Propaganda ve zprávách o počasí

Vlna červencových veder u nás nebyla letos tak vyhrocená jako loni a měla méně dramatický průběh než na západ od našich hranic, reálně i virtuálně. Protože naši západoevropští přátelé si svoje vlny ještě dodatečně dramatizovali ve zpravodajství. Dalo by se říct, že čím apokalyptičtější dojem zůstane v posluchačích z letošního léta, tím průchodnější budou v příštích měsících návrhy na zpřísnění tzv. klimatické politiky.

Průběh předchozího léta se stává faktorem politiky po celou další sezonu. Pro školačku Gretu Thunbergovou, která loni touto dobou užuž začínala se svou „klimatickou stávkou“ na chodníku před parlamentem ve Stockholmu, bylo bezprostředním spouštěčem loňské letní vedro a sucha. Požáry lesů ve Švédsku média samozřejmě zarámovala klimatickými změnami. Zastánci teorie o člověkem zaviněném oteplování sice rádi zdůrazňují, že stavějí na delších časových úsecích (zpravidla 30 let), a co je míň, je počasí.

Tento argument od nich ale slyšíme, jen když je počasí zrovna chladnější než průměr, a nemůže tedy přispět k pocitu teplotní apokalypsy. Jenže v politické realitě dospělo tažení za uhlíkovou neutralitu ke svému předběžnému vrcholu v těchto měsících, a proto na dojmu z léta 2019 bude v politice hodně záležet.

Že poslední roky patří globálně k nejteplejším v měřené historii posledních zhruba 150 let, je pravda. Ale taky je pravda, aspoň podle grafu univerzity v anglickém Yorku, že poslední tři roky průměrná globální teplota jemně klesá. I kdyby jen stagnovala na vysokých teplotách, autoři teď připravovaných uhlíkových zákonů a nařízení potřebují pocit bezprostřední krize. Hodí se především hlášení o teplotních rekordech. Pojďme se podívat na letošek ve dvou rozhodujících zemích, kde se bude určovat tzv. klimatická politika Evropské unie.

Z první vlny veder na konci letošního června udělala největší mediální kariéru zpráva z jižní Francie (Gallargues-le-Mountuex, městečko u dálnice Montpellier–Nîmes), kde byl naměřen prý historický rekord pro celou Francii – ve výši 45,9 stupně Celsia. Šťouralové našli staré noviny z konce srpna 1930, kde se píše o 50 stupních Celsia na Loiře, ale dobře, zřejmě tehdy ještě teploměry a novináři nebyli tak spolehliví jako dnes. Ale ani pro letošní rekord z Gallargues-le-Mountuex nikdo srozumitelně nevysvětlil, proč v okolí, například v blízkém Nîmes, ve stejnou dobu naměřili zhruba o 1,5 stupně méně.

Že jsou oprávněné pochybnosti o vhodném umístění měřicích stanic a otázky o tom, kolik z rekordních hodnot má u konkrétních stanic na svědomí klimatická změna a kolik okolní městská zástavba, respektive provoz (tzv. městské tepelné ostrovy, urban heat islands), ještě lépe ukazuje příklad z druhé, červencové vlny. Německo mělo až do minulého týdne absolutní rekord z roku 2015 (40,3 stupně Celsia) a už na začátku minulého týdne státní televize stupňovala očekávání, že tentokrát bude rekord jistě pokořen. Připsalo si ho ve čtvrtek s 42,6 stupně Celsia město Lingen v Dolním Sasku. Skok o dva stupně, to už i klimaskeptikům tuhne úsměv – než do oné podivné směsi úleku a vítězoslávy, jimiž se zprávy o teplotních rekordech vyznačovaly, přišel tweet známého meteorologa Jörga Kachelmanna. Ten upozorňuje, že další měřicí stanice v přilehlém regionu ve stejné době hlásily v průměru dokonce o tři stupně míň, a logicky z toho vyvozuje, že ustřelila spíš ta jedna, rekordmanská. Má potíže s ventilací. Jiný meteorolog, Dominik Jung, se přidal s vysvětlením, proč stanice v Lingenu nevyhovuje: „Stojí přímo vedle silnice, vedle fotbalového hřiště a koupaliště. Je obklopena vysokým porostem.“

Krátká rešerše na internetu prozradí, že Německá meteorologická služba DWD se už před pěti lety rozhodla, že stanici bude kvůli kolizi s pravidly třeba přemístit jinam. Letos, v roce 1 po Gretě, ale DWD rekord z Lingenu po dni na rozmyšlenou oficiálně uznala – s nenápadnou větou na konci tiskové zprávy, že letos tu stanici ale už opravdu přestěhuje.

Že jiné stanice, o nichž nejsou takové pochybnosti, minulý týden také zaznamenaly „své“ teplotní rekordy? Správně, ale to je třeba ptát se apokalyptiků, proč jim tyto důkazy o lehce rostoucích průměrných teplotách nestačí a proč potřebují senzační titulky. Ursula von der Leyenová převezme Evropskou komisi 1. listopadu a už slíbila, že do sta dní předloží jakýsi dalekosáhlý „nový zelený úděl“ pro EU. Ještě předtím, na konci září, zažijí některé evropské země pokusy o klimatickou generální stávku. Německo bude na podzim projednávat zákon o dani z CO₂. Zazní pak i volání po celoevropské uhlíkové dani. Pro úspěch opatření, jejichž podstatou je dražší teplo, elektřina, doprava a v druhém plánu i zdražení široké palety výrobků (o „cenu“ za množství CO₂ uvolněného při jejich výrobě), může být rozhodující jakási kolektivní paměť z letošního léta. Proto žijeme ve světě, kde se ze zpráv o počasí stala politická pětiminutovka.