Drobečková politika v Bruselu je málo, musíme změnit kurz

Lídr ODS do evropských voleb Jan Zahradil chce Evropskou unii změnit. A má šanci, protože je zároveň kandidátem Evropských konzervativců a reformistů na šéfa Evropské komise. 

Téměř všichni unisono tvrdí, že se EU a s ní i europarlament musí změnit. Je nějaká šance na opravdovou změnu i kdyby se složení europarlamentu příliš neobměnilo?

Když jsme o nutnosti změn v EU začali mluvit před deseti lety, všichni nám nadávali do euroskeptiků. Dnes jsme třetí nejsilnější politickou skupinou v Evropě, stále rosteme a o reformě už mluví každý. Jen si ji současný evropský mainstream představuje úplně špatně, jako další oslabování států a centralizaci moci do Bruselu nebo obecně na nadnárodní úroveň. Takhle to ale nemůže fungovat, lidé v celé Evropě to stále více odmítají a začínají mít pocit, že nemohou svým hlasem nic ovlivnit. Svým způsobem mají pravdu, protože velká koalice lidovců a socialistů, opřená ještě o liberály, jim naslouchat nehodlá. Tentokrát ale máme šanci to změnit. Lidovci a socialisté o svou pohodlnou většinu přijdou a bude se muset vytvořit většina nová, do které chceme výrazně promluvit.

Pokud se nepodaří otočit kormidlem v Evropském parlamentu, musí reformní impuls vzejít z členských států a národních vlád. Proto také chci roli členských států posílit. Jsou to konec konců ony, kdo unii platí a kdo má skutečnou demokratickou legitimitu.

Co můžete v europarlamentu reálně změnit pro EU? A co pro Česko?

Evropský parlament je tak trochu jako jakýkoli jiný parlament na světě. Je v něm nějaká hlasovací většina, která si prosadí cokoli, a menšina, která je v opozici. Úkolem opozice je kritizovat většinu, nabízet alternativní cestu a snažit se získat co největší podporu. Skutečně změnit kurz unie směrem k větší svobodě a flexibilitě budeme moci ve chvíli, kdy budeme mít většinu nebo se staneme součástí této většiny a prosadíme alespoň část našeho programu – a samozřejmě tehdy, když budeme mít doma premiéra, který bude jezdit do Bruselu zastávat české zájmy.

Jinak dílčích úspěchů se dá se samozřejmě dosáhnout i z pozice parlamentního zpravodaje, kdy nějakou evropskou legislativu doslova píšete a jste v nejužším kruhu vyjednavačů. Myslím, že se mi právě takhle podařilo posunout řadu smluv o volném obchodu se třetími zeměmi, které konkrétně pomohou českým podnikům. Zdůrazňuji ale, že to jsou dílčí úspěchy. Je to vlastně taková “drobečková politika”, kterou praktikovali čeští poslanci v rakousko-uherském sněmu ve druhé polovině devatenáctého století. My chceme především změnit celou strukturu EU.

Je europarlament vhodným kolbištěm pro obranu českých národních zájmů? A co vlastně počítáte mezi české národní zájmy?

Europarlament je rozhodně jedno z hřišť, na kterých se evropská politika odehrává. Jsme v něm zastoupeni a je naší povinností české zájmy zohledňovat. Já mám to štěstí, že naše frakce ECR je přímo postavena na respektu ke členským státům, takže nejen nejsem pod tlakem, abych byl loajální k nějaké nadnárodní struktuře, ale ještě mám dobrou šanci přesvědčit kolegy, aby hlasovali se mnou.

Dílčí české zájmy určuje vláda, na těch se celá politická reprezentace vždy shodnout nemůže. Určité zájmy jsou ale nadčasové a souvisejí se samotnou existencí demokratické republiky, a těch bychom se měli držet všichni. Za prvé, Česká republika má být součástí euro-atlantické civilizace, členem EU i NATO. Za druhé, musíme si uchovat suverenitu v klíčových oblastech, jako jsou například daně, azyl a migrace nebo měnová a zahraniční politika. A za třetí je naším zájmem uchovat Evropskou unii ne jako centralizovaný kvazistátní útvar, ale jako prostor svobodného pohybu, jako organizaci, která respektuje své členy a umožňuje jim se libovolně integrovat tam, kde je to pro ně výhodné.

Jak vidíte vaše šance, že jako nynější spitzenkandidat ECR skutečně usednete v čele komise?

Pozici předsedy komise tentokrát nemá jistou nikdo. Premiéři, kteří jediní mají podle smluv jmenovat šéfa komise, si tuto pravomoc v roce 2014 nechali vzít. Nyní je jasně vidět, že po pěti letech mandátu Jeana-Claude Junckera, který si často hrál na “evropského premiéra”, toho litují a nehodlají stejnou chybu opakovat. Já jako jediný z tzv. “spitzenkandidátů” právo členských států vybrat si svého “top úředníka” plně respektuji, a pokud padne volba na mě, funkce se samozřejmě ujmu. A pokud naše frakce poroste a bude součástí většiny v novém europarlamentu, jak čekáme, šance rozhodně nejsou nulové.

Lidé často vyčítají europarlamentu pravidelné stěhování mezi Štrasburkem a Bruselem. Nedá se s tím opravdu něco dělat, nebo je to “navěky”?

Dělat se s tím každopádně něco dá. Byli jsme to shodou okolností my, tedy ODS a naše frakce, kdo už někdy v roce 2011 dokázal získat většinu v Evropském parlamentu pro konec stěhovacího cirkusu. Dokonce se nám podařilo symbolicky jedno zasedání zrušit, než to Francie a Lucembursko oklikou přes Evropský soud vrátily zpět. Sídlo parlamentu ve Štrasburku je ale nařízeno základními smlouvami o EU, které mohou změnit pouze členské státy v jednomyslném hlasování. My jsme v parlamentu udělali maximum, dále už musí tlačit česká vláda.

Jaký je váš osobní názor na to, že čeští občané nemohou volit korespondenčně ani do europarlamentu?

O korespondenčním nebo elektronickém hlasování se samozřejmě můžeme bavit, i tato mince má ale dvě strany. Stačí si jen vzpomenout na poslední prezidentské volby v Rakousku, které se musely opakovat jen proto, že férovost korespondenčního hlasování byla zpochybněna. Spíš mi přijde zvláštní, že v evropských volbách nemohou čeští občané žijící v zahraničí hlasovat na konzulátech tak, jako v jiných celostátních volbách.