5 fotoblog

Klenot v čase snesitelném

Témata:

Do Českého Krumlova trochu rozumný člověk může přijet jenom v listopadu nebo v únoru. Ve zbytku roku se stane svědkem a obětí nejhorší masové turistické industrie, globálního procesu přemísťování lidstva. Ten nacpe zakřivené uličky toho krásného města jako jitrnice lidským prejtem, zašpuntuje je a zahltí, že se v nich nedá pohnout. Kdo je jen trochu normální, do nich proto nikdy nevleze, smíří se s tím, že prostě Krumlov nepozná, mine se s ním, nechá si ho ujít. Pokud je starší, zachová si ho ve vzpomínkách, kdy to bylo zpustlé a ošuntělé, Romy obydlené, ale přece jenom průchozí město, rozpadající se klenot, se kterým si novoosídlenci nevěděli rady. Prostě vymaže Krumlov ze svých tužeb, přenechá ho těm dobyvatelům se smartphony, ať si ho sežerou a roznesou na značkových kopytech, stejně už je to město jen kulisou, prázdnou formou, normální lidé tam dávno nežijí, domy patří Rusům nebo nějakým mafiánům, všude trdelníky, cingrlátka a jiný šunt a lapače pro blbé turisty, kteří jako kobylky ničí všechnu krásu světa.

Byl ale listopad a to úžasné město bylo ne sice prázdné, to není asi nikdy, ale docela snesitelné, a to dokonce i v pátek a v sobotu, kdy to prý jinak bývá až šílené. Ulicemi se dalo lehce procházet, mosty překonávat, horizonty vyhlížet. Stav těch ulic se mi navíc zdál lepší, než jsem se obával, že bude, rozhodně lepší než na centrálních kloakách v turistické Praze. Výklady obchodů zdaleka nebyly tak řvavé, zjevných kýčů spíš méně, trdelník sice pronikl i sem, ale pořád snesitelně.

Lehce jsem nacházel příjemné kavárny a cukrárny, kde se dalo sednout a dát si ke kávě třeba věneček, což bych na Malé Straně neudělal. Mezi turisty, jak je tomu v posledních letech, jednoznačně převládali skupinoví Číňané, pro které je Krumlov druhou povinnou štací po Praze a zastávkou před Vídní (nebo naopak). Je to zpravidla jen místo, kde je autobusy vyklopí a oni mají několik hodin, aby město prohopsali a procupitali (trochu jsem je sledoval o oni opravdu tak trochu poskakují, což bude i tím, že zatím zpravidla nejsou evropsky tlustí), všechno si nafotili, najedli se a udělali si jakousi matnou představu o tom, že města v Evropě – možná si ti pečlivější zapamatují, že ve střední, a ti nejvnímavější, že v České republice – vypadají takhle. Tedy jako něco starobylého z romantického filmu, odehrávajícího se v malovaných domech, v nichž žije hobití tlupa ve středověkých škorních a za obzorem se za chvíli objeví drak. A ti bystřejší si možná všimnou, že to město, kde je vyklopili, je zmenšená Praha, jíž Krumlov opravdu tak trochu je, přičemž má ještě navíc tu věž, o které, to už je informace pro nás, Karel Čapek napsal, že je tou věží „nejvěžovatější“.

Přímo na ni z podhledu a v poloze vleže jsem hleděl po dvě noci, kdy jsem byl hostem u Zdeňka Troupa, zachránce a opatrovníka Zlaté Koruny (viz Týdeník Echo č. 49/2019). Byl to pohled tak impozantní, že jsem si ani neuvědomoval, že jde o fascinaci falickým tubusem čili o sublimaci (homo)erotických tužeb. To mně ostatně až dodatečně došlo, že hradní sráz je spojen s drastickým osudem Mariny, dcery krumlovského lazebníka Pichlera, nebožačky, kterou si pro své zvrhlé chutě vybral Julius d’Austria, šílený levoboček císaře Rudolfa II. Po jednom sadistickém rendez-vous ji shodil z hradní skály, což ještě nebyl její konec, neb ten mnohem horší se chystal. O masopustu 18. února 1608 ji ten, jak píše kronikář Václav Březan, „ukrutný tyran a černokutílek“ rozsekal na kusy, takže její tělo museli po údech do truhlice skládat. „Krutý, nešlechetný masopust držel se svou souložnicí,“ píše Březan v Životech posledních Rožmberků. Julius byl raději na příkaz otce sprovozen ze světa. Povídku o tom šílenství a atmosféře ponuře morbidní napsal Jan Křesadlo, myslím, že se jmenuje Šílený masopust.

Naštěstí do masopustu bylo daleko a já hleděl na osvětlenou věž a na zámek, ze kterého nikdo nikoho neshazoval. Jak se všude píše, je to po Hradčanech druhý největší hradní komplex v zemi a byl budován jako rezidence sídelního města, jako centrum nějakého malého státního útvaru v těle jiného státu, přičemž tomu skutečnému hlavnímu městu se chtělo co nejvíc podobat. Vltava tady taky odděluje levý břeh s hradem a podhradím, Latránem, který je tou krumlovskou Malou Stranou, od pravého břehu se starobylou čtvrtí (Starým Městem) křivolakých uliček, které se pak zvedají v příkrém prahu k arciděkanskému kostelu svatého Víta, jehož špičatá věž je gotickou odpovědí na renesanční tloušťku věže hradní. A i když osud, poloha a historie a také jisté degenerativní procesy pozdních Rožmberků zabránily tomu, aby se Krumlov tou druhou Prahou stal, přesto myslím nikde v Čechách člověk už nemůže tak silně pociťovat ambice, které sahaly tak strmě vysoko. A které vedly k tak impozantnímu výsledku jako tady v Krummau; to by se mohlo přeložit třeba Křivov, což by pro osoby postižené chorobou jménem rotacismus bohemicus bylo téměř nevyslovitelné, takže jsem osobně vděčný za tu zkomoleninu.

Člověk, který má na Krumlov aspoň ty dva dny, ho stihne tak dvakrát dokola obejít a prohlédnout si sotva to, na co si koupil krumlovskou vstupenku (Krumlov Card) za tři stovky. Ta zahrnuje pět věcí, já jsem zvládl tak tak čtyři: Seidlův fotografický ateliér jsem musel oželet. V Centru Egona Schieleho vystavovala svůj krumlovský projekt UNES-CO Kateřina Šedá, která radila místním, co s Krumlovem udělat. Mezi jejími návrhy bylo třeba kutálení duše od traktoru po městě, společné štupování ponožek či kreslení mýdlem po chodníku, zaručené to návody na osvojení města zdejším obyvatelstvem. Egon Schiele se ve vedlejší místnosti tvářil poněkud skepticky a zalamoval ty své dlouhé prsty, jak to dělal v Masné ulici č. 3, když tady v roce 1910 byl u tety na prázdninách a pak o rok později s Wally Neužilovou tahal nezletilé cikánky (ne, ty tady ještě nežily), aby je maloval v dráždivých pozicích.

V Hradním muzeu jsem dlouho studoval genealogii rodů, které ovládaly hradní návrší: přes Vítkovce, kteří zavedli ty barevné růže na jih Čech, jsem se dostal k osudu Záviše z Falkenštejna sťatého nabroušeným prknem a ke všem těm Petrů, Oldřichům, Vokům a Vilémům Rožmberkům, kteří z okolí udělali stát v státě, nejmocnější dominium své doby. A z rakouských Eggenbergů, kteří dostali Krumlov od Ferdinanda II., jsem už rychle přeskočil ke Schwarzenbergům, kterým Krumlov patřil od roku 1719 až do Lex Schwarzenberg, jímž jim byl v roce 1947 slavně státně ukraden. Na fotografii z roku 1937 vidíme prezidenta Beneše, který se na zámku nechal knížetem Adolfem hostit a přijal od něho milion korun na výstavbu pohraničních opevnění… Po válce to aristokratovi a antifašistovi nebylo nic platné. Sebrali mu, co se dalo, však se nemohl divit. Mluvil doma se svou Hildou von Luxemburg nejspíš německy a měl divné záliby: jezdil na lov do Afriky, a než přibral, věnoval se šermu. Umřel šedesátiletý v roce 1950 v Itálii, ve vyhnanství.

V Městském muzeu jsem si nechal rozsvítit keramický model Krumlova v poměru 1 : 200, takže skoro v životní velikosti. Fotografie Krumlova ze 70. a 80. let by mohly sloužit jako obžaloba odsunutých Němců, že to město vystavěli příliš náročně a komplikovaně na to, aby se dalo udržovat. Na takový Krumlov si pamatuju z dětského věku, kam jsme přijeli trabantem, jehož dezolátní stav zcela odpovídal destrukci města. Mohl by se vystavovat v muzeu, ještě by se v garáži našly jeho trosky. Minoritský klášter, který pravděpodobně v té době byl také ve stavu ruinózním, se naopak nyní skvěl novotou a zářil v listopadovém slunci jako lapis lazuli, abych se tu vyjádřil vzletně. Byl čtvrtou položkou oné krumlovské karty a stihl jsem jím projít na poslední chvíli. Založil ho v polovině 14. století Petr z Rožmberka, velmož lucemburské doby, kdy se Čechy na chvíli staly uměleckou dílnou Evropy. Když se podíváte na obraz Narození Páně Mistra vyšebrodského oltáře, toho našeho Giotta, tak Petr tam klečí v rohu a užasle hledí na ten zázrak dějin, narození Krista v jeslích mezi zvířaty. Kdo by také nebyl dojat? Zvlášť o Vánocích.

Kupte si knihu Jiřího Peňáse Výpravy pro starší a pokročilé.

 

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info