Muž mnoha talentů Jiří Šlitr toužil po Broadwayi. Vrcholem však pro něj byl Semafor
Hvězda Semaforu
NOVÉ
Foto: Printscreen z Youtube/ Vikom07
Krajina posedlá tmou, Klokočí či Nashledanou – písničky Jiřího Šlitra zná dodnes celý národ. Byl samoukem s mnoha talenty a na co sáhl, to mu šlo. Proslavila jej hudba a divadlo, ale sám se nejvíc cítil být výtvarníkem. Divadlo Semafor, které založili s Jiřím Suchým, bylo alfou a omegou pražské kultury 60. let minulého století. Šlitr zemřel předčasně před půlstoletím, 26. prosince 1969.
Říkali mu Doktor klavír nebo Doktor matrace, na klavír uměl hrát virtuózně. Také na všechny druhy harmonik, varhany, kytaru, trubku a saxofon. Své nemotornosti využil k vytvoření úspěšného prototypu zasmušilého komika v buřince a šlích, kterým vyvažoval nezvalovsky tryskající náladu Suchého textů. V soukromí byl ale velký gentleman, mluvil výborně německy, rusky, francouzsky a anglicky.
Osud mu vyměřil málo času, pouhých 45 let, on toho ale stihl neuvěřitelně moc: složit hudbu téměř ke 330 písničkám, hrát ve dvacítce divadelních her, v několika celovečerních a televizních filmech. A také ilustrovat přes 20 knih.
Sen o Broadwayi
Vábil ho velký svět zahraničního umění. Ještě před založením Semaforu byl s Laternou Magikou v Bruselu a na zájezdech v Polsku, Vídni a Londýně.
A snil o Broadwayi. V polovině šedesátých let měl v New Yorku samostatnou výstavu, kontakty mu zajistil Jiří Voskovec, který na něj také vzpomínal: „Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku.“
Za mořem to nakonec nevyšlo, o to úspěšnější však byl doma. Semafor v té době patřil ke špičce české divadelní kultury. Před divadlem stály dlouhatánské fronty, Šlitr se Suchým psali hit za hitem, hru za hrou – Taková ztráta krve, čtyři písničková pásma o Zuzaně, Kdyby tisíc klarinetů.
Talent od malička
Asi nejslavnější z nich byl Jonáš a Tingtangl, ve kterém Šlitr poprvé vystoupil na semaforské jeviště i jako osobitý zpěvák a Suchého herecký partner.
Hudební i výtvarný talent v něm klíčil už od tří let v Zálesní Lhotě u Vrchlabí, kde se narodil 15. února 1924. První zdědil po matce, druhý po otci učiteli. V roce 1938 se Šlitrovi museli vystěhovat do Rychnova nad Kněžnou, kde Jiří nastoupil na gymnázium. Pozdější studia práv v Praze dopadla zdárně, po promoci však otci předal diplom a věděl, že tím to skončilo.
Po vojně pracoval jako výtvarník v Ústředním domě armády a první písničky složili s Pavlem Koptou, který jej seznámil s Miroslavem Horníčkem. Ten jej obsadil do svého pořadu a taky seznámil s Jiřím Suchým.
První písní z jejich společné dílny byl Hamlet, o jehož textu Šlitr prohlásil, že se nedá zhudebnit. A od té chvíle byla jeho prioritou hudba, i když malovat nikdy nepřestal.
Na scéně zprvu působil nejistě. „Před premiérou za mnou přišel režisér: Pane Suchý, já tam Šlitra nemůžu pustit. Pak Jiří řekl první větu a obecenstvo se smálo. Po druhé následoval aplaus. A když řekl třetí, myslel jsem, že uletí střecha,“ vzpomínal na jejich začátky Jiří Suchý.
Po mnoha slavných hrách v Semaforu si oba v roce 1966 zkusili samostatné programy – Suchý Benefici a Šlitr Ďábla z Vinohrad, hodně bigbítový a méně intelektuální projekt.
A po dalších dvou hrách už následoval jen Jonáš a doktor Matrace, hra okořeněná špetkou humoru z podivnosti doby, pro kterou Šlitr napsal své nejhezčí melodie včetně songu Jó, to sem ještě žil.
Záhadná smrt
Náhlá smrt jej dostihla o Vánocích roku 1969. Umělce, který nekouřil, téměř nepil, nechodil na večírky a zdravě jedl, našli v ateliéru jeho blízcí s dívkou. Oba už byli mrtví a příčinou smrti byla otrava plynem, který mohl unikat ze starých kamen. Dodnes není zcela jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu, vraždu či sebevraždu.
Zůstaly po něm písničky, jež časem zlidověly. A muzikantské obrázky a dívčí akty, které vešly ve známost až po jeho smrti. Jeho výtvarnou tvorbu aktuálně připomíná výstava v Galerii Villa Pellé v Bubenči. Představuje desítky kreseb ze Šlitrovy pozůstalosti a jeho dosud nepublikovanou korespondenci s Jiřím Voskovcem.
