„Blesk“ poprvé udeřil. Diskuse o letounu F-35 pokračují

Velitel izraelského letectva potvrdil dne 22. května to, o čem se spekulovalo několik měsíců, a sice první „ostré“ nasazení bojového letadla páté generace F-35 Lightning II. Židovský stát ho údajně vyslal do operací „nad celým Středním Východem“, což nepřímo potvrzuje, že se nové „Blesky“ podílely na úderech v Sýrii. Zastánci tohoto letadla tak získali další silné argumenty, avšak F-35 zůstává vysoce kontroverzním projektem.

První studie nové lehké stíhačky se zrodily v 80. letech, kdy se začalo hovořit o perspektivním nástupci typu F-16 Fighting Falcon. Poté se přidalo americké námořnictvo s potřebou nahradit své stroje F/A-18 Hornet i námořní pěchota, jež uvažovala o nástupci strojů s kolmým startem AV-8 Harrier. Tak byl v 90. letech zahájen program JSF (Joint Strike Fighter) s cílem vytvořit jednu základní konstrukci letounu, jehož tři varianty postupně nahradí zmíněnou trojici letadel u trojice různých složek ozbrojených sil USA.

Vysoce ambiciózní projekt samozřejmě vzbudil i zájem v zahraničí, protože také další země si uvědomovaly nutnost výhledově nahradit svoje bojové letouny. Jako hlavní zahraniční partner se tedy přidala Velká Británie, k níž pak přibyli další členové NATO i asijské země. Kontrakt, o němž se někdy mluvilo jako o největším zbrojním obchodu v dějinách lidstva, získala v roce 2001 firma Lockheed Martin, která s letounem X-35 vyhrála nad typem Boeing X-32. Sériová verze dostala označení F-35 a bojové jméno Lightning II.

Základní provedení F-35A je určené pro „suchozemská“ letectva, námořní verze F-35C se má uplatnit na letadlových nosičích s katapulty a konečně F-35B se schopností svislého vzletu by měla nastoupit na místo strojů Harrier u námořní pěchoty. Většina zahraničních zákazníků má používat verzi F-35A, ale několik zemí (včetně Velké Británie) bude provozovat F-35B, která dokáže operovat také z menších letadlových lodí.

Právě toto pojetí tří verzí jednoho designu ale od počátku budilo kritiku, protože koncept „one size fits all“ nutně vedl k řadě kompromisů. Nebylo tudíž překvapivé, že právě varianta F-35B s dmychadlem a pohyblivou tryskou pro svislý vzlet (paradoxně jde o technologii zakoupenou od ruské firmy Jakovlev) působila největší vývojové problémy. Rostly pochybnosti o tom, zda by se v komplikovaném vývoji JSF vůbec mělo pokračovat.

V administrativách prezidenta George W. Bushe působila řada odpůrců F-35, podle kterých se jednalo o „nový letoun pro staré války“. Naopak Barack Obama se zjevně řadil mezi fanoušky „Blesku“ a podpořil tento program na úkor stroje F-22 Raptor, jehož výroba byla zastavena po pouhých 187 sériových letounech. Naopak v případě F-35 se očekává, že by jen pro ozbrojené síly USA mělo vzniknout více než 2400 exemplářů.

Jestliže F-35 původně začínal jako nástupce F-16, pak stroj F-22 Raptor reprezentuje nástupce většího letounu F-15 Eagle. Má se starat především o vybojování a udržení vzdušné nadvlády, čehož má dosáhnout téměř bez ohledu na náklady, kdežto „pětatřicítka“ je zkonstruována jako flexibilnější víceúčelový stroj. Měla by být cenově dostupnější, aby si ji mohly dovolit i země, jež nemají obří obranné rozpočty, a navíc by neměla používat tolik „citlivých“ technologií, jež by Američané nechtěli uvolnit ani nejlepším spojencům.

Obavy o ultramoderní technologie F-22 byly tak velké, že Kongres přijal zvláštní zákon, který export tohoto stroje zakázal, přestože zájemců bylo dost. Na pomyslné dveře klepali Izraelci a Japonci, jenže ani pověstně silné lobby těchto dvou států nezměnily názor kongresmanů. F-22 se tak nedostal ani k dalším možným zákazníkům (mezi něž patřila mj. Austrálie), což logicky zvedlo jednotkovou cenu už tak velmi nákladného „Dravce“.

Projekt F-35 navzdory řadě problémů pokračoval a firma Lockheed Martin integrovala do své nové stíhačky další a další technologie, takže již před několika lety bylo zřejmé, že se „Blesk“ přinejmenším vyrovná úrovni F-22. Spolu s tím ovšem rostla i cena, takže se začala objevovat paradoxní možnost, že „levnější“ F-35 bude nakonec ještě dražší, nehledě k tomu, že zmíněný zákaz exportu „pokročilejšího“ F-22 už prostě postrádal smysl. Nebylo divu, že i prezidentský kandidát Donald Trump hrozil, že projekt F-35 zastaví.

Ostatně již končící Obamova vláda začala velice tlačit na firmu Lockheed Martin, aby laskavě něco provedla se zpožděními, rostoucími náklady a bizarními technickými potížemi „Blesku“. Spekulovalo se dokonce o redukci plánovaných počtů F-35 s tím, že se koupí zmodernizovaná provedení starších stíhaček (zejména F/A-18E/F Super Hornet) a urychlí se vývoj letadla šesté generace, které má nastoupit někdy po roce 2030. Tento tlak patrně zafungoval, jelikož u F-35 se začalo (zde velmi příznačně) „blýskat na časy“.

Problémy se dařilo řešit a první sériové F-35 se zúčastnily cvičení, v nichž rozmetaly na prach mnoho argumentů svých odpůrců. Ti od počátku tvrdili, že „Blesk“ je pomalý a málo obratný, nabízí nízkou nosnost zbraní a není dostatečně „neviditelný“, takže se pro nové ruské a čínské stíhačky stane snadným terčem. Politici a vojenští velitelé podle nich udělali strašlivou chybu, když upřednostnili kontroverzní F-35 na úkor F-22.

Výsledky cvičení pochopitelně mají jen omezenou hodnotu, jenže čísla i tak dosti přesvědčivě napověděla, že F-35 (zvláště když spolupracují s menším počtem F-22) mají nad staršími typy letounů i nad systémy protivzdušné obrany naprosto drtivou převahu. Kritici „Blesku“ se totiž zřejmě příliš soustředili na parametry, které byly v leteckém boji dlouho určující, ale pominuli technický pokrok, který mnoho dřívějších pravidel změnil.

Informační nadvláda

Letoun F-35 opravdu není tak rychlý a obratný jako mnozí jeho soupeři a je dost možné, že by v hypotetickém souboji „jeden na jednoho“ nemusel vždycky vyhrát, jenže v reálných válkách se takové střety odehrávají jen vzácně, pokud vůbec. Reálné konflikty se odehrávají na bojišti, kde probíhají interakce obrovského množství prvků a systémů. Na první místo se tedy dostává „informační nadvláda“, tzn. schopnost jako první zachytit protivníka, vystřelit a zasáhnout ho, a to ideálně dříve, než nepřítel zjistí, že se něco děje.

Pokud tedy F-35 v něčem absolutně exceluje, pak jsou to senzorové, výpočetní a komunikační systémy, díky nimž jeho pilot má o celé bojové situaci mnohonásobně lepší přehled než piloti, kteří sedí ve starších (třebaže modernizovaných) stíhačkách. Je navíc třeba zdůraznit, že právě to je oblast, ve které USA stále hodně výrazně dominují nad veškerou potenciální konkurencí, a to včetně letounů páté generace z Ruska a Číny.

Ruské letadlo Su-57 PAK FA poprvé odstartovalo v roce 2009, ale dosud čeká na zavedení do služby, protože Rusové se zřejmě trápí s vývojem nových motorů i s dalšími systémy. Čína již sice zavedla do zkušební služby stroj J-20, ale zdá se, že za Západem (i za Ruskem) stále silně zaostává mj. v kvalitě motorů a elektroniky. Oběma státům tak patrně bude trvat ještě řadu let, než dosáhnou úrovně, na které se dnes nachází Amerika.

Samozřejmě ale nelze předpokládat, že USA budou stagnovat, jelikož i impozantní schopnosti dnes existujících F-35 představují jenom základ toho, co mají zvládat letouny pozdějších sérií. US Air Force předpokládá, že postupně modernizované „Blesky“ zůstanou absolutní světovou špičkou zhruba do roku 2040 a že ve službě vydrží zřejmě až do roku 2070, tedy do doby, kdy budou dominovat dnes navrhované stroje šesté generace. A o tom, co se stane jejich náhradou, můžeme v této chvíli spekulovat spíše ve stylu sci-fi.

Předcházející řádky samozřejmě nemají být nekritickou pochvalou F-35, neboť je objektivním faktem, že tento stroj má své slabiny. Jeho provozní náklady jsou dosti vysoké, a proto se moc nehodí do konfliktů s méně vyspělými protivníky. Také proto letectvo couvnulo od původního záměru vyřadit oblíbené bitevníky A-10 Thunderbolt II a chce si pořídit levnější útočné stroje, které se více hodí do asymetrických konfliktů.

Rovněž je pravda, že F-35 jako stroj lehčí kategorie nenabízí dolet a nosnost na úrovni větších typů. Také proto některé státy jevily značný zájem o F-22 a také proto se hovořilo o tom, že je může uspokojit nějaká „osekaná“ vývozní obměna špičkového „Dravce“. Nyní se však situace groteskním způsobem obrací. Jak již bylo vysvětleno, dnes je to naopak „Blesk“, ve kterém se vyskytují ty nejvyspělejší letecké technologie, ačkoli pochopitelně platí, že USA si stále dobře hlídají, do jakých zemí budou tyto technologie exportovat.

Extrémním projevem toho je návrh zákona, který by měl zcela zakázat prodej letounů F-35 do stále více protizápadně jednajícího Turecka. Většina členů NATO i jiných spojenců USA však může počítat s letadly F-35 na úrovni takřka shodné se standardem pro americké síly. Zvláštní případ reprezentuje Izrael, pro který vznikla speciální varianta F-35I Adir, jež je vybavena mj. novými izraelskými systémy pro elektronický boj.

Pořád však existuje poptávka po letadle, jež bude mít dva motory a vyšší výkony než „Blesk“, u něhož některým zemím vadí právě fakt, že je pouze jednomotorový. Patří mezi ně Japonsko, kterému firma Lockheed Martin v dubnu 2018 předložila vysoce zajímavou nabídku ve formě jakéhosi „hybridu“ svých dvou nejlepších stíhaček. V podstatě by mělo patrně jít o konstrukci F-22 „nadopovanou“ nejlepšími technologiemi z F-35.

Je otázkou, zda by se na takové letadlo vztahoval (formálně dosud platný) zákaz vývozu F-22, avšak vzhledem k dnešní mezinárodní situaci i politice Donalda Trumpa je pravděpodobné, že zrušení tohoto zákona by prošlo hladce. V takovém případě by se navíc fakticky otevřela cesta k alternativě, o které se příležitostně diskutuje, a to k obnovení sériové produkce F-22. Značka Lockheed Martin si potřebné kapacity uchovala, a proto jde hlavně o otázku financí a politiky, resp. existence adekvátní poptávky a podpory.

Studie USAF z roku 2016 konstatovala, že obnovení produkce F-22 je možné, jenže vzhledem k nákladům a ke stárnutí technologií F-22 by byl přínos velmi omezený. Nyní ale vzniká zcela nová situace, protože komplexně modernizovaná verze „Dravce“ s novými prvky „Blesku“ by logicky byla kvalitativně naprosto jiným případem než původní F-22. Navíc by měla zaručené exportní zakázky, protože k Japonsku by se takřka jistě připojil Izrael, možná i Austrálie, Jižní Korea, Saúdská Arábie nebo někteří z členů NATO.

Přesto však lze očekávat, že dominantním typem v západním světě bude F-35, protože většina zemí zkrátka výkonnější letadla nevyužije (což je analogie rozšíření typů F-16 a F-15). V řadě vzdušných sil budou samozřejmě dosluhovat F-16, leckde jistě ještě zaboduje Gripen a nějaké kontrakty zřejmě získají i Typhoon a Rafale. Lze však očekávat, že americká exportní politika bude opravdu tvrdě tlačit na prodeje „Blesku“.

Je takříkajíc „veřejným tajemstvím“, že o F-35 bude usilovat Polsko, a dokonce už se objevily naprosto seriózní a dobře podložené úvahy, že okolo roku 2030 by měla o „Blesku“ přemýšlet i Armáda České republiky. V té době už bude F-35 celou dekádu v řadové službě, bude mít za sebou mnoho reálných zkušeností a bude probíhat jeho další evoluce, a tak by mělo jít alespoň o možnost, o které může Armáda ČR vážně přemýšlet.