Demise ekonomické vědy. Bude Amerika a celý svět opakovat chyby z hrůzného 20. století?

Ten konflikt je tak obrovský, že je obtížné jeho rozměry běžnými slovy přiblížit. Na jedné straně je supermocný muž. Nejvlivnější a nejsledovanější politik planety, který jako asi jako jediný volený zástupce lidu dokáže předčít všechny celebrity popkultury ve schopnosti strhávat na sebe veškerou světovou pozornost, aniž by musel nejprve násilně zemřít (ano, od takové tragédie byl kousek, to je ale jiný příběh). Na politika obdivuhodný výkon svého druhu. V rukou drží tabulku, která už dostala jeho jméno, a má našlápnuto vstoupit s ní do dějin.

Na druhé straně je společenská vědní disciplína. Též občas i vlivná, pokud jde o formulaci či naopak oponenturu klíčových politických rozhodnutí ovlivňujících chod států a život jejich obyvatel. Donald Trump a ekonomie. Tyto dvě strany se dostaly do přímého sporu, který je několika svými okolnostmi a projevy vskutku pozoruhodný.

Zaprvé, Trump ve své tabulce tzv. recipročních cel Spojených států vůči zbytku světa 2. dubna definitivně zhmotnil svou skutečně revoluční hospodářskou politiku, kterou zamýšlí rozmetat stávající řád věcí v oblasti mezinárodního obchodu a ekonomických vztahů. (Jeho počiny v oblasti kulturních válek a bezpečnosti v tomto textu nekomentujeme.) Tím s monumentálním bouchnutím do stolu fakticky ukončuje dlouhou éru globalizace a otevřenosti světa, kterou právě Spojené státy jako její hegemon celou dobu dominantně utvářely, garantovaly, vymáhaly, dlouho po ní bažily a též z ní těžily. Když nechce v cestě dál pokračovat hegemon a žádný srovnatelný místo něj není, končí ta éra ve stávajících proporcích a kulisách jaksi definičně.

Postupná tendence k deglobalizaci a k uzavírání do sebe nepochybně narůstala v Americe řadu posledních let – silněji od covidové pandemie –, a to z vůle obou hlavních amerických politických stran. Opakovaně jsme se tomuto trendu věnovali i zde (viz Co přijde po globalizaci?, č. 50/2022). Teď jen Trump místo malých říček a proudů přináší povodeň.

Zadruhé je ovšem paradoxní, že toto radikální říznutí do aorty světové ekonomiky přináší právě americký prezident a že jeho intelektuální původ je zjevně americký a celá argumentace i obhajoba tohoto řezu pochází ze stejného místa. Posuďte sami.

Ekonomie jako americká věda

Kromě disproporčně vysokého počtu excelentních univerzit v celosvětových žebříčcích obecně disponují právě Spojené státy též specificky drtivou světovou převahou v oblasti ekonomické vědy a ekonomických kateder. Ze všech nositelů Nobelovy ceny za ekonomii tvoří skoro dvě třetiny Američané. Ale to k dostatečně plastickému popisu nestačí. I z těch, kteří se narodili v jiných zemích a v tabulkách mají u svých jmen vlaječky svých rodišť (například Turecko, Finsko, Francie či Maďarsko), jsou až na nepatrné výjimky touto cenou ověnčeni badatelé, kteří své dílo tvořili a akademicky působili právě na amerických univerzitách. Bráno podle tohoto kritéria končí dodnes Nobelova cena za ekonomii v Americe ve víc než 90 procentech případů! A těch pár výjimek u šťastlivců, kteří dostali onu „neplnohodnotnou Nobelovku“ (Nobelova cena za ekonomii totiž není součástí původního odkazu Alfreda Nobela; od roku 1968 ji uděluje švédská centrální banka, která tímto způsobem jako nejstarší cedulová banka světa oslavila 300 let od svého založení), je reprezentanty univerzit britských či evropských kontinentálních. A pozor, vůbec žádné asijské – jakkoli v hodnocení ostatních oborů se asijské univerzity mezi ty nejlepší světové už dávno propracovaly! V tomto ohledu je právě Amerika skutečným a nezpochybnitelným impériem světové ekonomické vědy.

Když je pak vidět právě americký prezident s tabulkou, která zcela dětinsky kalkuluje cosi, co je nazváno „cly a netarifními bariérami“, jež na Ameriku prý uvalují jiné země, musí jistě aspoň část tohoto intelektuálního impéria trpět. A když je k tomu jen špatně maskovaný primitivní výpočet celé tabulky do dvaceti čtyř hodin samotným Bílým domem potvrzen jako opravdový základ této monumentální politiky a je vážně, byť s chabým maskováním, sděleno, že to, co vypadalo jako na první pohled absurdní vydělení dvou čísel, právě tímto vydělením je, musejí přece zástupy sofistikovaných ekonomů upadat do kómatu. Tím spíš, že oblast mezinárodního obchodu je tou částí ekonomické vědy, která je na poměry této disciplíny mimořádně konsenzuální a v podpoře výhod specializace či mezinárodní dělby práce se shodnou i badatelé, kteří by v jiných oblastech jako daňová či měnová politika hledali shodu obtížně.

Již od Davida Ricarda, legendárního britského ekonoma, který svou teorií komparativní výhody při mezinárodní dělbě práce bojoval od prvopočátku proti protekcionistickým tzv. obilným zákonům v Británii, a posmrtně tak přispěl k jejich zrušení a tím k upevnění Británie jako obchodního a ekonomického impéria 19. století, je prostě v ekonomii volný mezinárodní obchod brán jako v průměru prospěšný a užitečný pro všechny jeho účastníky. Bez ohledu na to, jak absolutně efektivní v produkci jednotlivých statků a služeb jednotlivé země jsou. Výhoda z obchodu a specializace je obecně platná.

Trumpovy vážně sdělované myšlenky, že Amerika napříště nesmí mít nikdy s žádnou zemí jakýkoli obchodní schodek, se tak rovnají absurdní vizi přeměny USA na větší Severní Koreu. A v zemi s výše popsanou tradicí ekonomického myšlení tak připomínají situaci, kdy hlava státu s uznanými nejlepšími lékařskými fakultami světa jezdí na kongresy hematologů s požadavkem na hromadné léčení populace pouštěním žilou, protože to „přece před pár set lety fungovalo a naše země tehdy byla skvělá“.

Přesto panuje v ekonomické obci jakási apatie. A na rozdíl od třicátých let dvacátého století, kdy se Amerika nořila v důsledku velké hospodářské krize do jedné ze svých etap izolacionismu a prezident Herbert Hoover zaváděl Smoot-Hawleyův celní zákon, proti čemuž sepsalo petici 1028 amerických ekonomů, dnes podobné protesty nevidíme. A že tehdy ti ekonomové měli zatraceně pravdu. Po chybné měnové politice americké centrální banky, která krizi v prvopočátku prohloubila, bylo zvýšení cel a omezení obchodu jen instinktivní a chybnou politikou, jež vedla k prodloužení krize a celkové destabilizaci světa. Poučení? Nestačí některé vědecké pravdy znát a sofistikovaně si o nich povídat mezi svými, ale v přelomových časech ještě víc než jindy záleží na schopnosti srozumitelně o nich přesvědčit i většinu mimo svou bublinu.

V roce 2008 se zdálo, že hospodářská politika Ameriky si lekci z těchto chyb ku prospěchu celého světa vzala. Teď je ale pohled na ni o dost chmurnější. O to hůř, že jde v moderních dějinách asi o první případ, kdy spouštěčem tak masivní destrukce bohatství jsou rozhodnutí jednoho jediného člověka, který má obličej a jméno. Koneckonců o tom, že hlas ekonomů v přelomové době uzavírání světa není příliš slyšet, jsem zde už psal před víc než rokem (viz Ekonomové, kde jste?, č. 2/2024).

Intuice a zdravý rozum poráží poznání

Proč tomu tak je? Jednak nejspíš proto, že kulturní války změnily celý diskurz. Když je možné celé univerzity (často asi právem) označit jako ty, kdo „stojí na špatné straně dějin“, je možné i spoustu jimi užitečně naakumulovaného poznání prostě ignorovat. Nepřátelé přece lžou z definice. Běžné diskuse končívají tam, kde začínají fakta. Pokud fakta a poznání nejsou pro diskusi nutné, je pak zřejmě i pokus o její vyvolání zbytečný.

Zadruhé proto, že když ve vyspělém světě začínají systematicky vyhrávat ti, kteří prezentují své státy jako spálené a zničené země, kde se všem daří nesmírně špatně (známe to dobře i z mnoha zemí Evropy), jsou rychlá, bombastická a intuitivně přijatelná, byť věcně chybná řešení nutným důsledkem takového vykreslování reality. Je totiž potřeba vše po nástupu k moci natřít rychle „nabílo“, typicky úplným převrácením čehokoli, co fungovalo doteď, včetně toho, co mohlo fungovat dobře. Chtělo by se v té souvislosti dát agitátorům všech stran jednu radu: Neposunujte kyvadlo příliš vlastním směrem, jeho protipohyb je totiž vykmitne tak ostře na druhou stranu, že smete i to, na čem byste se někde uprostřed s tou druhou stranou shodli.

A hlavně je třeba v takovém prostředí nepoužívat složité a neintuitivní argumenty, těm „elektorát neuvěří“. Ekonomie má přitom spoustu poznatků, které fungují, ale jdou zároveň proti intuici. Třeba v době obecného zdražování je třeba zdražovat peníze a zvyšovat úrokové sazby, ne je snižovat. O intuitivnosti fyziky můžete říct totéž. Přece každý, kdo stojí na místě, jasně vidí, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě a pozorovatel se ani nepohnul. Takže je nepochybné, že Slunce se točí kolem Země, a ne naopak. Mám s někým obchodní schodek? Je to stejně nepochybné, okrádá mě.

V této souvislosti je ještě pikantní si připomenout, že zatímco Trump vyhrál svůj politický souboj o konec systému mezinárodního obchodu argumentem, že Amerika na něm desítky let prodělávala a byla oškubána, tak to byla právě Amerika, která zůstala celou tu dobu největší ekonomikou světa, s největším kapitálovým trhem, nejdůležitější světovou měnou a impozantním technologickým pokrokem a vlivem ve světě, zatímco naopak Evropané mají dnes pocit, že za USA v tomto všem zaostali, a žárlivě je chtějí dohnat. Dohnat spálenou zemi, když máme pocit, že spálená je Evropa? Má celá tato zacyklenost vůbec nějaký sdělitelný smysl?

Stěží, ale pro klasické liberály je v tom všem hospodářsko-politickém zmaru a při sledování demise ekonomické vědy v přímém přenosu možné najít aspoň špetku naděje. Jednak v tom, že když nemá žádný vliv naakumulované poznání, mají jej nakonec vždy aspoň trhy. Na rozdíl od plánovaných ekonomik je musí zjevně brát v úvahu i tvůrce tak dubiózních nápadů, jakým je stávající americký prezident. Ještě víc pak ale v tom, že když se postupně politicky západní svět mění na nesmiřitelné kolbiště progresivních socialistů se socialisty národními, je už někde v dáli matně vidět hmatatelný konec toho všeho. Formulovala jej tak brilantně neekonomka Margaret Thatcherová svým nesmrtelným výrokem, že těm i těm nakonec spolehlivě dojdou veškeré cizí peníze.

Text vychází v dvojčísle Týdeníku Echo 18 - 19/ 2025.