Karel Čapek věřil v práci, svobodu ducha, humanitu a demokracii. Zemřel před 80 lety
VÝROČÍ
NOVÉ
FOTO: Wikimedia commons - Unknown author [Public domain]
Během necelých 49 let svého života stihl být Karel Čapek fotografem-amatérem, sběratelem etnické hudby, předsedou československého PEN klubu, dramaturgem, vychovatelem a především světově proslulým spisovatelem. Jeho laskavá díla byla přeložena do mnoha jazyků, Čapek byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel před 80 lety, 25. prosince 1938, na zápal plic, jen několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem.
Čapkův tvůrčí záběr byl široký – od poezie přes publicistiku, prózu, drama, cestopisy, pohádky až k politickým a filozofickým úvahám. Pro jeho dílo je typický vytříbený styl, využívání bohaté slovní zásoby včetně neobvyklých spojení, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí, ale také víra v obyčejného člověka nebo nadčasovost témat.
„Byl to muž, který ze všech českých spisovatelů nejvíce přispěl k známosti českého jména ve světě a jehož jméno samo bylo v cizině pro nás kapitálem,“ složil například Čapkovi hold spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka, jenž o něm též napsal: „Jsou u nás spisovatelé – řekněme Vančura nebo Šalda -, kteří připomínají slepé titány. Karel Čapek má deset očí. (...) Vančura nebo Šalda mohutně mávají kyjem své literatury. Čapek má v ruce rapír.“
Čapek, který až na své první knihy povídek z let 1916 a 1917 vydal vše ostatní během první republiky, ale nebyl tehdy jednoznačně přijímanou postavou. Levicový tisk v něm viděl maloměšťáka a pravičáka, „státotvorníka“, konzervativní pravice ho brala ho jako autora víceméně levicového. Katolíky dráždil mimo jiné jeho protifrankistický postoj k občanské válce ve Španělsku a básník Jaroslav Durych, profesí vojenský lékař, Čapka v této diskusi sarkasticky diskvalifikoval s odvoláním na fakt, že je nevoják čili štátskripl. A kritizován bývá občas i nyní. Například ještě nedávno o Čapkovi britský bohemista Robert Pynsent napsal, že je „maloburžoazní autor“, který „nestojí za nic“.
Tvůrčí záběr Karla Čapka, k jehož nejslavnějším dílům patří Válka s mloky, Bílá nemoc a Matka, byl značně široký. Kromě románů a dramat psal povídky, fejetony a cestopisy (Výlet do Španěl, Anglické listy, Obrázky z Holandska), překládal (Francouzská poezie nové doby) i fotil. Fotkami a ilustracemi doprovodil také knihu pro děti Dášeňka čili život štěněte.
Rodák z Malých Svatoňovic na Trutnovsku (narodil se 9. ledna 1890) vyrůstal v rodině lékaře a mlynářské dcery jako nejmladší ze tří sourozenců. Studoval v Hradci Králové, Brně, Praze, ale také v Berlíně a v Paříži. V roce 1915 úspěšně promoval na filozofické fakultě. Přímé účasti v první světové válce se Čapek vyhnul kvůli revmatismu kloubů, v roce 1917 nastoupil jako kritik do Národních listů.
V té době již měl obdivovatel Nerudy, Dumase či Huga za sebou nejen první literární pokusy ve formě veršů, ale také řadu článků v různých periodicích nebo knižní prvotinu Zářivé hlubiny a jiné prózy, kterou napsal společně se svým bratrem Josefem. V Národních listech působil Čapek do roku 1921, poté přešel do Lidových novin, jimž svými sloupky a fejetony zůstal věrný až do smrti.
V letech 1921-1923 působil také jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla v Praze, kde nastudoval mimo jiné světovou premiéru své hry Věc Makropulos, v níž si zahrála i Olga Scheinpflugová. S touto herečkou a spisovatelkou se Čapek oženil v roce 1935, tři roky před svou smrtí.
Umělecké ambice Čapek uplatnil v románech (Továrna na absolutno, Krakatit, Válka s mloky), novelách (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život), povídkách (Trapné povídky, Povídky z jedné a druhé kapsy) či dramatech (R.U.R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka). Kromě toho vydal i několik cestopisů, sbírek pohádek nebo třídílné Hovory s T. G. Masarykem.
Některá díla napsal Karel Čapek spolu se svým bratrem malířem a spisovatelem Josefem Čapkem. Například divadelní hry Ze života hmyzu a Loupežník, povídkové knihy Krakonošova zahrada či Devatero pohádek nebo jednoaktovku Lásky hra osudná. Z jejich spolupráce vyšly i další publikace, mj. Pásmo Guillaumea Apollinaira, jež Karel přeložil a Josef doplnil linoryty. Bratr Josef mu poradil i slovo robot.
Od poloviny 20. let minulého století žili bratři Čapkové na pražských Vinohradech ve dvojvile se zrcadlově otočenými dispozicemi a společnou zahradou, kde se tehdy každý pátek scházeli „pátečníci“ – osobnosti první republiky (například T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel Poláček a Vladislav Vančura).
S blížící se druhou světovou válkou pragmatik Čapek stále naléhavěji varoval před hrozbou diktatur a totalitních režimů, za což si vysloužil nepřízeň jak ze strany nacistů, tak později i komunistů.
Po Mnichovu, který označil za „mravní prohru“ a po kterém odlítl na odjezd do emigrace, byl vystaven útokům zejména ze strany konzervativní a fašizující pravice. V polovině listopadu 1938 ministerstvo vnitra zakázalo promítat Bílou nemoc, agrární Večer například napsal, že spisovatelova nenárodní tvorba není nic jiného než „zborcený tón humanistické harfy“.
Poslední tři roky života strávil ve Staré Huti u Dobříše, kde je dnes jeho památník. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Jeho pohřeb 29. prosince 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací – stovky lidí postávaly ve vytrvalém dešti, aby vyjádřily zesnulému své sympatie a obdiv. Pohřben je na Vyšehradě.
„Svým způsobem, pokud to dovedu, se také pokouším doktorovat, hojit lidi, pomáhat jim v jejich bolesti. Nejsem chirurg, ale spíš internista, jako bývají venkovští praktikové: tady dávám kapky a tady obklad, jak už to denní praxe s sebou nese, a rád bych také já byl doktorem dobrým, který pomáhá,“ přál si kdysi Čapek, po němž jsou dnes pojmenovány ulice, školy, literární ceny i památníky.
„.. věřím v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen,“ napsal v jednom ze svých děl Karel Čapek, jemuž v roce 1995 prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.
