Vrátíme se v roce 2022 k normálu?

ÚHEL POHLEDU: Tisková agentura Bloomberg přinesla v úterý 28. prosince 2021 zprávu, která mezi řádky říká mnohem víc, než kolik z ní vyplývá na první pohled. Zpráva říká, že počet nových případů Covid-19 za jediný den, tedy za pondělí 27. prosince 2021, dosáhl po celém světě nového rekordu 1,44 milionu případů. Proti minulému měsíci se počet případů zvedl skoro o 50 procent, počet úmrtí ale zůstal stejný.

Pokud se počet nově odhalených pozitivních lidí zvýší o padesát procent, ale počet úmrtí neroste, musí to znamenat, že výrazně klesá letalita nemoci. Nové a nové mutace mají menší a menší smrtnost. Strach z nemoci by proto měl velmi pomalu, ale jistě, opadat. To se však neděje. Opatření trvají, výjimečné stavy ve světě dál platí, intenzita testování zdravých jedinců a vyhledávání „pozitivních“ mezi nimi neslábne, ačkoliv to zjevně úmrtím nebrání. Civilizace je dál paralyzována. Sice méně, než na počátku pandemie, ale až se ode dneška za deset let podíváme nazpět, nejspíš konstatujeme, že paralýza je větší, než by odpovídalo míře rizika.

Jako by se postup civilizace vpřed zadrhnul. Dosud nejsme s HDP ani na předpandemické úrovni a budeme rádi, když se na ni vrátíme během roku 2022. V posledních letech jsme si nemohli nevšimnout zvláštního jevu: objevuje se kolem nás čím dál víc lidí, kteří se narodili ve městě, vystudovali ve městě, pak se z nich staly buď městské kancelářské krysy, nebo úspěšní manažeři pracující ve městě, nebo veleúspěšní businessmani ze samého centra města – a pak najednou cvak, něco u nich přeřadilo na jinou rychlost, hodili město za hlavu, odstěhovali se na venkov a začali se vlastníma rukama vrtat v hlíně.

Mnozí z nich vyměnili oblek a kravatu za farmářské boty. Lidé, kteří nikdy v minulosti neprojevovali nejmenší zájem o venkovský život, nechali velký business plavat, vzdálili se městským davům a usadili se na starém statku či na samotě u kraje lesa. Ale nikoliv jako demonstrace společenského statusu – nikoli proto, aby ukázali „já si mohu dovolit dojíždět do velkoměsta ze své samoty“. Ale zkrátka proto, že najednou došli k názoru, že se jim líbí obhospodařovat sad, jezdit traktorem nebo mít kolem sebe smečku psů.

Je to zvláštní, ale čím rychleji se náš svět mění, tím víc jako by další a další lidé prahli po nějaké kotvě, která by je spojila s minulostí. Čím víc technologií usnadňujících život máme, tím víc si ho dobrovolně a záměrně sami komplikujeme, hledáme si činnosti, při kterých se fyzicky nadřeme. Jako by lidský mozek nestíhal usledovat všechny ty změny. Dává nám na vědomí, že nějaká míra nepohodlí je nutná a žádoucí pro zdravý psychický i fyzický vývoj.

Svaly, které zahálejí, časem atrofují, ochabují. Lidská imunita, která je vystavena příliš velké čistotě, se obrací proti svému vlastnímu tělu a vymýšlí si autoimunitní choroby. Mozek, který nepřemýšlí, nemusí řešit otázky, jak si sehnat jídlo, jak se ubránit nepříteli, jak přežít – zakrňuje. A člověk, který nezná nepohodlí, narodil se v blahobytu a nikdy se o sebe nemusel starat, protože veškerou péči mu zajišťoval stát se svým sociálním systémem, si vymýšlí hlouposti a přestává být schopen rozlišit podstatné od nepodstatného. Vymýšlí si zbytečné nebo aspoň přehnané fobie.

Taková společnost si potom místo řešení opravdových problémů vymýšlí zbytečné nauky a zbytečné „vědní“ obory. Místo vytváření nových hodnot přemýšlí, jak ještě víc vše zregulovat. Místo starání se o svůj vlastní život vymýšlí, jak ještě víc zasahovat do života jiným bytostem, které o to nestojí. Místo aby taková společnost zaměřila své síly na odstraňování konfliktů, vymýšlí si, jak si do budoucna problémy přidělat a založit půdu pro vzplanutí konfliktů nových.

Znamená to, že pokrok a technologie jsou vlastně metlou lidstva? Že snad lidstvo ze všeho toho pokroku a blahobytu zdegeneruje a samo sebe zničí…? Nemyslím si. Znamená to pouze a jen tolik, že dějiny jdou stále vpřed v jakési spirále. Když si lidstvo vymýšlí už příliš mnoho skopičin, dostane po nose a vrátí se ve vývoji o nějaký ten rok či desetiletí zpět, jen s vyšší úrovní znalostí než tehdy. Pokrok či technologie nejsou hrozbou; jsou katalyzátorem dějinných změn.

V jednom se ale současnost přeci jen od předešlých epoch poněkud liší: Totiž v rychlosti změn. Celá Země se mění neskutečně rychle. A proto se také nebývale rychle mění i myšlení a chování lidí. A hlavně – i v minulosti mnohé společnosti prošly třeba v důsledku válek či nečekaných objevů velkými změnami, ale jejich dopad byl většinou izolovaný. Zatímco dnes se rychlé změny týkají doslova celého světa včetně jeho nejzapadlejších koutů. A o to je nápor na psychiku větší.

Dá se čekat, že za dvě tři desetiletí změny v myšlení lidstva budou větší než za poslední století. Přežít při plném psychickém zdraví to mohou jen dvě kategorie lidí: naprostí ignoranti, nebo ti, kdo se včas připraví. Tedy ti, kteří si připustí, že i v průběhu roku 2022 bude ekonomika méně ovládána racionálním kalkulem a víc iracionálním strachem těch „druhých“.