Jak přivolat déšť. Nejlépe žábou

Ve srovnání s lidmi tzv. primitivními jsme my, lidé moderní, úplně bezmocní hlupáci. V každé divošské vesnici se zvláštní vážnosti těšil šaman, který měl na starosti distribuci deště. Pro případ, kdy my týdny a měsíce jen fatálně mžouráme na nemilosrdné slunce, které praží z modrého bezmračného nebe, a tušíme, že to není úplně normální (lidé, kteří si myslí, že je „hezky“, těm už není pomoci), měl dešťový kouzelník – nebo bychom mohli říct hydrošaman – propracovanou metodiku, kterou by už dávno nasadil.

Klasik kulturní antropologie James George Frazer ve své slavné knize Zlatá ratolest uvádí nespočet příkladů dešťových rituálů, které jsou vesměs založeny na homeopatické čili imitativní magii.

Tak třeba kouzelník kmene Wambungwe ve východní Africe, když chce přivolat déšť, vezme černou ovci a černé tele, dá je odnést na střechu společné chaty, v níž lidé žijí pohromadě. Potom rozřízne zvířatům břicha a jejich obsah rozhazuje na všechny strany. Krev a vnitřnosti představují déšť, který se brzy dostaví. Obětování černých slepic, černých prasat a černého dobytka vůbec je velmi účinné, neboť jejich černá barva připomíná dešťové mraky. 

Australský kmen Dieri zase věřil, že mraky jsou těla, v nichž sídlí jejich zemřelí předkové. Pomocí proseb se je pak snažili přivolat a vzbudit v nich lítost, tedy pláč, jenž se projevil jako déšť. K zesílení účinku prováděli akci, kterou bychom mohli nazvat jako performativní: vyhloubili za vesnicí do země jámu, do které si vlezlo několik mužů. Nad nimi stáli jiní muži, kterým kouzelník nařízl ostrým pazourkem na ruce žílu, z níž stékala krev na ony muže v jámě. Krev samozřejmě představovala déšť. Jiný kouzelník pak rozhazoval bílé peří, které představovalo mraky. Akce musela vypadat výtvarně velmi zajímavě a nabízíme ji tu jako inspiraci pro studenty moderního a konceptuálního umění.

U jiných afrických kmenů stačilo, když se dva muži navzájem šlehali do krve ostrými metličkami. Krev pochopitelně přivolávala déšť. Hromadnou podobu mělo přivolávání deště v jistém koutu Habeše, kde se kvůli němu vždy do krve porvaly dvě vesnice, přičemž u toho byli pravidelně i mrtví. Císař Menelik, v bláhové snaze Habeš modernizovat, chtěl tento úctyhodný zvyk zakázat, jenže přišlo velké sucho, tak ho musel opět povolit, i když jen na dva dny v roce.

V jiných koutech světa nemuselo jít o praktiky tak krvavé. Tak indiáni z Britské Kolumbie věřili, že zaprší, když si načerní tvář a pak si ji umyjí, což má představovat řinoucí se déšť z temným mraků. Severoameričtí indiáni Omaha tančili kolem nádoby s vodou, pak si jí naplnili ústa a rozprskli ji, jak jsme to dělali v dětství, jako by mrholilo či mžilo. Zajímavý byl kult divokých Manipurů, kteří položí hořící kmen na hrob, kde ležel muž, který zemřel na popáleniny. Šamani pak kmen polili vodou: tady jde o to, že mrtvý muž zesílil účinek obřadu, protože přirozeně toužil po dešti, aby ochladil spálené tělo. Pak nádobu převrhli a křepčili v blátě do úmoru. Déšť se zajisté dostavil. Jiní indiáni, píše Frazer, vytáhli v době sucha kropítka v podobě dýmek a těmi rozstřikovali vodu (snad měli zásoby), kudy chodili. Tomu lze možná přirovnat nasazení kropicích vozů, byť pravděpodobně nikoho z městských služeb nenapadne, že by mohlo jít o magický rituál. A v tom je ta chyba. V magii se musí věřit, jinak nefunguje.

Exkurz po dešťové magii zakončíme zmínkou o důležité roli žab a ropuch, které mnohé přírodní národy považovaly za jakési správce počasí: zůstalo nám to v rosničce. Tak třeba indiáni od Orinoka považovali ropuchu za boha či pána tvorstva, a proto se ho báli zabít. Chovali je však v hrncích, a když bylo sucho, šlehali je proutky. Jiné národy, dokonce evropské, tak citlivé nebyly a žáby kvůli dešti zabíjely: to se někdy drží i na českých vesnicích, jenže žab je už tak málo, že není s čím čarovat. O mnoho sympatičtější je zvyk z centrální Indie, kde lidé z nízké kasty přivolávali déšť tak, že přivázali žábu k tyči obalené zelenými listy a nosili ji od domu k domu a zpívali: 
Pošli záhy, ó žábo, vodní skvost!

Ať uzraje pšenice a prosa dost!

Takže když už u vašich dveří zazvoní koledníčci s žábou na klacku, neposílejte je pryč, ale vlídně je přijměte. Vědí, co činí. Na rozdíl od nás.