Nový premiér se nebude bát natvrdo odejít, říká „mozek brexitu“

Britský konzervativní poslanec Evropského parlamentu, vlivný intelektuál a přední zastánce volného obchodu Daniel Hannan je téměř synonymem pro slovo brexit. Deník Financial Times, podporující pokračování evropské integrace, fungující jako hlavní tiskový servis evropských institucí, označil Hannana za „mozek brexitu“. Levicový deník Guardian, entuziastický zastánce setrvání Spojeného království v Evropské unii, ho tituluje jako „muže, který zařídil brexit“.

Krátce poté, co Britové před více než třemi lety rozhodli v referendu o odchodu z Evropské unie, přinesl Guardian velký Hannanův profil začínající slovy „Britský hlas pro odchod v referendu byl velkým finále pětadvacet let trvající kampaně opuštěné sekty skutečně přesvědčených. Daniel Hannan psal scénář“. Naráží na to, že přední euroskeptik spustil kampaň za odchod Británie z EU jako dvacetiletý student Oxfordu poté, co tehdejší konzervativní vláda premiéra Johna Majora přijala Maastrichtskou smlouvu, zásadně měnící fungování Evropské unie. Zprvu byl skutečně izolovaný, jak popisuje Guardian. Nechuť Britů ke směřování Unie ale rostla, až vyvrcholila v roce 2016.

Týdeník Echo tehdy přinesl hned pro referendu s Hannanem exkluzivní rozhovor. Teď na něj při kolabujících jednáních o britském odchodu navazuje dalším.

Daniel Hannan celou svou osobností popírá oblíbenou karikaturu euroskeptiků jako nacionalistických izolacionistů. Kosmopolitní syn britské diplomatky v Peru, kde se narodil, mluví pěti světovými jazyky. Po dvaceti letech v Evropském parlamentu rozumí evropské politice jako málokdo a je velmi přesvědčeným zastáncem volného obchodu. Za naplnění své dlouhodobé vize považuje tvrdý brexit, kdy se Spojené království zbaví všech regulací, závazků a vazeb a uzavře s Unií smlouvu o co nejvolnějším obchodě.

Od referenda uběhly tři roky. Jak je evropští a britští politici využili?

Totální ztráta času. Neposunuli jsme se vůbec nikam. Po referendu v roce 2016 mi bylo jasné, že to bude těžké, ale takovou ztrátu času a ignorování rozhodnutí britských voličů jsme nečekal.

Kdo podle vás nese za ten promarněný čas odpovědnost?

Začnu na naší britské straně. Jsou to především poslanci britského parlamentu. Oni svým jednáním odmítli brexit prakticky uskutečnit. Pohrdají rozhodnutím britských voličů. Těch obstrukcí, maskovaných jako různé technikálie a výmluvy, je spousta. Čas se ztrácel vyjednáváním dohody, která fakticky vůbec neznamená brexit. V Británii by i po odchodu platila evropská regulace. Tím pádem stále bude podléhat rozhodnutím Evropského soudního dvora, která budou zásadně ovlivňovat poměry v zemi. A hlavně podle dohody, kterou Theresa Mayová s Unií vyjednala, bychom zůstali v celní unii. Tím pádem nebudeme mít právo uzavírat si bez souhlasu Evropské unie vlastní obchodní dohody. S nikým. S Amerikou, Čínou. Všechno by nám dál schvalovala Evropská unie. Co to je za brexit? Vždyť to neplní nic z toho, pro co většina Britů hlasovala v referendu.

Co je největší problém?

To, že bychom podle dohody měli odejít z jednotného evropského trhu, ale zároveň zůstáváme v celní unii. To je pro britský obchod a ekonomiku smrtící kombinace. Přicházíme o výhody, ale zůstáváme vazaly, kteří si bez souhlasu Unie nemohou obchodovat, s kým chtějí. My jsme vždycky jako otevřená obchodní země vydělávali na ostré konkurenci. Evropská unie ale přináší jen regulaci, harmonizace a aktivně konkurenci potírá. To je ničivé pro naši prosperitu. Většina britského obchodu se už dnes odehrává mimo Evropskou unii. Jsme jedinou z členských zemí, která je víc provázaná s okolním světem než s Unií. Setrvávat pod kuratelou té regulace a všech možných harmonizací nás připravuje o prosperitu. Proto musí brexit jednoznačně znamenat odchod z celní unie. Ideální by byla úplně nová obchodní dohoda s Evropskou unií po našem odchodu. Smysl pro nás dává i švýcarský scénář. To znamená mít podobně jako země EFTA (Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko – pozn. red.) s Evropskou unií dohodu o evropském hospodářském prostoru. Tyto země mají přístup na jednotný trh. Vůbec je to ale nezavazuje k celní unii nebo společné obchodní politice. Mohou si uzavírat obchodní dohody, s kým chtějí. To musí být hlavní princip brexitu. Současná dohoda k tomu ani náhodou nesměřuje. Ta nepřináší brexit.

Kdo konkrétně tu vůli britských voličů ignoroval?

Poslanci, kteří odchod nechtěli. Ve Westminsteru se odehrávalo za celou tu dobu tolik obstrukcí! Tolik řečí o tom, jak je brexit špatně a nikdy se neměl stát. Řeči o dalším referendu. Místo toho, aby se s pokorou a s co největším ohledem na zájem země provedlo to, co lidé v referendu schválili. Místo toho se nechali politici zahltit tlakem na pověstnou irskou pojistku, tedy že nikdy nesmí vzniknout tvrdá hranice v Irsku. Výsledek referenda o brexitu by těsný. Všichni jsme věděli, že se následné kroky musejí odehrávat s pokorou a snahou o co největší shodu. Svoboda Británie uzavírat si vlastní dohody o volném obchodu je ale niternou podstatou skutečného brexitu. Všichni nám je nabízejí. Spojené státy, Čína, Korea, Japonsko. A my jsme zablokovaní v tři roky trvajícím klinči. A nemůžeme se posunout dál a využít našich obchodnických schopností.

Po celou dobu tříletého marnění času vládnou konzervativci. Byť od nešťastných voleb v roce 2017, kde ztratila Theresa Mayová většinu, s podporou severoirských unionistů z DUP. Tu vůli britských voličů ignorují i konzervativci?

Především ji ignorují zastánci setrvání v Unii. Liberální demokraté, Skotská národní strana a také ta část konzervativců, která byla proti odchodu. Theresa Mayová těm náladám hrozně podléhala. Plácala se v tom a nebyla tomu připravená čelit. Podstatnou roli kromě toho, že to není nijak mimořádně schopná politička, jistě hrálo i to, že neměla tah na branku. Sama byla zastánkyní setrvání. Konzervativní strana se po výsledku referenda dostala do chaosu a bohužel nebyla schopná vybrat si pro těžkou dobu razantího odvážného lídra, připraveného splnit vůli voličů. Téma brexitu se také samozřejmě ve veřejné debatě velmi zhysterizovalo. Média byla plná katastrofických scénářů, co všechno se stane, když odejdeme z Evropské unie bez dohody. Jak zkolabuje ekonomika, odejdou investoři. To nenahrávalo racionálnímu soustředění na prioritu. Tou je skutečný, nikoli polovičatý brexit a souběžné uzavření dobré dohody o volném obchodě.

Za promarnění tří let jsou zodpovědní především Britové?

Naše selhání jsme už myslím probrali dostatečně. Samozřejmě k nim ale výrazně přispívala především Evropská komise a Evropská rada, které Theresu Mayovou tlačily do kouta. Ona tomu ale dost nešťastně podléhala, místo toho, aby ukázala sebevědomí, bouchla do stolu a řekla: Já se nenechám vydírat výhrůžkami, že se nebudeme bavit o budoucí dohodě o volném obchodu dřív, než vyřešíme věci související s odchodem, jako je britské odstupné ve výši 35 miliard liber, které Evropská unie žádá. Takhle to rozjel hlavní vyjednávač EU, francouzský exministr Michel Barnier, hned od začátku. O žádné obchodní dohodě se nebudeme bavit, nejdřív zaplaťte. Premiérka Mayová tu nešťastnou roli přijala. Kývla, že účet na odchodnou zaplatíme. Dostala se do defenzivy. Vypadalo to, že se Británie odchodu bez dohody, nazývaného tvrdý brexit, bojí víc než Evropská unie. Úplně zbytečně ukázala slabost tam, kde jsme měli předvést sílu. A už se vezla.

Největším rizikem tvrdého brexitu je zastavení obchodu. To by poškodilo země Evropské unie (nás jako Česko velmi výrazně) nesrovnatelně víc než Británii. Všechny členské země s výjimkou Irska mají se Spojeným královstvím velké obchodní přebytky. Němci zvlášť. 

Jasně. A my jsme se přitom úplně nepochopitelně nechali zatlačit do kouta, přestože riskujeme méně. Nechali jsme si vnutit ten mnohomiliardový účet za obchod. Přitom bychom právně před kýmkoli byli schopni obhájit, že nic platit nemusíme. I Evropský soudní dvůr by nakonec musel k takovému závěru dojít. Naskočili jsme do pasti unijního scénáře, vedeného snahou ponížit Británii a pomstít se jí za odchod.

Kdo byl hlavním tahounem snahy o pomstu Británii za odchod?

Rozhodně Evropská komise. Předseda Jean-Claude Juncker a hlavní vyjednávač brexitu Michel Barnier. Evropští státníci velmi pokorně následovali.

Pravomoci Evropské komise jsou omezené. Při schvalování podmínek odchodu má každá země právo veta.

Formálně jistě ano. Ale přece víte, jak to funguje prakticky. Jako poslanec Evropského parlamentu mám dvacetiletou zkušenost pozorování fungování Evropské unie zevnitř. Komise má neskonale větší skutečnou než formální moc. Členské státy, včetně těch velkých, ji tu moc ochotně přenechávají. Juncker a Barnier se tomu věnují na plný úvazek. Je to jejich hlavní práce, cíl i přesvědčení. Prezidenti, premiéři a kancléři členských zemí mají dost starostí doma. Však to názorně vidíte u vás s vaším premiérem Babišem. I Macron má akutnější starosti s rozkládající se Francií a bouřícími se Žlutými vestami. Takže navzdory svým evropským výrokům spotřebovává většinu energie doma. Totéž Angela Merkelová. Řízení brexitu pak s ochotou přenechávají Junckerovi a spol. Vnitřně s ním taky souznějí a ani si neuvědomují, že ve svém evropském zápalu mohou velmi výrazně poškodit obchod a prosperitu svých zemí. Pro exportní Němce to platí zvlášť. Racionalitu v tom nenajdete.

Příštím šéfem britských konzervativců a premiérem se stane s největší pravděpodobností Boris Johnson. Jedna z tváří kampaně pro brexit. Co se od něho dá čekat?

Boris Johnson je rozhodně výrazně inteligentnější než Theresa Mayová. Je to mnohem schopnější politik. Přesvědčený o tom, že brexit je správná věc. Takže po malátnosti by měla přijít inteligence kombinovaná s energií. S Evropskou unií bude vyjednávat razantně. Bude se chtít dohodnout, ale určitě se nebude bát hrát kartu tvrdého brexitu bez dohody. Snad se s ním věci konečně pohnou dopředu. Johnson taky velmi dobře zná všechny fígle evropské politiky. Dlouhodobě se tomu věnuje. Nenechá se vlákat do pasti jako Theresa Mayová.

V kampani na šéfa konzervativců už naznačil, že bude tvrdý brexit bez dohody připouštět. Byť ho taky nechce. Už také přišel s tím, že hned poté, co Londýn EU opustí, může s ní začít provozovat volný obchod na základě článku 24 dohody Světové obchodní organizace (WTO).

Když je vůle, dá se okamžitě s odchodem podepsat dohoda, že se obchodní vztahy řídí právě tímto článkem smlouvy WTO. Podle tohoto článku se dá provozovat volný obchod bez cel a tarifů. Fakticky udržet současný stav bez jakýchkoli překážek. Když bude politická vůle. Právně je to možné.

Guvernér centrální banky John Carney varoval, že právě právně to nemusí být schůdné. 

Je to realistické, pokud bude vůle ze strany Evropské unie a podepíše se jednoduchá smlouva, že se obchodování řídí podle tohoto článku smlouvy WTO.

Jste velkým zastáncem volného obchodu. V roce 2017 jste založil Iniciativu pro volmý obchod. Jak hodnotíte z tohoto pohledu prezidentství Donalda Trumpa, vyhrožujícího kdekomu obchodními válkami?

Musíte oddělit Trumpovu specifickou rétoriku od činů. Ochranářství nikdy nikomu životní úroveň nezvýšilo. Ani nezachránilo pracovní místa. Trump to ví. Výhrůžky obchodní válkou používá jako nástroj, jak narovnat obchodní vztahy Ameriky se zeměmi, kde pro ni ty vztahy nejsou výhodné. Především s Čínou a Evropskou unií. S Kanadou a Mexikem už se dokázal dohodnout. Ta nová smlouva je lepší než původní NAFTA. Teď se ale znovu přes obchodní válku snaží donutit Mexiko, aby chránilo hranice před ilegální migrací. Když byl před měsícem v Británii, měl jsem z jeho jednání dojem, že skutečně stojí o velmi širokou obchodní dohodu mezi Spojenými státy a Velkou Británií. Opakuje to i veřejně.

S Británií nikdy problém neměl. Nemáte se Spojenými státy přebytek jako Němci a Číňané. Rozjede obchodní válku s EU?

Víc se bojím obchodní války s Čínou. Pro vás i pro nás bude hodně špatné, když spolu v obchodě válčí první a druhá největší ekonomika světa. Na tom nikdo nezbohatne.