Nejslavnější hodina žurnalistiky. Po sérii článků musel prezident odstoupit

Před 45 lety, 8. srpna 1974, vyvrcholila aféra Watergate, jeden z největších politických skandálů v americké historii. Jejím výsledkem byla mimo jiné abdikace republikánského prezidenta Richarda Nixona a výrazné omezení pravomocí hlavy státu.

Celá kauza začala nenápadně, 17. června 1972, když bezpečnostní ostraha washingtonského komplexu Watergate zalarmovala policii s podezřením na vloupání. V půl třetí ráno přistihli policisté v kancelářích Demokratické strany pět mužů. Chtěli fotografovat dokumenty a opravit odposlouchávací zařízení, které v kanceláři tajně umístili už v květnu toho roku.

Hned na místě vyšlo najevo, že jeden ze zadržených – bývalý agent CIA Jim McCord – je členem štábu za znovuzvolení prezidenta Nixona. Z případu se tak ihned stala záležitost FBI. O dva dny později přišel deník Washington Post s informací, že stopy vedou k lidem z Bílého domu. Takové tvrzení několik měsíců před prezidentskými volbami zavánělo politickým skandálem. Nixonovi muži případ ovšem označili za „třetiřadou vloupačku“ a jakoukoliv propojenost s loupeží důrazně popřeli. Případ byl ale natolik neobvyklý, že ho média už nenechala být.

Obzvlášť aktivně pokrývala kauzu dvojice mladých reportérů z Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward, kterým důvěrné informace předával klíčový anonymní zdroj přezdívaný Deep Throat – Hluboké hrdlo (v roce 2005 vyšlo najevo, že jím byl náměstek ředitele FBI Mark Felt). Za více než dva roky napsali o Watergate přes 300 článků a postupně přinutili státní orgány zabývat se aférou.

V létě 1972 vyšlo najevo, že také další z lupičů dříve pracoval pro CIA a i zbylí tři zadržení – proticastrovští Kubánci z Miami – měli napojení na tajnou službu. Všichni byli obviněni z vloupání a nezákonného získávání informací. Obvinění si kromě nich vyslechli i Nixonův poradce Everett Howard Hunt a poradce finanční komise Výboru pro znovuzvolení prezidenta Gordon Liddy.

Na podzim 1972 Nixon obhájil prezidentský mandát. Až do 30. ledna 1973, kdy soud uznal všech sedm obžalovaných vinnými, odmítal podezření z účasti kteréhokoli příslušníka štábu na tomto „nanejvýš bizarním incidentu“. Mezitím se Washington Postu podařilo složit první část skládačky, z níž vyplývalo, že Watergate je součástí širší politické špionáže.

V únoru 1973 založil Senát Výbor pro vyšetřování aféry Watergate a začala veřejná slyšení, která na televizní obrazovce sledovaly milióny Američanů. Vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování – sledování a odposlouchávání politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další nezákonné aktivity financované z částečně ilegálních fondů.

Američané se také dozvěděli o existenci tajného nahrávacího zařízení přímo v Bílém domě. Vydání pásků s mnohahodinovými záznamy se stalo předmětem hlavní politické a právní bitvy mezi Kongresem a prezidentem. Jejich vydání nařídil Nixonovi v červenci 1974 až Nejvyšší soud. Pár dní poté zahájil právní výbor Sněmovny reprezentantů první kroky v procesu odvolání prezidenta (impeachmentu) kvůli porušení ústavy, 8. srpna Nixon raději sám rezignoval.

Více než 30 prezidentových úředníků, organizátorů kampaně či finančních dárců se přiznalo nebo bylo uznáno vinnými z porušení zákona. Devatenáct z nich si odsedělo tresty v rozmezí od jednoho do 52 měsíců. Aféra legitimizovala kontrolní roli médií v demokratické společnosti, zároveň ale vyvolala všeobecnou deziluzi a skepsi. Washington Post ukázal, že ani prezident není nedotknutelnou osobností chráněnou úctyhodností svého úřadu. Kongres po Watergate výrazně omezil pravomoci hlavy státu.