Štindlův karlovarský průvodce: Filmy, které si nenechte ujít
FILMOVÝ SPECIÁL
Vstříc letošnímu ročníku karlovarského filmového festivalu může člověk jít s očekáváními smíšenými i napjatými. První „postcovidový“ ročník přehlídky je v mnoha ohledech atypický. Jak bude fungovat „páskování“ účastníků po prokázání testu nebo očkování? Bude letos ve Varech méně lidí? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Co se bude dít kolem opraveného bazénu? Jak se pokroková filmová publicistika vyrovná s přítomností Johnnyho Deppa? Jak se s ní vyrovnám já? A – co je nejdůležitější – jak se Johnny Depp vyrovná s mou přítomností? Samé otázky.
A taky se budou hrát filmy. Následuje tradiční subjektivní výběr z letošního karlovarského programu, inu, čtenářstvo na něj čeká a netrpělivě se ho dožaduje. Struktura obvyklá. Sestava filmů rovněž subjektivní jako vždy. Část snímků sem byla zařazena proto, že je autor viděl, část na základě reputace oněch děl a jejich autorů, případně autorovy zkušenosti s jejich staršími snímky. A část na základě intuitivních a občas i kontraintuitivních hnutí sestavovatelovy mysli.
SOBOTA 21. 8.
12.00 Kino Čas
Rekonstrukce okupace (ČR, 2021, režie: Jan Šikl)
Případný způsob, jak si připomenout na sobotu připadající výročí. Dokumentarista Jan Šikl umí výborně pracovat s rodinnými filmovými archivy, sestavit z nich svébytné a vypovídající dílo. Dokazoval to v pořadech cyklu Soukromé století na ČT (třeba ve skvělém snímku Nízký let). Archivní záběry hrají podstatnou roli i v jeho novém filmu, konkrétně jde asi o tři hodiny dosud nezveřejněného materiálu, natočeného ve dnech sovětské invaze v roce 1968. Tentokrát k němu režisér přidává i výsledky svého „archeologického“ pátrání, snahy najít po letech lidi, kteří v těch záběrech vystupují, a vyzpovídat je.
13.30 Divadlo Husovka
Dny (Tchaj-wan, 2020, režie: Tsai Ming-liang)
Pro diváky odhodlané skočit do proudu festivalové kinematografie po hlavě. Dvouhodinový snímek tchajwanského mistra lyrizující filmové meditace a dlouhých nedějových záběrů. Mezinárodní anotace stačí, aby si potenciální divák udělal vcelku jasný obraz toho, co ho v sále čeká: „Kang žije sám ve velkém domě, Non v malém bytě ve městě. Potkají se a pak se zas rozejdou, jejich dny plynou tak jako předtím.“ Existuje typ filmového diváka, kterému se sevře srdce nedočkavostí při představě, jak Tsai Ming-liang zpracoval tuto napětím sršící story. Mám pro takové publikum docela pochopení. Ti ostatní to mohou aspoň zkusit, třeba budou taky osloveni. A pokud ne, poznají, zač je toho loket.
24.00 Kino Čas
Vlak do Busanu 2 (Jižní Korea, 2020, režie: Yeon Sang-ho)
Součást mojí oblíbené půlnoční sekce. Dvojka velice úspěšného (komerčně i kriticky) korejského zombie hororu/akčňáku Vlak do Busanu z roku 2016. V něm se sociálně pestrá skvadra hrdinů snaží projet vlakem Koreou, již rychle zachvacuje zombie apokalypsa až do kýženého... Busanu. Ve dvojce se hrdina, někdejší korejský mariňák, už nepřepravuje vlakem, ale náklaďákem. A nejede do Busanu. Ale zombies řádí dál s vytrvalostí sobě vlastní. Kritický ohlas byl ve srovnání s jedničkou výrazně rozpornější, ale přinejmenším by měl film rychle utíkat, krev by měla cákat a zombies projevovat takovou míru nečekané duchovní hloubky, jaká se dá u snímků takového žánru očekávat. Po půlnoci člověk nemusí potřebovat o moc víc.
NEDĚLE 22. 8.
10.30 Divadlo Husovka
Chyba v Matrixu (USA, 2020, režie: Rodney Ascher)
Po ránu možná trochu silnější káva, ale co už. Dokumentaristu Rodneyho Aschera zajímají konspirační teorie a lidé, kteří jsou přesvědčeni o jejich pravdivosti. Před devíti lety uvedl působivý film Pokoj 237, jehož tématem byly často dost bizarní výklady slavného Kubrickova filmu Shining. Ve filmu Noční můra se zas pokusil zprostředkovat značně děsivé zkušenosti lidí trpících spánkovou paralýzou. Chyba v Matrixu je tématem i účinkem někde mezi těmi dvěma snímky. Z výpovědí, animovaných sekvencí a dalšími metodami skládá obraz světa, jak ho vnímají lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že žijeme v počítačové simulaci – ta teorie se dnes těší jisté popularitě, třeba i na nečekaných místech. Ascher se nezbývá tím, jestli je ta teorie pravdivá. Jeho film ale zprostředkuje nějakou formu myšlení a vlastně i žití, jeho podobu i kontext. V nejsilnějších okamžicích film získává jakousi – možná i bezděčnou – paranoidní naléhavost, která nemusí být zrovna příjemná.
20.00 Malý sál
Onoda (Francie/Japonsko, 2021, režie: Arthur Hariri)
Tříhodinový film založený na skutečném příběhu. Japonský voják Hiro Onoda, příslušník zvláštní jednotky, „bojoval“ ve filipínské džungli za věc císařského Japonska až do roku 1974, větší část té doby úplně sám, přesvědčen, že druhá světová válka ještě neskončila. Film byl uveden na festivalu v Cannes, ohlasy byly spíš příznivé, oceňovaly intenzitu filmu francouzského režiséra Arthura Haririho, který zprostředkuje udivující výdrž a fanatický zápal hlavního hrdiny, stejně jako grotesknost jeho příběhu a války vůbec. Vytýkáno mu bylo vynechání historického kontextu, úlohy, jakou ve světovém konfliktu sehrál japonský nacionalismus a krutost, již projevoval vůči obyvatelům dobytých území (v tomto případě Filipín). Aktuální dimenzi toho filmu je možné vidět v tom, že portrétuje člověka nadaného mimořádnou „schopností“ popírat realitu, což je dnes docela populární disciplína. Jako člověk, který si pamatuje, jak o Onodově příběhu udiveně četl v dobovém tisku, jsem docela zvědav.
20.00 Velký sál
Atlas ptáků (ČR/SR/Slovinsko, 2021, režie: Olmo Omerzu)
Pro diváky, kteří si chtějí udržet přehled o současné české hrané tvorbě. V Česku působící slovinský režisér Olmo Omerzu je jedním v mezinárodním měřítku z nejúspěšnějších představitelů (pravda, laťka v téhle kategorie není nasazena zrovna vysoko). Majitel technologické společnosti zjišťuje, že mu z firmy odtékají peníze. Jeho celoživotní práce je v ohrožení. Musí jednat... Atrakcí filmu je i obsazení Miroslava Donutila do hlavní role, dává možnost vidět velice populárního herce v roli nezapadající do „donutilovského stereotypu“.
PONDĚLÍ 23. 8.
19.00 Kinosál Pupp
Nejhorší člověk na světě (Norsko/Francie/Dánsko, 2021, režie: Joachim Trier)
Nutnost pro návštěvníka, který se chce takzvaně udržet v obraze. Film norského režiséra Joachima Triera (není to příbuzný Larse von Triera) byl nadšeně přijat na festivalu v Cannes, představitelka hlavní role Reinsve tam byla oceněna za herecký výkon. Příběh mladé ženy, která se vypořádává s problémy v lásce i práci a dochází přitom k nějakému novému náhledu na sebe. Ne že by se člověku z takového popisu rozbušilo srdce v očekávání konfrontace s něčím nevídaným. Okoralá srdce filmových publicistů se ale po zhlédnutí filmu v Cannes tetelila, rozepisovali se o skvěle zvládnuté kombinaci romantického dramatu a příběhu dospívání. V dobrém smyslu o milém filmu, v němž se semele všechno od sexu po lidskou smrtelnost. A který dokonce obsahuje skvělou scénu drogových halucinací – pokud Trier zvládl nějak podat tak omletou a klišovitou rekvizitu „chytrého filmu“, zaslouží si pomník.
23.00 Velký sál
Mulholland Drive (USA, 2001, režie: David Lynch)
Ke dvacátému výročí premiéry pořízená restaurovaná verze filmu Davida Lynche, jednoho z jeho nejlepších, možná toho vůbec nejlepšího. Racionálnímu pochopení unikající snímek inspiruje teorie o tom, co v něm která věc konkrétně znamená a co to znamená všechno dohromady. Asi něco s Hollywoodem a jeho temnější stranou. Asi něco se snem. Asi něco se smrtí. A možná taky nic. Pár scén, které člověk nezapomene. A možnost je vidět znovu a na velkém plátně. Protože na velkém plátně je všechno, ehm, tak nějak větší. A plátno ve Velkém sále Thermalu je velké, převeliké. Snad nám tam nevypadnou oči z důlků.
ÚTERÝ 24. 8.
14.00 Velký sál
Kupé č. 6 (Finsko, 2021, režie: Juho Kuosmanen)
Finský režisér Juho Kuosmanen před pár roky ve Varech uvedl sympatického křížence sportovního filmu a romance – černobílý snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, sympatické a svěže a jednoduše působící dílo podle skutečné události – příběh finského boxera, který měl shodou okolností šanci vybojovat zápas proti špičkovému americkému borci, dostal sice rychle na budku, ale zas našel lásku. Chovám proto k autorovi jistou důvěru, a je-li jeho novinka označovaná za milý a inteligentní film o setkání dvou protikladných postav, které k sobě najdou cestu během dlouhé jízdy vlakem, očekávám přesně tohle. Těmi lidmi jsou finská vysokoškolská studentka a ruský horník se značnou zálibou ve vodce. A příběhy podobné přeshraniční družby nasáklé alkoholem naši finští přátelé točit umějí. Ten vlak navíc jede do Murmanska. Chytí-li Vary nějakou pozdně letní horkou vlnu, bude se soustředěný pohled na Murmansk jen hodit.
18.00 Kino Čas
Babij Jar: Kontext (Nizozemsko/Ukrajina, 2021, režie: Sergej Loznica)
Naprostá antiteze žánru „milý film“. Běloruský režisér Sergej Loznica patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce dnešní postkomunistické Evropy. Točí hrané filmy – před dvěma roky se ve Varech promítal jeho skvělý film Donbas – i dokumenty. Část z nich jsou střihové filmy, které se s divákem nijak nemazlí, třeba film Proces, v němž byl záznam jednoho ze stalinských monstrprocesů, který dění ukázal ve vší jeho rozvleklé a ubíjející grotesknosti, jako zpomalené byrokratické divadlo, v němž jde o život. Podobně i Státní pohřeb předvedl defilé zástupů na Stalinově funusu, v nehybných tvářích jeho účastníků se dala někdy rozpoznat kombinace žalu a strachu. V Babím Jaru se věnuje vyvraždění desítek tisíc ukrajinských Židů během masakru na místě toho jména, film opět na historických záznamech ukazuje širší kontext události, který sleduje až do poválečných časů. Nedá se čekat poučený výklad, spíš dlouhé sekvence beze slov. Archivní záznamy byly pro potřeby snímku restaurovány a často i nově ozvučeny.
STŘEDA 25. 8.
9.00 Kino Čas
Memoria (Kolumbie/Thajsko/Francie/Německo, 2021, režie: Apichatpong Weerasethakul)
Další mistr meditativně zpomalené filmové magie; thajský režisér před několika lety vyhrál festival v Cannes s pozoruhodným filmem Strýček Búnmí, vizuálně velmi inspirovaným pohledem na svět a lidi a duchy v něm pobývající. Memoria je první film, který Weerasethakul natočil mimo vlast – v Kolumbii – a s mezinárodní hvězdou (Tilda Swintonová) v hlavní roli. Jde tady zřejmě o to, že Tilda Swintonová jde Kolumbií a občas slyší ránu. Ale nechci ten film shazovat, kdo se mu dokáže otevřít a splynout s ním, odnese si jistě silný zážitek. I když podle ohlasů z Cannes představuje sledování tohoto opusu zátěž i pro režisérovy fanoušky. Dospět při sledování Memorie k nějakému porozumění anebo vnitřnímu vyladění může být obtížné. Na druhou stranu: proč by měl být život jednoduchý?
21.00 Kino Drahomíra
Žena pod vlivem (USA, 1974, režie: John Cassavetes)
Restaurovaná verze klasiky amerického nezávislého filmu a jedno z nejlepších děl jeho pionýra, režiséra Johna Cassavetese. Příběh rozpadu manželství dvou milujících se lidí – stavebního dělníka Nicka a jeho manželky Mabel, v němž hraje důležitou úlohu duševní choroba, podaný strhujícím a syrovým a někdy až nepříjemně intenzivním způsobem. Skvělé výkony Geeny Rowlandsové a Petera Falka, kterého svět znal jako klamně dobráckého inspektora Columba, jehož domácí život tvůrci seriálu drželi pod pokličkou. Jestli to u Columbů doma vypadalo takhle, není ani příliš divu.
ČTVRTEK 26. 8.
13.00 Karlovarské městské divadlo
Roadrunner: Film o Anthonym Bourdainovi (USA, 2021, režie: Morgan Neville)
Kuchař a televizní osobnost Anthony Bourdain byl všeobecně milovaná celebrita. Hvězda newyorské restaurační scény, kterou demaskoval ve své vzpomínkové knize, v níž popisuje i divoký životní styl a drogovou závislost. A hvězda kulinářských televizních pořadů, v nichž s entuziasmem navštěvoval různé země (zavítal i do Prahy), zažíval setkání s jejich kuchyní a taky kulturou, setkával se s lidmi, kteří ho možná zajímali ze všeho nejvíc. Mnoho jeho diváků bylo překvapeno a zasaženo jeho dobrovolným koncem. Dokument Morgana Nevillea popisuje jeho dráhu a taky jeho zápasy, Bourdainův celoživotní neklid. Vyprovokoval taky etické rozepře: tím, že protagonistovy zápisky díky umělé inteligenci ve filmu čte jeho hlas, i tím, že naznačuje neblahou úlohu, jakou měla v Bourdainově osudu sehrát jeho poslední partnerka Asia Argentová, která ve filmu nepromlouvá.
23.00 Velký sál
Zelený rytíř (USA, 2021, režie: David Lowery)
Americký režisér David Lowery je docela zajímavá postava. Pohybuje se mezi umělecky ambiciózní a komerční kinematografií. Natáčí velmi „artové“ snímky jako Ghost Story, pomalý a melancholický příběh ducha v hlavní roli s Caseym Affleckem, přes nějž je ovšem po cca pětadevadesát procent filmu přehozené prostěradlo, i populární animáky ze série Jak vycvičit draka. Vary navštívil i s působivě prostou texaskou baladou Ain’t Them Bodies Saints, projevil se přitom jako sympatický muž. Zelený rytíř dle ohlasů působí jako Loweryho (zatím, je ještě celkem mlád) životní dílo. Film inspirovaný středověkou epickou básní o rytíři Gawainovi a Zeleném rytíři z titulu. Velké řinčení meči se ale zjevně čekat nedá. Spíš silná obrazová invence a vyprávění v tradici „zčazených“ filmů sedmdesátých let. A taky velké téma. Zjevně je to snímek, který diváky rozdělí na nadšené a otrávené, doufám, že budu patřit k těm prvním.
PÁTEK 27. 8.
14.00 Velký sál
Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem (UK, 2021, režie: Julien Temple)
Snímek, který by měl oslovit přinejmenším hudební fanoušky plus minus mé generace. Budou se moci koukat na Shanea MacGowana, frontmana dávných The Pogues, kteří spojili punk a irskou hudbu do čehosi zběsilého a divoce radostného, nasáklého alkoholem. Hospodský poeta MacGowan, jistě ne ten nejspolehlivější člověk na světě, vyjadřoval jejího ducha. Opilecká romantika v jeho případě – podobně jako v jiných – rychle ustoupila značně skličující alkoholové próze (ale aspoň mu před časem v rámci nějaké reality show spravili ten jeho pověstně křivý chrup). Julien Temple, MacGowanův vrstevník a režisér různých punkových filmů, ukazuje kapelu a její širší svět. Nemohl vydržet dlouho, snad to stálo za to, ale člověk někdy neví...
17.00 Velký sál
Zoufalství a naděje (USA, 2017, režie: Paul Schrader)
Mezi hosty letošního festivalu patří americký herec Ethan Hawke, dá se čekat, že tuhle projekci bude uvádět. To by samo o sobě jako důvod návštěvy nemuselo stačit. Zoufalství a naděje (First Reformed) je ale především skvělý film, troufnu si říct, že jeden z těch vůbec nejlepších za posledních několik let. Velké pozdní dílo amerického scenáristy a režiséra Paula Schradera (napsal mimo jiné Scorseseho Taxikáře), jehož režijní filmografie je plná pozoruhodných děl i vskutku pozoruhodných propadů a karambolů. Ve First Reformed si ale všechno sedlo. Stroze úsporný a velice přesný „bressonovský“ styl, životní výkon Ethana Hawka. Chladná odtažitost, pod kterou zvolna narůstá emoce. Příběh faráře, který prochází existenciální krizí (jaksi instrumentální úlohu v ní hraje globální oteplování), jeho život imploduje a on se z posledních sil natahuje po smyslu, dosáhne ale jen na zvolna narůstající šílenství, aby se mu ten smysl v stručném a působivém posledním záběru nabídl sám, možná shůry. Dobrý film na závěr festivalu, sám o sobě možná tíživý, ale umožňuje vidět budoucnost kinematografie optimisticky.
