejícím roce něco klíčové, tak je to plejáda vrcholných představitelů soudní moci, nebo alespoň těch, co jsou vidět a jejich další kroky.

Jsou zde úplně noví právníci. První porevoluční skupiny obstály. Zejména tzv. generace prvního a druhého obsazení Ústavního soudu a ti co měli co v obecné justici vrcholné funkce od devadesátých doposud. Tedy ti, kteří měli praktickou zkušenost s komunistickým zlem a nebyli jen „jiní levičáci než komunisté“ spolu mixem osmašedesátníku a apolitických osob, všichni ale hluboce ponořeni vzděláním či zkušeností před rok 1989. Dnes dostává prostor generace smíšená, tedy těch, kteří začínali své kariéry na konci reálného socialismu, a nebo už své vzdělání nabyli ve svobodných poměrech. Odchází totiž suita, která se blíží sedmdesátce a přesouvá se, buď mimo soudní stav, protože soudcovský věk je právě sedmdesátkou omezen, a nebo míří k Ústavnímu soudu. Přichází generace soudních funkcionářů, kteří v obyčejných věcech budou muset začít a dokonce chtějí začít fungovat zcela transparentně, jinak než doposud před veřejností částečně uzavřená justice fungovala. Právě další chování viditelných tváří, generace 50+ / - bude totiž mít vliv na profesionalitu a nezávislost justice mnohem větší než výkřiky aktivistů. Je v zájmu novinářů, aby je pečlivě sledovali a to s fundovanou optikou.

Jde o persony jako nový předseda Vrchního soudu Dörfl, který plánuje tuto budovu s pohnutou historií rozpohybovat a otevřít. Nikdo si nevšímá veřejně předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry, který nejenže dokáže tento soud řídit, jako jeho předchůdce, ale hlavně je schopen a ochoten podávat nepopulární kárné žaloby pro skutečné profesní pochybení. Z generace shora zmíněné pak mohu ještě upozornit na místopředsedu Nejvyššího soudu Romana Fialu, který je nejvyšším představitelem civilistické školy, která sepsala nový občanský zákoník nebo třeba Jan Eliáš, který předsedá civilnímu kolegiu Nejvyššího soudu pro nejbližších pět let. A nesmím zapomenout na místopředsedkyni Nejvyššího správního soudu Barbaru Pořízkovou, která veřejnosti moc známa není, ale je klíčovou osobou v oblasti kontroly daní, respektive finanční správy České republiky ve vztahu k daňovým poplatníkům.

Ve veřejném zájmu je bedlivě sledovat kroky dvou mužů z jiné generace. Josefa Baxy, jehož potenciál jako zkušeného funkcionáře je trestuhodně nevyužitý . A třešničkou na dortu bude odcházení Pavla Rychetského z pozice předsedy Ústavního soudu. Nevím, ani jak se cítí subjektivně, ani jak na tom je objektivně. Ale přivítal jsem jeho úvahu, když chtěl z pozice odejít. Změnil-li názor jen protože se cítí být hrází proti svému bývalému příteli prezidentovi Zemanovi, tak je to hezké, ale z hlediska práva je to bývalý „špatný komunista“ a ve svobodných poměrech, už by měl své zkušenosti nabízet jako jedny z možných a nikoliv je autoritativně rozdávat jako předseda Ústavního soudu. Čeká nás zajímavý rok.

Čtěte také: Ústavní soud by vůbec neměl existovat, myslí si exprezident Klaus