Roušky ukazují zanedbanost přípravy ČR na krize

Debatám v těchto koronavirových dnech dominuje kromě rozličných vládních opatření (dělaných často bez ohledu na dobrou praxi a legislativu) a jejich důsledků jedno téma: roušky. Jak je možné, že vláda není schopna zajistit dostatečné množství této banální ochranné pomůcky doslova za pár korun?

Odpověď je přitom jednoduchá. Všechny země si v tuto chvíli drží zásoby těchto pomůcek pro sebe a nedovolí je vyvézt, protože by tím ohrozily své občany. A pokud vláda nemá roušky na skladě nebo není na území dostatečná výrobní kapacita, velice těžce je během krize, kdy se rozpadly dodavatelské řetězce, na volném trhu sežene.

Asi budou mnozí překvapení, já zase tolik nejsem, protože se znepokojením sleduji degradaci připravenosti na krize již mnoho let. V posledních třiceti letech se tento systém postupně rozpadal především kvůli dvěma trendům – sílící globalizaci a přístupu just in time, tedy pokud výrobce či prodejce něco potřebuje, je mu to dodáno na čas z jakéhokoli konce světa. Pokud nejsou přerušeny zásobovací trasy, toto bezezbytku platí a vydělají na tom všichni. Není potřeba držet sklady a skladové zásoby a zákazník dostává produkt rovnou z výroby, což se samozřejmě promítá do jeho nižší ceny.

Bohužel, tento přístup se mentálně i fakticky promítnul do toho, jak jsme začali vnímat přípravu na krize. Minulý rok jsem velice hlasitě vystupovala proti tomu, aby stát odprodal takzvané základní kovy ze strategických hmotných rezerv, což navrhoval ministr Karel Havlíček a premiér Andrej Babiš. Peníze měly posloužit k zalátání rozpočtu. Jistě, jde o kovy, které za současné krize příliš nepomohou, ale v zásadě jde o stejný problém, protože tyto kovy nám mohou chybět při jiné krizi.

Zbavíme se surovin, polotovarů a hotových výrobků, protože držet je ve skladech a obměňovat je se nevyplatí. Je to zkrátka neefektivní a jelikož, jak řekl premiér, „stát se řídí jako firma“, se takhle stát přeci řídit nemůže. Přípravy na krize, stejně jako držení armády, je totiž – pokud nedojde k tomu nejhoršímu – čistý prodělek.

Ale moment, je to přeci základní funkce státu! Proto si jej občané zřizují! Aby jim pomohl, když bude nejhůř. Třeba rouškami (a to už neřeším, že každý, kdo je nosí, by je měl měnit a nechat usušit, protože ztrácejí účinnost.

Loni v říjnu jsem měla vystoupení na ideové konferenci Občanské demokratické strany k tomu, co by dle mého názoru mělo formovat v příštích letech program ODS v oblasti obrany. Bylo to celkem pět bodů a jeden z nich se týkal přípravy na krizové stavy. Řekla jsem mimo jiné toto:

„Obranný deficit je ohromný a bez spolupráce s průmyslem jej nepůjde odstranit. Musíme znovu začít přenášet povinnosti na soukromé podniky, například v oblasti udržování know-how pro opravy a výrobu používané vojenské techniky, polotovarů, ale i surovin. A za škody, které povinností udržovat linky a zásoby podnikům vzniknou, bude zapotřebí platit. Být připraven na nejhorší něco stojí, ale vyplatí se to.

Ujišťuji vás, že tyto peníze nebudou vyhozeny, budou sloužit jak obraně, tak i ekonomice České republiky. Ale hlavně, budou to mnohem nižší částky, než jaké bychom museli vynaložit v případě krize, kdy bude nedostatek surovin i hotových výrobků na trhu.“

Nejenom v oblasti obrany, ale bezpečnosti obecně je nezbytné změnit náš přístup a vrátit se k tomu, co mimo jiné fungovalo už i za první republiky – stát nemůže zvládat veškerou přípravu na krize sám, nemůže mít ve skladech vše, co by bylo zapotřebí (třeba i proto, že musí docházet cyklicky k obměnám a na rozdíl od soukromých společností stát není tak flexibilní, takže prodělek bude vždy vyšší), a tak musí uložit povinnosti soukromým, státním i veřejným institucím, aby skladovaly a udržovaly si schopnost vyrábět. A za toto, za ztráty, které tímto vzniknou, musí stát platit. Bude to vždy efektivnější, než kdyby se snažil zajistit si všechno sám nebo kdyby rezignoval a nakonec nebyly během krize třeba roušky.

Jsou společnosti, které se dají z tohoto hlediska označovat za strategické. Například stát si drží své státní podniky, aby uspokojovaly například potřeby armády. Třeba Letecké opravny Malešice (LOM) provádí výcvik i opravy vrtulníků pro Armádu ČR. A právě tyto vrtulníky, sice sovětské a zastaralé, mohou být dnes velice zapotřebí, protože jsou velké a dá se jimi přepravit větší množství nákladu i osob. Ekonomická situace podniku je ovšem z řady důvodů velice špatná a co když skončí najednou v insolvenci? Co když nebude mít náhradní díly pro provádění oprav, nebo nebude mít finance na jejich nákup? Co když jeho lidé nebudou moci vrtulníky opravovat? Armáda je nebude mít a občané také ne, zrovna když je budou nejvíce potřebovat. Mimochodem, i proto by měly být státní podniky integrátory složitějších systémů, protože díky tomu je bude mít stát pod kontrolou.

Totéž se ovšem týká i mnoha soukromých společností, které jsou dodavateli státu v řadě oblastí, nejenom v té zbrojní a měly by mít nálepku „strategické“. Mělo by jim být uloženo držet vyškolený personál, výrobní linky (i když už se na nich nevyrábí, a to po dobu užívání produktu složkami státu), polotovary i suroviny v určitém množství, aby v případě krize, kdy se všichni začnou starat sami o sebe a znovu vyrostou hraniční ploty, mohly pokračovat dodávky toho, co je zapotřebí.

A samozřejmě, společnostem, na které je uvaleno toto břímě, musí být náklady, respektive ztráty refundovány. Nebyly by to vyhozené peníze, naopak, stát by měl jistotu (za správně nastavených kontrolních mechanismů), že v okamžiku krize bude schopen uspokojit potřeby občanů, a navíc tyto prostředky zůstanou v České republice a z ekonomiky nezmizí.