Brežněvova doktrína 2.0

V poslední době se nám v Evropě rozmáhá určitý nešvar – je jím boj za tzv. evropské hodnoty. Podíváme-li se na tento jev blíže, zjistíme, že se jedná svého druhu o reinkarnaci Brežněvovy doktríny s její ústřední tezí o omezené suverenitě států sovětského bloku v otázkách socialismu. Jinými slovy, tehdy se jednalo o přesvědčení, že ohrožení socialismu v jednom ze států bloku ohrožuje i státy ostatní, které mají povinnost zasáhnout v případě, že se vývoj v některé zemi začne ubírat nežádoucím směrem. Učebnicovým příkladem byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, jejíž padesáté výročí jsme si v uplynulých dnech připomínali.

Podobné tendence můžeme být svědky i v současné Evropské unii, zaměníme-li slovo socialismus za sousloví liberální demokracie. Liberální demokracie má, navzdory původnímu významu těchto slov, s liberalismem a demokracií pramálo společeného – na tuto skutečnost trefně poukázal Institut Václava Klause ve svém manifestu, usilujícím o popis rozličných aspektů tohoto jevu. Určujícím znakem liberální demokracie a jejích vyznavačů je pohrdání většinovou vůlí občanů v případě, že se tito rozhodnou z hlediska liberálnědemokratických elit „špatně”. Příkladů bychom v posledních dvou desetiletích našli bezpočet: ať už se jedná o opakovaná referenda v Irsku ohledně smluv z Nice a Lisabonu, sankce EU vůči Rakousku v roce 2000 kvůli účasti Haiderovy FPÖ ve vládě, boj proti Orbánovi, volání po druhém referendu o Brexitu a rovněž mediální a politický tlak vedený proti první a druhé vládě polského Práva a spravedlnosti (PiS) Jaroslawa Kaczyńského v letech 2006-2007 a od roku 2015 do současnosti. Nejedná se tedy v žádném případě o jev nový, v poslední době se snad pouze zvýšila intenzita jeho výskytu.

Polský případ je v mnohém poučný, poněvadž si na něm můžeme ilustrovat, jak funguje mechanismus mediálně-politické štvanice v případě z hlediska liberálních demokratů „nesprávného” volebního výsledku. V říjnu 2015 vyhrála po osmi letech vlády Občanské platformy Donalda Tuska, který se prozíravě včas uklidil na post předsedy Evropské rady, opoziční konzervativci z Práva a spravedlnosti (v poměru 37,5% ku 24%). Vzhledem k tomu, že značná část hlasů levicových stran propadla, získal PiS nadpoloviční většinu v sejmu. S tímto mandátem od voličů se Kaczyńského konzervativci pustili do reforem, které slíbili svým voličům. Polští liberálové se nicméně se svou porážkou, kterou ve svobodných, demokratických volbách utrpěli, odmítli smířit a místo toho, aby byli tvrdou, avšak konstruktivní opozicí v parlamentu, ctící pravidla hry, rozhodli se zvolit cestu jinou – cestu nesmiřitelného boje s PiS, cestu totální opozice, jejímž hlavním cílem je přesvědčit Evropu a svět, že demokracie v Polsku je v ohrožení a že PiS se pokouší změnit zemi v totalitní stát.

V tomto boji je polským liberálům nápomocen spřátelený tisk, především Gazeta Wyborcza Adama Michnika a její novináři, kteří často píší články i do německých „liberálních” novin a snaží se tak získat apokalyptické vizi polské opozice, majícího málo společného s realitou, co největší publicitu. Této mediální štvanice se účastní rovněž západní novináři spojení tak či onak s Polskem. Klasickým příkladem je v tomto Anne Applebaumová, manželka bývalého ministra zahraničí v Tuskově vládě Radoslawa Sikorského, která na svém účtu na sociální síti Twitter kromě v těchto kruzích obligátního boje proti dalšímu demokraticky zvolenému politikovi, Donaldu Trumpovi, brojí proti současné polské vládě, již bezdůvodně označuje za krajně pravicovou. Kromě mediálního tlaku se polská opozice nezdráhá uchylovat ani ke krokům, které nápadně připomínají neblaze proslulý zvací dopis soudruhů Biľaka, Koldera a spol z roku 1968.

Bývalí prezidenti Lech Walesa, Bronislaw Komorowski a Aleksander Kwaśniewski zveřejnili dne 13. června 2018 dopis Evropské komisi, již v souvislosti s probíhající reformou polské justice vyzývali, aby zakročila ve prospěch „vlády práva” v Polsku, která je dle nich zásadně ohrožena. Vzhledem k tomu, že Evropská komise již v té době vedla řízení proti Polsku v souladu s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii pro podezření z porušení hodnot právního státu, nelze se divit, že mnozí v Polsku, kteří nesdílejí názory polské opozice, spatřují v postupu bývalých polských prezidentů chování hraničící se zradou vlastní země.

Nedílnou součástí boje liberálních demokratů proti skutečné demokracii je také glorifikace soudní moci a zvláště těch jejích představitelů, kteří se v boji za evropské hodnoty rozhodnou bez ohledu na zásadu dělby moci postavit do čela odporu proti údajně hrozící diktatuře a stát se tak součástí politické opozice, aniž by si uvědomovali, jak tím soudce a soudcovský stav jako celek kompromitují. Za názorný příklad zde může posloužit bývalá předsedkyně polského Nejvyššího soudu Malgorzata Gersdorf, která se odmítla smířit se ztrátou své funkce a na pomoc si přizvala své německé kolegy, jimž přijela do Karslruhe přednášet o stavu právního státu v Polsku. Notabene, do toho Německa, které má samo značné problémy s tak základní hodnotou, jako je svoboda projevu, počínaje zglajchšaltovanými veřejnoprávními médii, přes zákon s krásným newspeakovým názvem Netzwerkdurchsetzungsgesetz, závadějícím astronomické pokuty za „hate speech” na sociálních sítích, až po boj ve veřejném prostoru proti čemukoliv, co je napravo od zelených („Kampf gegen Rechts” – všimněte si, už to není ani boj proti pravicovému extremismu, ale proti pravici jako takové).

V této souvislosti je docela s podivem, že tlak liberálních demokratů a Evropské komise na Polsko ještě nevedl mezi Poláky k většinové podpoře odchodu země z Evropské unie. Nicméně pokud bude arogantní přístup liberálnědemokratických unijních elit i nadále pokračovat, je nepochybné, že podpora Polexitu bude stoupat a zároveň se bude přibližovat pravděpodobný konec Evropské unie v její současné podobě, což – ruku na srdce – bude jenom ku prospěchu Evropy.