Konečné řešení německých hrobů

KOMENTÁŘ

Konečné řešení německých hrobů
"V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova…" Foto: Jiří Peňás
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Potřebujeme víc Mikeů Tysonů!

KOMENTÁŘ

Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Před Muzeem města Ústí nad Labem stojí venkovní výstava náhrobních kamenů ze zaniklého německého hřbitova v Zubrnicích. Na fotografiích jsou vidět fragmenty staré dobré funerální kamenické práce, obelisky z žuly či jiného ušlechtilého materiálu, na nich desky s nápisy vyvedenými kaligrafickým písmem, jak to ještě před sto lety bylo pravidlem.

Výstava má, jak kurátoři z muzea říkají, upozornit na „problematiku opuštěných německých hrobů“. To je nepochybně dobrý záměr – ne každému se bude tak jevit –, ale co to vlastně říká? Je to podobné, jako by se řeklo, že výstava chce upozornit na „problematiku zaniklé Atlantidy“. Co je to totiž vlastně za „problematiku“?

 

Lidé, kterým ony náhrobní kameny „patřily“, byli pochováni na hřbitovech nějakými lidmi, kteří se k nim hlásili, tedy byli to jejich příbuzní a potomci. Počítali s tím, že se o hroby budou starat, budou o ně pečovat, budou vědět, kdo v nich leží. Pak ti lidé ale ze známých důvodů ze země, kde si mysleli, že budou také jednou pochováni, zmizeli: samozřejmě nikoli bez důvodu a nikoli dobrovolně. Zmizeli, ale zůstaly po nich domy – a hřbitovy a na nich hroby. Do domů se nastěhovali noví obyvatelé, kterých však nebylo dost, takže mnohé ty domy se zbouraly, zbyly po nich jen obvodové zdi, zbořeniště a kopřivy, dnes už ani to ne. Jen v okolí Ústí jsou desítky takových vesnic a usedlostí, kde by člověk nepoznal, že tam před těmi sto lety žily třeba stovky lidí.

Foto: Týdeník Echo

Často po nich zůstaly hřbitovy, které se většinou bourají jako poslední. V tom je nejspíš nějaký kulturní atavismus, nějaká kulturní zábrana, která i člověku jinak bez zábran brání zničit hřbitovy, vykopat hroby, rozmetat kosti. Pečovat o ně však už nové obyvatelstvo nebude. Nemá k nim žádnou emoční vazbu, zpočátku spíš vazbu zápornou. Když se náhrobky zřítí, už tam není nikdo, kdo by je postavil. Možná sem tam nějaký dobrovolník a idealista, ale pečovat o cizí hroby nikdo věčně nebude. Když zmizelo obyvatelstvo, mizí i hroby. Ano, ty hroby jsou často krásné, patří ke kulturním hodnotám, ale to cítí jen sentimentálně založení lidé a těch právě v těchto končinách není tak mnoho.

Jsem častý návštěvník takových hřbitovů. Nemusí jít jen o zaniklé hřbitovy, ale o hřbitovy v bývalých městech s německou většinou. Ty jsou obvykle rozděleny na dvě části. V té starší jsou pochováni němečtí obyvatelé do konce války. Po roce 1945 nastane zlom a od roku 1950 naprosto dominují hroby se jmény českými, ale i slovenskými, maďarskými, stále častěji romskými. Radikálně se proměnila i estetika a styl těch hrobů. Často monumentální, až procovské hrobky německých rodin, různých těch průmyslníků, právníků, lékařů, nahradily skromné hrobečky lidí, kteří byli do pohraničí sebráni ze všech možných koutů, často těch nejubožejších. Tak se to prostě stalo, historie tak rozhodla.

V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova… A k tomu portréty těch lidí s prostými tvářemi, kteří sem byli přeneseni z východního Slovenska, z Banátu, z romských osad a chýší.

Pompézní chlad pyšných teutonských hrobek je oživen soškami andílků, Panenek Marií, ale také psíčků a kočiček, jak to mají rádi. Noví nájemníci prostě přišli a nastěhovali se do hrobů, které sice nebyly prázdné, ale nikdo k těm dávno mrtvým nechodil. Asi se jich neptali – a ani nevěděli jak. Ti mrtví asi neprotestovali, možná jen pokrčili rameny a řekli si: no tak co, aspoň sem za námi bude někdo chodit. Že to budou právě Romové (to slovo jsme neznali, ani je jsme moc neznali), to jsme si nedovedli představit ani v nejbujnějších snech, ale kdo co tuší, co přinese budoucnost. Ani my mrtví to netušíme. Tak snad se s těmi novými snesem. Obwohl dann…

Ačkoli tedy…

 

×

Podobné články