Jaký je to život (a smrt) bez sněhuláků?

V Paříži sice dva dny sněží, ale to je anomálie a potvrzení toho, že se něco se světovým počasím pokazilo. V Praze tuhle zimu sněžilo asi půl dne a už se ani nikdo nediví. V televizi (na ČT2) každou neděli běží padesát let starý Filmový týdeník – a zimní díly tam vždycky začnou zprávou o nějaké sněhové kalamitě. Teď, v lednu 1968, zrovna zapadlo 230 osobních aut na silnici mezi Bratislavou a Trnavou, což se nás tehdy týkalo. A pak se přidají lyrické záběry zasněžených Hradčan. Na to už skoro nepamatujeme. Když před pár lety na ně trochu sněhu napadalo, každý si je běžel vyfotografovat, jako by se ve Vltavě vynořila lochneska.

Člověk i národ to bez sněhu vydrží, ale stejně ho to nějak musí poznamenat. Má to i výhody, třeba to odklízení chodníků – a já byl deset let ve Vršovicích domovníkem, takže vím, co to je, když na vás v šest ráno zvoní, že není odhrabáno. To bylo ovšem na začátku devadesátých let a co bych pro demokracii a Havla tehdy neudělal! S radostí jsem metl a hráblem (to je taková lopata na sníh, víte) hrabal a myslel na vlast.

Ve slabých chvílích propadá člověk sentimentu a stesku po sněhu. Ne po tom lyžařském na horách, kde se nějakou chvíli drží, ale po tom běžném sněhu, který se večer něžně snáší kolem rozsvícených plynových luceren a padá na šíje koní, kteří ho občas rychlým pohybem střesou, zatímco do závějí padají jejich teplé koblihy… Ne, to už jsem nezažil, takové schikanederovské obrázky si tak představuju jako „ideu zimy“. Ale pamatuju zimu sněhulákovskou! Ta naši generaci ještě formovala silně a něco z toho v nás muselo zbýt. Sněhuláci byli ještě před takovými čtyřiceti lety skoro všude.

V jistém smyslu tento objekt mohl nahrazovat sakrální idoly: svou určitou monstrózností – napůl dobrotivý, napůl hrozivý – byl vhodným objektem uctívání čili idolatrie. Sám jsem v dětství na venkově ještě zažil slavení jakéhosi pohanského sněhulákovského kultu: chlapci (možná i holky, ale hlavně, gender negender, to dělali kluci) se shromáždili na zasněžené pláni a zaujatě uváleli ony sněhové koule. To, jak snad ještě známo, se dělá tak, že se nejdříve uplácá koule malá, na niž se pak nalepují válením vrstvy sněhu, až je příslušně veliká. Ty se pak stavěly na sebe. Vždy tři, podle velikosti, jak to zhruba odpovídá archetypu těla. Vrcholem obřadu bylo vytváření obličeje, přičemž právo vrazit do „hlavy“ mrkev měl ten nejsilnější a nejbohatší (mrkev v zimě byla za socialismu drahá…) chlapec. Ideálně se sehnal hrnec. Pak se pěly hymny a ódy na počest a křepčilo se kolem. Starší hoši se někdy neudrželi a na střední kouli připevnili cosi na způsob ňader. Jiní vrazili na příslušné místo největší koule klacek nebo kus hokejky. To jsme my slušní odmítali, byť nás to tajemně přitahovalo. Vyloženě sexuálně vybaveného a vilnost vzbuzujícího sněhuláka si zhotovit netroufl nikdo. Alespoň já o tom nevím. Podobnost nafukovacího sněhuláka s nafukovací andulou je přitom zjevná. To sem ale nepatří.

Patří sem ale to, že stavět sněhuláky znamenalo vidět je i umírat. Prožitek smrti oblíbeného sněhuláka následkem tání a oblevy (někdy že ho zničila, tedy zavraždila, cizí tlupa) byl pro citlivou duši dítěte bolestivý, avšak prospěšný. Citlivé dítě si poplakalo, ale jaksi dozrálo. Mohlo začít chápat koloběh střídání ročních období. A dotklo se mysteria zániku a jakési předzvěsti smrti.

To se nám totiž bude jednou hodit. Co si ale počnou ti bez sněhuláků?