V klidu po sezóně. Nostalgický půvab Českého Krumlova a Karlových Varů

Jsou místa, kterým se člověk v létě kvůli turistům vyhýbá. S podzimem a zimou ale přichází čas zklidnění a jejich návštěva získává nostalgický půvab.

Český Krumlov to má v posledním čtvrtstoletí těžké. S velkou slávou zapsaný v roce 1992 na seznam památek UNESCO se stal chloubou tehdejšího československého turistického průmyslu. Povinná zastávka všech autokarových zájezdů, které rozvážejí cizince z Prahy za rozptýlením po celé republice, a tak to zůstalo dodnes. Ročně si Český Krumlov přijedou prohlédnout bezmála dva miliony lidí, což je dost nejen na to, aby dali obživu desítkám místních podnikatelů, ale aby také odradili tisíce dalších, kteří se zařekli, že se tohoto turistického safari účastnit nebudou.

Jenže realita není tak strašná, jak by se mohlo ze statistických čísel zdát. I v plném sezoně zůstávají v Českém Krumlově místa, kde je ticho, voní posečená tráva, a když si na ni člověk lehne, vidí věž krumlovského zámku. Pro pochopení toho, jaký boj tohle středověké město vystavěné nad meandry Vltavy samo se sebou svádí, pomůže malá exkurze do historie.

„V noci se Krumlov podobal kulisám středověkého dramatu. Reflektor automobilu vytrhoval z temného pozadí věž hradu s pavláčkou, po níž kdysi chodíval věžný, pod skalou tekla stříbrná řeka a most, jímž se vjíždí do města, ji přepínal jako tmavá sponka. Vůz se prodíral uličkami jako těžký tank a jeho aerodynamický nos každou chvíli prudce zabrzdil těsně před domem s ozdobným portálem nebo se sgrafitovou výzdobou,” líčí výpravu do Krumlova cestopis z roku 1960.

Nikdo tady není

Socialistická reportáž nepůsobila jako pozvánka k návštěvě: „Ráno bylo šedivé a prozaické. Den nemilosrdně odhalil otlučené a uražené rohy středověkých budov, na nichž měla si čerstvý podíl autokolona pohraničníků; právě projížděla městem, patrně aby se v jeho uličkách cvičila ve zdolávání terénních překážek.“ Jsou to zápisky z výpravy, na které člověk potkával v krumlovských ulicích častěji ozvěnu vlastních kroků než turisty na výletě. „Krumlovsko má dnes nejmenší hustotu obyvatel v Čechách. Roku 1957 tu bydlilo 34 obyvatel na jeden kilometr čtvereční, zatímco průměr v českých zemích je 113. V pohraničním okrese je 31 procento obyvatel mladších čtrnácti let, lidé nad pětapadesát let tvoří jen osm procent obyvatel a jsou to skoro samí noví přistěhovalci. Tady lidé nevědí, co se tu událo před dvaceti lety, natož aby znali historie čtyři sta let staré.“

Nejprve tedy v Krumlově nikdo, pak miliony turistů. Dodnes jsou stopy této překotné proměny patrné a může to být jeden z důvodů, proč se do Českého Krumlova vydat. Na sotva několika desítkách metrů, často prakticky v sousedních ulicích, uvidí pozorný pozorovatel oba dva Krumlovy – současný turistický i ten minulý, kdy město žilo samo pro sebe a své lidi. Latránem se od Budějovické brány samozřejmě valí proud turistů k Lazebnickému mostu, aby pak vystoupal až na náměstí a tam se otočil a zamířil zase zpátky k zámku, ale existují i jiné cesty, kterými lze město projít. Stačí například vstoupit do Krumlova od jižní strany stejně jako řeka Vltava a k zámku se vydat Plešiveckou a Důlní ulicí. Cesta vás zavede k zámecké zahradě, do které je možné vstoupit až na jejím západním konci u velkého čtvercového jezírka. Sem zajde jen zlomek turistů ze zámku, většina končí v přední části zahrady u otáčivého hlediště.

Tereza a pastelky

Podobně klidná je i Pivovarská zahrada dole u řeky. Od Latránu vzdálená vzdušnou čarou jen několik desítek metrů, ale klidem a atmosférou to je jiný svět. Svůj miniaturní zahradní kiosek tu má kavárnice Adéla, krumlovská patriotka, která kromě kávy a limonád nabízí třeba domácí koláče. A s fotografkou Terezou z Davle, která se do Krumlova přestěhovala už před lety, tu každému rády ukážou, jak si užít ten opravdový Krumlov. „Stačí jít tudy po druhém břehu,“ říká Tereza a bere si do ruky své dvě oblíbené pastelky, červenou a zelenou. „Tohle místo vynechej,“ vybarvuje červeně klikatící se Latrán a vzápětí pokračuje se zelenou: „Lepší to je tady. Vezmi to od mostu po schodech na Plešivecké náměstí a pak tady zadem k synagoze. Tam je klid a kvetou tam růže.“ Má pravdu, není fér Krumlov dopředu zatracovat. I když je jich hodně, stále se tu lze turistům vyhnout.

Karlovarská detektivka

Karlovy Vary jsou dalším místem, které pro někoho už na dálku vysílá varovný signál, aby se mu obloukem vyhnul. Buď jsou na začátku léta obsazené filmovým festivalem nebo bez ohledu na roční dobu ruskými hosty. Ani jedna věc se popřít nedá, ale i tak mají lázně na břehu říčky Teplé svůj půvab. Bedekrů o Karlových Varech už vyšly stovky, ale následující řádky se veřejně objevují zaručeně poprvé. Spisovatel Miloš Urban, který v Karlových Varech žil (bydlel kousek od hotelu Thermal) a vystudoval tu i gymnázium, právě dokončuje rukopis svého nového románu Kar a děj mysteriózní kriminálky zasadil právě do podzimních Karlových Varů. Román vyjde příští rok, ale už teď je možné se vydat na procházku po místech, kterými se v knize ubírá spisovatelovo alter ego Julián:

„Na místo činu se odhodlal odpoledne a vzal to velkou oklikou. Vystoupal na Dianu, kde byl s rodiči a rodinnými návštěvami snad padesátkrát, tady by se neztratil ani tenkrát. Vyšel si k dalším vyhlídkám, Karlově a Goethově. Vyšplhal v dešti na Tři kříže, kde vykouřil tři cigarety za sebou. Roztřásly se mu ruce, byl tam sám se svou nostalgií, snad i dojetím. Dolů se brodil bukovým listím podél betonového koryta lanovky, kterou tu budovali před sto lety, ale nikdy nedokončili. Přestalo pršet, a tak ulicí Na Vyhlídce zamířil k bazénu hotelu Thermal. Předem se před tím pohledem obrnil, v dětství bazén nikdy vypuštěný neviděl, pamatoval si ho jako pableskující akvamarín v létě a parami obestřený achát v zimě. Plavání ve vřídle vyvedeném nahoru do betonového hnízda na skále býval unikátní zážitek. Mělo-li tohle nějaké jiné město?”

Kapky na jehličí

S návštěvou není potřeba čekat na hezké počasí, poetiku dává Varům podle Urbana právě sychravý podzim: „Když se mlhou a mrholením ubíral podél řeky do centra, neuměl si v tu chvíli představit české město temnější než Karlovy Vary. Přitom věděl, že ono město nikdy nebylo jen české, ba naopak: v některých dobách bylo téměř úplně německé. Ale žádné z německých měst, která kdy navštívil, nebyla takto krásná, a ani tak zatížená minulostí i přítomností. Tahle mlhavá temná krása sprchovaná buď deštěm, anebo slanou vodou z pramenů, je ryze karlovarská. Vlhké lesy, kapky na jehličí, mokré listí, poslední podzimní houby, město na březích řeky, z níž se v jedné oblasti valí pára. Byl rád, že dostal příležitost se na čas vrátit.”

Pro koho by cesta do Varů byla přece jen příliš turistická, může zkusit další místo, které už po letní sezoně odpočívá – kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Ostatně i k němu existuje od Miloše Urbana napínavé čtení, román Santiniho jazyk.