S příchodem koronaviru a s ním souvisejícím nouzovým stavem přivykli obyvatelé našeho státu četným omezením, z nichž mnohá naštěstí spolu s nouzovým stavem skončila. Některá však nadále trvají. Mezi nimi především povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest. Je však toto nařízení vůbec platné?

Nicotnost mimořádných opatření

Zatímco o zákonnosti opatření vydávaných nařízeními vlády na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky není vážnějších pochyb, současný stav je zcela jiný. Omezení jsou nyní vydávána ministerstvem zdravotnictví formou mimořádných opatření na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen “zákon”). Ministerstvo taková opatření vydávat může, otázkou je ale v jakém rozsahu. Právě jejich celoplošná povaha a míra ukládaných povinností je tím, co dle autora vede k jejich neplatnosti.

V Ústavě a LZPS je výslovně uvedeno, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ministerstvo zdravotnictví může při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku vydávat mimořádná opatření, jejichž výčet je uveden v 69 odst. 1 zákona. Tato opatření jsou poměrně úzce pojatá: Ministerstvo může nařídit vyčlenění lůžek, ohniskovou dezinfekci, vydat příkaz k varovnému označení objektů apod. Tento výčet je zakončen písmenem i), jež ministerstvu umožňuje stanovit “zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku”. Právě na základě tohoto písmene pak ministerstvo stanovuje povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest.

Už ze samého kontextu 69 odst. 1 zákona plyne, že oprávnění písm. i) je třeba vykládat restriktivně, neboť pokud jsou opatření uvedená pod ostatními písmeny tohoto odstavce co do rozsahu ukládaných povinností úzce vymezena, platí to i pro opatření dle písm. i). Ještě výmluvnější je hned následující odstavec, který stanoví, že opatření dle odst. 1 lze nařídit jen v “nezbytně nutném rozsahu”, což je poměrně přísné kritérium.

Za situace, kdy denní přírůstek na celém území státu činí desítky nakažených a v mnohých okresech je dokonce nulový, nemůže být nejmenší pochyb, že plošná povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest v téměř všech vnitřních prostorách budov a hromadné dopravě nezbytně nutná již není, ba právě naopak. Nošení těchto prostředků může vést k respiračním a dermatologickým obtížím. Ministerstvo zdravotnictví tuto hrozbu ovšem ani nijak neposoudilo a nezvážilo tak možné negativní důsledky svého opatření, tedy neprovedlo tzv. test proporcionality. Kdyby jej provedlo, muselo by dojít k závěru, že daná opatření a jejich cíl jsou zjevně neúměrná použitým prostředkům a nejenže nesplňují podmínku nezbytně nutného rozsahu, ale navíc mohou způsobit škodlivé následky.

Předmětné mimořádné opatření tak jde daleko za hranice zákonného oprávnění, není tedy vydáno na základě zákona, jsou tím pádem nicotná a nikoho nezavazují.

Pokus o zrušení opatření

Můžeme namítat, že pokud je situace natolik jasná, jak ji popisuje autor, soudy již dávno měly předmětná opatření zrušit. Takový návrh již podal pražský advokát doktor Černý. Předtím než však mohl soud ve věci rozhodnout, ministerstvo samo opatření zrušilo, čímž zanikl předmět sporu a soud musel řízení zastavit. Tento prostý trik ministerstvo použilo několikrát. Jeho cílem je totiž vyhnout se situaci, kdy soud autoritativně rozhodne o neplatnosti opatření. Pak už by totiž ministerstvo žádné další mimořádné opatření podobného rozsahu vydat nemohlo.

Následky nicotnosti opatření

Jak tedy ve věci daného mimořádného opatření postupovat? To je vcelku prosté. Jelikož se jedná o opatření nicotné, hledí se na něj, jako by nebylo. Povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest tedy vlastně nikde stanovena není a není je nutno nosit. Autor sám tedy roušku ani jiný ochranný prostředek zpravidla nenosí a obdobně jedná stále více osob, přičemž tento trend je mnohem lépe pozorovatelný v menších obcích než například v Praze.

Dle autorovy osobní zkušenosti příslušné orgány zákaz ani nevynucují, nicméně pokud by byl dotyčný za nenošení roušky pokutován, bylo by lépe nepřijmout pokutu na místě a raději věc řešit ve správním řízení. Je však pravděpodobné, že věc by dospěla až k soudu, který by ovšem konečně získal možnost meritorně řešit zákonnost opatření, čemuž se zatím ministerstvo úspěšně vyhýbá. Pokud by takový případ nastal, domnívá se autor, že by povinnost mimořádným opatřením uložená neobstála.

Závěrem

Autor nijak nezpochybňuje oprávnění ministerstva v nezbytně nutných případech uložit obyvatelům státu určité povinnosti, ale rozhodně tvrdí, že plošná povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest není takovým případem a cítí tedy povinnost ozvat se vůči zvůli státní moci, která se projevuje svévolným ukládáním povinností bez zákonného základu. Právní stát může být zachován, jen pokud na jeho obranu budou občané vystupovat. To znamená i trvat na svých právech a svobodách, třebaže to s sebou nese jisté nepohodlí. Kradmé pohledy několika málo spolucestujících v hromadné dopravě a případná polemika s nimi, pro niž snad nyní autor čtenáře vybavil alespoň několika málo argumenty, jsou však jen malou cenou za svobodu.

 

Václav F. Dvorský

Autor je studentem doktorského studia na právnické fakultě Karlovy univerzity, právnické fakultě Katolické univerzity v Lovani a podnikovým právníkem.