Do normálu stále daleko

Jak už dobře víme, za březen jsme v České republice dosáhli meziroční inflace 12,7 procenta. To je ovšem číslo měřené domácí, českou metodikou, není tak úplně porovnatelné s celou Evropskou unií. Abychom mohli inflace napříč zeměmi porovnávat, musíme mít k dispozici nějaké srovnatelné číslo počítané mezinárodně jednotnou metodikou. A takové číslo přišlo tento týden. Můžeme už tedy směle porovnávat, jak jsme na tom z mezinárodního pohledu.

Ukázalo se, že meziroční míra inflace v Evropské unii se v březnu zvýšila na rekordních 7,8 procenta z únorové hodnoty 6,2 procenta. Česká republika měla touto mezinárodně srovnatelnou metodikou v rámci EU třetí nejvyšší inflaci, a to 11,9 procenta. Je to sice o fous lepší než číslo, než které vykázal Český statistický úřad, ale evidentně být třetí nejhorší není velká výhra. Přitom je zjevné, že kdybychom měli euro, kdyby koruna neměla možnost svůj kurz plynule měnit, kdyby Česká národní banka nezvyšovala úrokové sazby – inflace by byla ještě vyšší.

Nabízí se tedy otázka, jak je možné, že v Česku je inflace vyšší než v jiných zemích EU. A odpověď nejspíš mnoho lidí překvapí. Ačkoliv vláda má zvyk cokoliv, co se týká měny, kurzu a inflace házet na centrální banku, v tomto případě má právě vláda hodně másla na hlavě. Jedním z největších viníků vyšší inflace je totiž extrémně napnutý trh práce. Neboli fakt, že nezaměstnanost je extrémně nízká, nejsou lidé a podniky mají jedinou šanci, jak pracovní sílu sehnat – totiž přeplatit ji.

No a kdo se především zasloužil o toto pnutí na trhu práce? Vláda, která v roce 2020 začala razit strategii, že kvůli pandemii a uzavírkám se bankrotovat nebude a lidi se propouštět nebudou. Zatímco zabránit bankrotování zejména malých živnostníků se vládě tedy zrovna moc nezadařilo, zabránit propouštění hlavně u velkých firem se podařilo dokonale – což nyní působí brutální nedostatek pracovních sil, napnutí na trhu práce… a vyšší inflaci než v zemích, kde situace na trhu práce není až tak extrémní.

Bizarnost situace na trhu práce ještě víc vynikne, když si ji dáme do souvislosti s další dnešní informací, totiž že výroba osobních aut v Česku v prvním čtvrtletí roku 2022 klesla o 18,9 procenta na 269.090 vozů. Automobilky se i nadále potýkaly s nedostatkem některých dílů, zejména čipů nebo kabelových svazků. V samotném březnu produkce klesla o 21 procent, neboli zaostávání za loňskou produkcí se stále prohlubuje. A to přitom víme, že už loni automobilky výrazně pokulhávaly za plným výkonem.

Je to hodně smutné, když vezmeme v úvahu, že jsme druhým největším producentem aut na hlavu hned po Slovensku. Je ale ještě smutnější pozorovat v přímém přenosu, jak našemu průmyslu prudce padá produktivita práce a s ní konkurenceschopnost. Protože co jiného než pokles produktivity a konkurenceschopnosti je fakt, že máme prakticky plnou zaměstnanost, je víc volných pracovních míst než lidí bez práce, ale současně se o víc jak pětinu meziročně propadá výroba nejvýznamnějších českého vývozního artiklu?

Hlavně se ale vyvarujme falešně naivního optimismu. Naivní optimismus způsobí víc škody než realismus a pragmatické řešení reality. Narážím na fakt, že týdeník Škodovácký odborář uvedl, že výroba v automobilce Škoda Auto by se mohla do června stabilizovat, na podzim se možná vrátí přesčasové směny. Takové předpoklady tu už byly, slovně se s nimi šermovalo během celého loňského roku. Ovšem realita je taková, že zatím se situace na světových trzích nenormalizuje.

A jen tak mimochodem, německé centrum pro evropský ekonomický výzkum (ZEW) dnes uvedlo, že německá ekonomika podle něj poroste i v příštích letech pomaleji. Brzdit ji dál budou problémy s dodávkami a nedostatek surovin. To je ovšem v přímém protikladu k předpokladu, že by se situace v českých automobilkách měla znormalizovat.