Zdvíhá se revoluční vlna?

Poté, co se v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny fakticky zhroutil systém politických stran polistopadové České republiky a co se nepodařilo postavit v prezidentské volbě proti Miloši Zemanovi konkurenceschopného kandidáta, zdvíhá se u nás, jak se zdá, konečně revoluční vlna. Začalo to demonstracemi proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS. Pokud jde o účast, byly, hlavně ta v Praze, poměrně úspěšné a splnily svůj účel: přispěly k tomu, že pan Babiš couvnul a pan Ondráček musel posléze s mohutným prskáním odstoupit. Protestovalo se výrazně také, ne-li především, proti prezidentu Zemanovi a zejména Andreji Babišovi.

A otevřela se cesta k dalším protestním akcím. Již předtím, 25. února, spustil spolek Milion chvilek pro demokracii podpisovou akci za odstoupení premiéra Babiše. Jak uvádějí organizátoři, podepsalo ji do neděle 160 000 lidí a vzrušená atmosféra posledních dnů k tomu nepochybně napomohla. Do sta dnů od zahájení sběru podpisů by jich organizátoři chtěli sebrat milion. Dále, tuto středu večer má na Václavském náměstí proběhnout další demonstrace. Jmenuje se „Zemane, ČT nedáme“ a bude se na ní protestovat proti prezidentovým útokům na ČT zvlášť a za svobodu projevu a médií všeobecně. A konečně ve čtvrtek v poledne proběhne půlhodinová stávka studentů vysokých a středních škol za dodržování ústavních zvyklostí. Probudil se tedy národ z letargie?

Pohnutky, které vedou ty, co organizují tyto akce, chápu, sdílím a považuji je za naprosto legitimní. Pokud jde o obsah a formu protestů, mám však výhrady, které považuji za nutné veřejně vyslovit, protože aby odpor vůči babišovským „Novým pořádkům“ mohl být účinný, je jeho projevy třeba brát věcně a kriticky. Konflikt, který se v naší společnosti v plné síle otevřel (pomalu narůstá už zhruba šest let), by neměl být konfliktem mezi dvěma zfanatizovanými jednotami, ale mezi pochybnou „celonárodní jednotou“ na jedné a názorovou pluralitou na druhé straně. A své výhrady považuji za důležité proto, že jsou neseny obavami o osud téhle země a naší demokracie.

Revoluce vzhůru nohama

Na nynější revoluční vlně mne na první pohled zaráží jedna věc. V dějinách evropských revolucí to většinou bývalo tak, že nejprve tu byl nějaký autoritativní, více méně nechutný režim. Pak se zvedla vlna spontánní lidové nespokojenosti, která neměla vysloveně politickou povahu. A nakonec se té nespokojenosti chopili lidé, kteří jí dali politický tvar a hledali řešení krize. U nás je to dnes úplně naopak. Nejprve se podařilo zbořit demokratický režim, který měl samozřejmě spoustu vad, za něž byl právem kritizován. Ve svobodných volbách byla nainstalována autokracie („Nové pořádky“), opřená o silnou parlamentní většinu Babišovy „rodinné firmy“, okamurovců a komunistů a mohutně jištěná Milošem Zemanem. Prezidentská volba mohla katastrofu zmírnit, místo toho ji prohloubila a potvrdila. A teprve poté se zvedá vlna lidové nespokojenosti, přičemž je těžké nevidět, že nové politické uspořádání je už legitimováno výsledkem voleb v podstatě svobodných.

Dnešní události se rovněž v mnoha ohledech podstatně liší od toho, co se dělo v posledních letech bolševického režimu. Proti sobě nestojí vyčerpaná a zkompromitovaná vládnoucí garnitura, podporovaná od počátku násilím zvenčí, a na druhé straně drtivá většina veřejnosti, která jí už dávno měla prostě dost. To, co je dnes považované za zkompromitované a vyčerpané, je polistopadová parlamentní demokracie. Hledají se jiná řešení, s jedním přišel pan Babiš. To už teď u mnoha lidí budí taky aspoň trochu nedůvěru. A nikoho až tak moc nezajímá, co má být místo toho.

V letech 1987-9 šlo všechno nezadržitelně a hladce. Zdejší mocipáni ztratili silnou podporu dokonce i v Kremlu. Pomoc hnutí odporu ze strany demokratického Západu byla setrvalá a silná. Evropské ruské kolonie se hroutily jedna po druhé jako domečky z karet. Nechci nijak popírat zásluhy českého odporu proti bolševismu, ale zejména v posledním roce už surfoval na vzedmuté revoluční vlně, a aniž bych chtěl bagatelizovat brutalitu, s níž se bolševický režim bránil, měl ten odpor čím dál tím víc povahu radostného, veselého happeningu, který hladce přerostl do polistopadové trošku operetní svobody.

Dnes je situace jiná, upřímně řečeno úplně obrácená. Lidé ztratili důvěru v to, co dostali v roce 1989 skoro darem. Společnost je v nejlepším případě rozpůlená, přičemž ta silnější část se pomalu zabydluje v mocenských pozicích, kdežto ta slabší nejen že není politicky zorganizovaná, ale dokonce v duchu „havlovského étosu“ politickou organizovanost rozhořčeně odmítá. Dominují „osobnosti“, podobní veselí chlapíci, studenti, zpěváci, herci jako v době po převratu. Jenže tentokrát se na žádné vlně všelidového nadšení nevezou. Zdaleka už to neklouže tak hladce jako v roce 1989. Demokratický Západ na nás nemá moc času, tomu, co se u nás děje, moc nerozumí a stará se nanejvýš o to, jak do tohoto ukrutného politického svinčíku nasypat co nejvíc pepře v podobě přídělu migrantů (samozřejmě musíme svým spojencům i migrantům pomoci, jen se přitom nesmíme sami zničit). Zkrátka, jsme na tom dost špatně. Veřejné protesty zdůrazňují podobně jako v dobách Charty 77 vehementně svou apolitičnost (přitom dnes je situace pořád ještě o dost lepší než tehdy). A demokratické strany se smířily s tím, že jsou pouhými nechtěnými párii, nikdo o ně moc nestojí, a pokud snad nějak dnešní revolucionáře kontaktují a ostýchavě podporují, dělají to, jak říkají Němci, Bei Nacht und Nebel.

V situaci, kdy si skomírající demokratická politika ani netroufne rozjařeným revolucionářům cokoli říci, získává druhá strana, Babiš, Zeman, Okamura a Filip, lacinou převahu. Nad „nepolitickou politikou“, havlovskou „občanskou společností“, totiž snadno vítězí i ta nejupadlejší a nejpokleslejší politická politika. Špatnou a pokleslou politickou politiku lze porazit jen lepší politikou. Zatím nikde žádnou nevidět – lidé politikou opovrhují a demokraté se s tím smířili.

Jistě, proti Novým pořádkům je třeba v rámci daném ústavou a zákony bojovat ze všech sil. Velmi se však bojím jedné věci: protože to bude dlouhé, pracné a zjevně taky bolestné, snadno se u nás nadlouho zabydlí silný, demokracii nenakloněný politický režim (jeho průkopníci jsou v tuto chvíli především Babiš, pak dlouho nic, a pak Zeman, Okamura a Filip), a v jakési poloilegalitě tu pak bude vegetovat nepolitická „paralelní polis“, schopná čas od času uspořádat nějakou hlučnou a přitom beztvarou demonstraci, na níž všichni do dvou měsíců zapomenou. Zkrátka jako dnes v Rusku.

Tři příklady

A teď ke třem konkrétním akcím, které probíhají, respektive v dohledné době proběhnou. Mají leccos společného. Organizují a vlastně zčásti i realizují se v pohádkovém světě Facebooku, v němž se někdy těžko odlišuje virtuální skutečnost od pozemské reality. (Podpora na Facebooku je něco úplně jiného než podpora ve volbách; a jen tak mimochodem, bez souvislosti s aktivitami, o nichž hovořím, není třeba si lámat hlavu s přesností a důkladností formulací a daleko snadněji se tam i na rozdíl od médií šíří mj. hysterické a nenávistné vlny).

„Milion chvilek pro demokracii“ je spolek. Má deset členů a sto dobrovolníků, všichni se stále rozrůstají. Jako představitelé jsou jmenováni tři vysokoškolští studenti: filosofie, evangelické teologie a sociální geografie. Jak zdůrazňují, nejsou vázáni na žádnou aktivistickou skupinu, politickou stranu, univerzitu či podnikatelské struktury. Vznášejí se v beztíži Facebooku a nejsou vázáni na nic.

Mezi organizátory studentské stávky „Vyjdi ven“ jsou uvedena čtyři jména studentů DAMU, s dovětkem „a další“. Jde zjevně o neformální skupinu. Hlásí se k morálním hodnotám a budou před školami sbírat podpisy pod výzvu. Inspirací je jim zjevně vlna studentských protestů z listopadu 1989.

Středeční demonstraci „Zemane, ČT nedáme“ na Václavském náměstí organizuje rovněž neformální „aktivistická umělecká skupina“ AUVA. Dělala leccos už v minulosti. Uvádějí celkem dvacet šest jmen. Jsou aktivní na Facebooku a na YouTube. I oni zdůrazňují, že „nikdo z organizátorů není nijak napojen na žádnou z politických stran“. (Nemyslím si, že by člověk musel nutně být napojen na nějakou z politických stran; jen bych řekl, že za prvé na tom není nic špatného – politické strany jsou vrcholovými organizacemi „občanské společnosti“ -, a za druhé, že do toho, zda člověk je nebo není „napojen“, nikomu nic není).