Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.
Philippe Ariès (1914–1984), konzervativec tělem a duší, se celý život zabýval posledními věcmi člověka. Ale nedělal to z morbidity, natož perverze, i když jisté duševní naladění takový zájem a výzkum předpokládá. Zajímalo ho, jak se v průběhu staletí proměňovalo vnímání smrti, jaký byl vztah k mrtvému tělu, k hrobům a hřbitovům, jak se lidé se svými blízkými i vzdálenějšími loučili, jak na ně vzpomínali. A chápal to jako projev naší kultury, ba jeden z podstatných projevů, bez níž by třeba vypadalo jinak evropské umění, především výtvarné, nebo hudba, třeba Mozartovo Requiem. Nikoho nepřekvapí, že je to dílo také elegické, neboť čím blíž k naší době, tím víc se smrt ze života (a smrt je součást života) naší kultury vzdalovala, zakrývala a znicotňovala, až se odsunula do sterilních sálů, kde o samotě, snad v péči přístrojů a personálu, odchází člověk kamsi, asi do nicoty, často zcela sám a opuštěn. Jako třeba právě teď.
To bylo ještě nedávno, před takovými sto padesáti lety, a co je to sto padesát let?, nepředstavitelné. Smrt nebyla jen biologická zástava životních funkcí, po níž lidé prostě zmizeli, ale byla to do společnosti lidí vsazená skutečnost, všem na očích a všemi prožívaná. Lidé odcházeli z rychlých příčin a dřív a bolestně snadno, ale jen výjimečně odcházeli sami, neboť byli provázeni kruhem blízkých, kteří navíc věděli, jak se odcházet má, co přitom zařídit a jak se u toho chovat. A také co cítit a jak se pak s tím citem, tedy smutkem, vyrovnat. Možná naivní, ale přece jen posilující křesťanská víra je navíc držela při naději, že to není konec, že se se svými blízkými zase setkají. Protože jinak by přece život neměl smysl, a oni ještě věřili, že život smysl má a ten se na onom světě neztratí. Jak hlásá jeden z nápisů na hřbitově v Albrechticích nad Vltavou: „Nahý člověk na svět přišel, nahý zas pryč odejde, / co dobrého tu učinil, jistě v nebi to najde.“
Hřbitov v Albrechticích, kolem románského kostela svatých Petra a Pavla, je unikátní z různých důvodů. Jednak je to kouzelné místo samo o sobě. Asi za každého počasí, já tam naposledy byl letos v květnu, kdy to tam vypadalo jako na obrázcích ze starých slabikářů. Stromy v květu, včely bzučely, pampelišky pomalu odkvétaly a bělostné kapličky, seřazené jako do nějakého náhrdelníku, svítily jako zuby mladistvé krasavice. Krasavice nebo také dobře vybělené lebky se zvlášť zachovalým chrupem. Tyto kapličky jsou vlastně náhrobní kameny, vztyčené nad jednotlivými hroby a vytvářející cosi jako vějíř kolem ostatních hrobů a onoho kostela, jehož původ je kladen do druhé poloviny 12. století, takže by to měl být jeden z nejstarších kostelů v jižních Čechách. Jeho starobylost je ještě zvýrazněna nástěnnými malbami asi ze 13. století uvnitř chrámu, ty byly po staletí skryty pod omítkou, ale v roce 1941 je tam našel při opravě malíř Jiří Jelínek a v roce 1943 (jinde píší 1947) byly odkryty: předloni zrestaurovány. Jsou na nich mimo jiné výjevy posledního soudu, nad nimiž kraluje v mandorle světovládný Kristus. Od začátku se kolem kostela pohřbívali mrtví: krchov je vlastně Kirchhof, tedy kostelní dvůr. A ti mrtví od té doby čekají, až se výjev uvnitř zhmotní do vnější skutečnosti. Mezitím se na posvěcené půdě nahromadily generace a generace nových čekatelů posledního soudu, přičemž čas šel a měnil různé věci, třeba i náhled na peklo, nebe, očistec a na posmrtné putování těla a duší, jak to popisuje právě Ariès. Člověka napadá, až ten soudný den nastane, budou nebožtíci překvapeni, protože každý bude očekávat nějakou jinou podobu toho dění, ale s tím už se budou holt muset nějak popasovat.
Já bohužel ten chrám zevnitř zatím neviděl, protože když jsem tam v poslední době přijel, byl zavřený, a když jsme se po telefonu domlouvali s panem farářem (fara je v Záhoří), vždy jsme to museli odložit. Tak jsem zatím chodil po hřbitově a fotografoval náhrobky. Obdivoval jsem ty naivně, ale s velkým citem provedené malby z biblické, ale i národní (svatý Václav, svatá Ludmila, poustevník Ivan) dějepravy a četl ty verše, kterými byli na onen svět vypraveni obyvatelé Albrechtic a asi i okolí skoro už před dvěma stoletími. Třeba toto: „Perlík, rašple, kovadlina, rohatice a výheň, / kleště, uhlí, měch, kladivo, čerstvá voda a oheň. / Bývaliť jsou nástrojové, nimiž chleba dobýval / práchnivý zde pilný kovář, svou rodinu živíval. // My jsme všichni kovářové, každý má co zde kovat, / buď na sobě, nebo jiných cos drsného rašplovat. / Chybuje-li dítě, otče, kovej, rašpluj bedlivě / slovy, metlou chyby jeho, sic poroste k záhubě.“
Autorem těch veršů byl albrechtický farář Vít Cíz (1818–1864), který sloužil albrechtickým obyvatelům, sedlákům, řemeslníkům, děvečkám i podruhům, chudým i bohatším, analfabetům i těm, kteří už něco přelouskali. Původ zvláštní albrechtické nekropole dala smrt jeho sestry v roce 1838 a vzápětí matky, pro něž dal na jaře 1841 postavit první dvě kapličky, na něž nechal vymalovat figury jejich světic. To se brzy zalíbilo ostatním, nejprve se přidal učitel Matej Kubíček a brzy se z toho nejspíš stala albrechtická kolektivní mánie, během pár let se na hřbitově postavilo do řady šedesát kapliček, které byly postupně naplněny nebožtíky. Do každé nebo skoro každé kapličky farář Cíz složil nějakou básničku, většinou jednoduchou rýmovačku, ale zkusil to i se skladbami rozsáhlejšími a komplikovanějšími, jako právě třeba o tom kováři, která pokračuje symbolickým obrazem obecného kovářství, jež provádíme na sobě samých a pak i na potomcích, což by dnes asi jen tak neprošlo: „rašplovat“ potomky... Většinou je poselství prosté: člověk, který tady leží, žil slušný a bohabojný život a nyní si zaslouží klid a odpočinutí s perspektivou shledání na onom světě se svými drahými, kteří tam už buď jsou, nebo se tam chystají: „Skrze Tebe Tvá rodina měla lepší obživ. / Když to tak Bůh ustanovil, musíme se podrobit, / za spasení duše Tvojí denně se modlit.“ Někdy ty básně však naznačují také nějakou tragédii, možná nějaký příběh, který si můžeme jen domýšlet: třeba umřela ta dítka najednou? A vyvolala jejich smrt snad něco, co se tají za těmi verši? „Čtyři dítka neviňátka tuto libě v Pánu spí, / jejich rodiče nad ztrátou přebolestnou pro ně lkví. / Což div! Když jsou z krve, kostí, z lásky jejich manželské, / pro ně slze neroniti, bylo by to nelidské. / Kdo se směje slzám jiných, jistě jest srdce zlého. / Plačte, milí rodičové! Spolu také plesejte, / že miláčky vaše Bohem již zaopatřené máte.“ Ano, plesejte, že už je máte zaopatřené… Bude se o ně starati Bůh, když je povolal…
Kdyby Ariès znal hřbitov v Albrechticích, byl by jím zaujat a možná by o něm napsal jednu kapitolu do svého díla. On ji vlastně napsal, ale bez znalosti Albrechtic, kde by se přitom hned cítil jako doma, tedy na hřbitově. Na něm by zajásal a hned by si nechal přeložit všechny ty úžasné epitafy, básně, jejichž neumělá forma je provázena upřímností a zvláštním humorem, i když asi bezděčným. Třeba: „Z země povstal první člověk, v zem se každý obrátí, / zas jej v lůno svoje přijme země, milá zde máti. / Dávno jste již zpráchnivěli, Rodičové milení! / Z vašich dítek a příbuzných pozůstal jsem jediný. / Nedaleko i já mám již k Vám milým do hrobu. / Jakou máte, já krátce též dostanu podobu. / Dřív než později mně ustele hrobař tmavé lože, / jenom popřejž s rodiči se shledat v nebesích, Bože!“ A když to nevyjde, je tu pořád ještě jedna prostá jistota, formulovaná takto: „Zbožný, tichý a poctivý spočívá zde mládenec. / Chřadnul, vadnul skrz dlouhý čas, až z něho byl kostlivec.“
00:07
