Na platonickou lásku jsem impotentní aneb Kdo byl Friedrich Torberg?

Půjdete-li v těchto dnech přes pražské náměstí Republiky, možná si na stěně u kostela sv. Josefa všimnete plakátovací plochy s černobílými fotografiemi a texty. Když je začnete číst, strávíte tam jistou dobu, ale třeba nebudete litovat. Pokračovat pak můžete na Klárov a ulicí U Lužického semináře. To už toho budete vědět dost o muži, jemuž tu takto vzdali hold. O Friedrichu Torbergovi, kterého touto plakátovací akcí připomněli Zuzana a Eugen Brikciovi.

Kdo tedy byl Friedrich Torberg (1908–1979)? Nejjednodušší odpověď zní: poslední aktivní dědic té velké éry, jejíž jubilejní (sto let) zánik v tomto roce slavíme. Jinak byl Torberg literát, novinář, scenárista, autor skvělých knih Teta Joleschová a Zánik západní civilizace v anekdotách, které obě vyšly česky. Jsou to knihy nadmíru půvabné, i když zároveň, jak jen mohou knihy anekdot být, také smutné. Vypráví se v nich o světě, který v čase, kdy je jejich autor psal (v 60. a 70. letech), nenávratně zanikl.

Friedrich Torberg, jehož rodičům vydala rodný list Izraelská náboženská obec ve Vídni roku 1908 a který zemřel v roce 1979 tamtéž, se cítil být, a pravděpodobně i byl, posledním autentickým plodem a výhonkem onoho jedinečného středoevropského kulturního kompostu. V tomto humusu, který tak nenáviděli nacisté a jiní barbaři, se skvěle dařilo kavárnám, literatuře, výborným novinám, zákuskům a drsně duchaplným průpovídkám. Třeba takovýmto: „Milostivá paní, na platonickou lásku jsem impotentní.“ Nebo tato, jejímž původcem byl pochopitelně Žid: „Nejsem antisemita, ale jediné, co kdy Židé vymysleli, je malé pivo.“

Torbergovský svět byl tvořen dvěma historickými fenomény: podunajskou monarchií a v ní usazeným židovským, kulturně kosmopolitním měšťanstvem. To si stačilo od své emancipace ve druhé polovině 19. století vypěstovat svébytnou kulturu života, do níž patřila sebeironie, mírné požitkářství a dobrý rozmar. K tomu se nutně přidával specifický odstup od vážnosti existence, doplňovaný „ordnungem“ a jistým stupněm „heuchelei“ čili rozumným pokrytectvím, jež s tak dalekosáhlými důsledky prozkoumal typický Rakušan, dr. Freud.

Konec specificky habsburské „civilizace“, v níž se asi vůbec nežilo špatně, nelze klást do roku 1918, nýbrž až do pochmurného roku 1938 a let následujících, které se vším zatočily naprosto důkladně, s brutalitou, kterou si před takovými padesáti lety nikdo nedovedl vůbec představit. Rakousko po roce 1918 bylo, byť navenek republikou, civilizačně pokračováním monarchie bez Habsburků. A Československo, druhá Torbergova vlast, byla zmenšeným mnohonárodnostním impériem, které se sice oficiálně od c. a k. distancovalo, jak mohlo, ale ve skutečnosti v něm mnoho dobrých – a jistě i několik špatných – „rakouských“ vlastností, návyků a zvyklostí zůstalo a nerušeně, ku prospěchu věci, existovalo dál.

Torberg jako přední kvalitu uvádí dvojjazyčnost, která pro něj byla samozřejmostí – česky mluvil, jak píše, téměř bez přízvuku. A pak to, že ve všech lepších kavárnách byl tisk z celé bývalé širší vlasti.

Rodina Torbergova otce pocházela ze středních Čech, od Mělníka, patřila k tzv. venkovským Židům, což byl jev specificky zdejší. Po matce byl ze zbožného rodu maďarských Židů, ovšem když se jeho rodiče brali, byla již sekularizace v plném proudu. Otec byl na začátku dvacátých let poslán svou firmou do Prahy, mladý Friedrich tady měl dokončit gymnázium, jenže propadl u maturity, což tu uvádím jako příklad toho, že tu panovaly asi přísnější poměry než ve Vídni. V Praze se však probudily jeho rané literární a publicistické sklony, které ho jako eléva přivedly do asi nejlepších německých novin své doby, Prager Tagblatt, jejichž redakce sídlila v Panské čili v Herrengasse, jak ví každý.

Do pražských kruhů vstupuje mladý muž, již pod literárním jménem Torberg (složenina konce otcova příjmení Kantor a příjmení matky Berg), a stane se jeho doživotním vděčným dlužníkem, o čemž svědčí například dopis Maxi Brodovi, který mu napsal dávno, když už jejich pražský svět zanikl také jiným barbarstvím: „Nedokázal bych si bez let strávených v Praze představit svůj život – jak v literárním, tak osobním ohledu.“ Max Brod mu na oplátku věnoval črtu ve své knize Pražský kruh, v níž Torberga zařadil do „širšího kruhu“ a věnoval mu vzpomínku, jak ho poprvé poznal coby dvacetiletého brankáře vodního póla klubu Hagibor, jenž „odrážel všechny střely na branku, a vůbec dokázal divy“.

Dvacet let pak Torberg pendloval mezi Prahou a Vídní, přispíval do novin tady i tam, vydával romány, které vzbudily jistý ohlas. Poslední noc „svého“ světa, tedy noc anšlusu z 11. na 12. března 1938, prožil v Praze a v knize vzpomíná, jak po přednášce v pražské Uranii do pozdní noci seděl s přítelem, který emigroval už v roce 1934, u rádia a poslouchali zprávy, které přinášely jen strašné zvěsti.

Prochodili pak deštivý a nakonec zasněžený zbytek noci a nad ránem potkali na jednom pražském mostě opilce, který k nim přešel vrávoravým krokem, zastavil se a pronesl: „Obsadili nám Rakousko. Teď to máme.“ A pak se německy zeptal, kudy se jde do Staré Boleslavi, že tam vojákoval pod císařem Karlem. Oba Rakušané se v tu chvíli rozbrečeli. Tady jejich svět definitivně skončil a ten český opilec byl podobným ztroskotancem jako oni dva.

Torberg se pak zachránil ještě v létě odchodem do Švýcarska, hned si v Curychu našel kavárnu Odeon, jenže mu neprodloužili vízum, musel tedy do Francie, kde jako československý státní občan vstoupil do čs. exilového vojska. Jenže v té době začal mít zdravotní problémy se srdcem, tak se za poněkud dobrodružných okolností dostal přes Portugalsko do Spojených států, kde na pár let zakotvil v Hollywoodu. Do Rakouska se vrátil začátkem let padesátých. Do Prahy se podle všeho už nikdy nepodíval.