Když on-line život teče kolem. Román o existenci člověka v digitálním věku

Oblíbeným tématem literární publicistiky je volání po velkém současném románu, díle, které by dokázalo uchopit život teď a tady a zpracovalo ho do uspořádaného celku postihujícího ducha i problémy doby a třeba i způsoby, jimiž se v nich projevují „mutace“ dilemat a otázek, jež před lidmi stojí od nepaměti. Dílo, ve kterém se současníci najdou a jež o nich bude také schopno promlouvat k příštím generacím. Poněkud okázalé znechucení nad absencí takové prózy bývá vystřídáno podobně přepjatým nadšením v okamžiku, kdy se objeví kniha, jež takovou ambici v nějaké míře naplňuje, nebo je aspoň možné ji tak interpretovat. Podobný „hajp“ provází prozaický debut americké literátky Patricie Lockwoodové Nikdo o tom nemluví, který v překladu Jany Hejné vydal Odeon.

Kniha byla mimo jiné nominovaná na Booker Prize, je označovaná za jednu z prvních próz, které dokázaly postihnout existenci člověka v on-line věku, svědectví o potkávání se virtuálního světa s tím reálným, podané jaksi zevnitř – autorkou, která na té hranici světů žije. Nepatří k postarším pozorovatelům, kteří se nad on-line světem a jeho obyvateli na dálku pohoršují.

Pověst, jež její knize předcházela, jí mohla uškodit. Nikdo o tom nemluví není tak veliké dílo, jak by se po přečtení některých ohlasů zdálo. To ale neznamená, že by ta próza byla bezcenná. Skutečně cosi přináší, zprostředkovává jakýsi velmi dnešní pocit či stav ducha, autorka je nepochybně výborná stylistka, v něčem velmi osobitá. Nikdo o tom nemluví obsahuje několik velice silných pasáží. Literární kvality knihy Patricie Lockwoodové ovšem český překlad místy, mírně řečeno, znejasňuje, k tomu víc později.

Kniha se dá přiřadit k momentálně populárnímu žánru autofikce, tedy próze, která ve značné (ne nutně plné) míře vychází z životní zkušenosti autora, který v ní ovšem bývá vykreslován jako literární postava, ne jako vypravěč. Anebo něco úplně jiného, ten termín se stal zcela bezobsažným, snad se brzy vytratí, literatuře i uvažování o ní by to mohlo jen pomoci.

Než se stala literátkou, byla Patricia Lockwoodová (1982) známou internetovou osobností pověstnou vtipnými a poetickými tweety. Vydala dvě sbírky básní, před čtyřmi roky publikovala prózu Priestdaddy, v níž vzpomíná na několik měsíců, které spolu s manželem museli prožít v domě jejích rodičů. Její otec je katolický kněz, stal se jím až jako ženatý muž po konverzi od luteránství, spisovatelčina rodina tedy není zrovna typická.

Celou recenzi Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.