To neustálé nutkání točit se na diplomkách

Po Taťáně Malé a Petru Krčálovi je teď na mušce Lubomír Metnar. Třetí případ nekvalitní práce, kterou měl člen stávající Babišovy vlády drzost vydávat za kvalitní a hodnou obhajoby, vypadá nejméně úderně. Ministr obrany Metnar (za ANO) obhájil v roce 2004 na univerzitě v Ostravě diplomovou práci, v níž podle experta Jana Macha z Vysoké školy ekonomické minimálně osm stran vykazuje jednoznačnou podobu s jinou prací. Tu sice Metnar uvádí v seznamu použité literatury, ale v textu necituje. Což samozřejmě je prohřešek, za který dnes student vyletí z obhajoby. Není důvod, proč by ministr, byť ex post, měl mít shovívavější zacházení než dnešní studenti.

Současně už je ale načase se při tomto způsobu ostřelování těch ministrů-nešťastníků ve chvíli potupy aspoň částečně zastat. Kdy se o svůj kus odpovědnosti přihlásí strůjci záplavy akademických titulů, všichni ti vizionáři, kteří se nemohli dočkat, až z postkomunisticky nízkého podílu vysokoškoláků ve společnosti vyrosteme přirozenou cestou, a zvolili pro Čechy politiku velkého skoku? Nejenže dnes na vysoké školy jde studovat a z velké části mařit svůj čas víc než polovina ročníků, ale od prvního desetiletí 21. století se začalo tlačit už i na „hotové“ lidi v produktivním věku, aby si u různých povolání vysokoškolský titul opatřovali takříkajíc v běhu. Kdy se chytne za nos Ivan Langer, spolu s nebožtíkem Stanislavem Grossem architekt inflace titulů mezi policisty? Kdyby tehdy nebylo dohody mezi těmito dvěma politickými experty přes vnitro na představě českého policajta budoucnosti s titulem a výsluhou, mohla Ostravská univerzita zůstat bez Metnarovy diplomové práce o kolektivním investování a ministr Metnar bez akademické ostudy. Co je to za systém, který detektiva policie cele ponořeného do vyšetřování kriminálních případů vede k tomu, aby studoval při zaměstnání na pedagogické fakultě?

Dnes organizované uličky hanby za podvádění při simulovaném vzdělání vypovídají jak o studentovi podvodníkovi, tak o společnosti, která takový systém připustí. Je to společnost, která se víc zabývá titulem než člověkem za ním. Metnar se měl už dvakrát ocitnout pod drobnohledem za to, co dělal nebo dělá ve svém skutečném životě. V roce 1988 a v prvním čtvrtletí následujícího roku sloužil u pohotovostního pluku VB. Bil tehdy protikomunistické demonstranty? Při jediné příležitosti, kdy na to byl tázán (redaktorem Týdne), váhavě odvětil, že si nemyslí, že by jeho ročník při demonstracích zasahoval, že snad kluci z dalšího ročníku. Tedy tvrdil prokazatelné nesmysly. Přesto to médiím, i těm, která nemají ztížený přístup k ministrům za ANO, jako ho má většinou Echo, zřejmě nestálo za doplňující dotaz.

Kromě toho byl Metnar do loňského podzimu členem obskurního spolku BOS (Bezpečnost, Odpovědnost, Solidarita). To je programem suverenistické hnutí a není tak úplně pravda, že by požadovalo vystoupení republiky z NATO a z EU, jak se o něm píše. V NATO naopak vidí lepší řešení než v tzv. evropské obraně, teprve po jejím zřízení by bylo pro vystoupení z EU. Ale hnutí se stýská po původním mandátu NATO, tedy kolektivní obraně při napadení jednoho z členů, čímž se za studené války myslel klasický útok na členskou zemi v jejích hranicích. To je pohled po zkušenostech s intervencionistickou politikou Západu 21. století jistě hodný diskuse. Jenže NATO se k minimalistickému výhledu zatím nevrací, takže by ministr obrany členské země asi měl vysvětlovat, jak může být ve vládě, která s takovým chápáním nasazení armády nemá problém a aktivně to dokazuje. Opět – nikdo ho negriloval. Nikdo se Metnara neptal, jak mu bylo v hnutí, jehož jakýmsi otcem zakladatelem na dálku byl bývalý velitel tankové divize ve Slaném Zdeněk Zbytek, který ještě v prosinci 1989 na sjezdu zemědělců mluvil o „našem prvním dělnickém prezidentovi soudruhu Gottwaldovi“.

Místo toho se řeší použitá literatura v diplomové práci, kterou evidentně nebral vážně ani její autor, ani jeho školitelka, ani nikdo z Metnarových tehdejších či budoucích nadřízených. Ukazuje to na jistý stupeň rozpadu českého veřejného prostoru a současně i rozpadu stupnice hodnot. Kritériem se stává dosažená úroveň vzdělání, trestán je ten, kdo svou hloupostí nebo leností odhalí jeho formální ráz.